pátek 9. 3. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Většina z nás si vývoj osídlení planety představuje jako jeden nepřetržitý růst obyvatel. Doba, ve které žijeme, je však ve skutečnosti ojedinělou výchylkou, která se nejspíš brzy zas vrátí do normálu, píše server Quartz.

Rychlost, s níž rostl počet obyvatel, byla ještě před deseti tisíci lety takřka nulová. Lidí začalo prudce přibývat až v 17. století. Zatímco ještě kolem roku 1400 to bylo o 0,02 procenta lidí ročně, o dvě stě let později jsme zrychlili na 0,23 a v polovině 18. století až na 0,33 procenta. Vrcholem populačního růstu pak byla 70. léta 20. století, kdy se světová populace ročně rozrůstala o 2,2 procenta.  Od té doby se tempo vrací zase do normálu, tedy klesá. Loni narostl počet obyvatel planety o 1,1 procenta. A podle predikcí demografů nás přestane přibývat do konce století.

Reklama
Reklama

Proč došlo k tak prudkému populačnímu nárůstu, byť rozloženému do několika set let? „Každá technologická revoluce vedla k nárůstu obyvatel,“ říká profesor demografie a ekonomie Ron Lee z Kalifornské univerzity v Berkeley. Každý důležitý objev (kamenné nástroje, pěstování plodin, parní stroj) odstartuje zhruba desetinásobný nárůst lidské populace, po němž následuje období nízkého či nulového přírůstku trvající několik tisíc let.

K takovým prudkým nárůstům, jako zažíváme posledních tři sta let, došlo podle Leea předtím dvakrát. Poprvé před dvěma miliony let, když se objevily první komunity lovců a sběračů, podruhé pak před 12 tisíci roky, když se na Blízkém východě objevili první zemědělci.

Výstřižek

Poslední (a stále trvající) populační exploze nastala s nástupem průmyslové revoluce a byla zapříčiněna stabilním přísunem potravin, vyšší porodností a nižší úmrtností – jak píše ve své knize The Great Population Spike and After již zesnulý ekonom W.W. Rostrow. Začalo to v 18. století ve Velké Británii, která zažila velký populační boom, pokračovalo to v Evropě, USA a částech Asie. Ve fázi opravdu rychlého přírůstku je už dnes jen africký kontinent.

V tzv. vyspělém světě dnes porodnost dosahuje úrovně 1,72 dětí na jednu ženu, což nestačí k udržení stávajícího počtu obyvatel (ten by vyžadoval porodnost 2,1 dětí na jednu ženu). Více než deset zemí včetně Japonska a Španělska zažívá dlouhodobý úbytek obyvatel. Globálně svět klesne pod hranici udržování stávajícího počtu obyvatel někdy v roce 2070, jak vyplývá z posledních demografických údajů OSN.

Demografický vývoj byl podle zmíněného ekonoma Rostrowa zásadní a nejdůležitější silou, která ovlivňuje náš svět. Dnešní doba mu dává za pravdu: zatímco některé společnosti mají vysokou porodnost a mladou populaci, jiné stárnou a zmenšují se. Výsledkem je migrace lidí ze zemí s vysokým populačním růstem do zemí s menším přírůstkem či úbytkem, což vyvolává obavy a živí populisty.  Přibývání starých lidí v bohatých společnostech a nedostatek mladých pracovníků zase snižuje ekonomický růst.

Profesor Lee nevidí vývoj jen negativně. „V mnoha ohledech zažíváme pozitivní období. Chudoba celkově klesá, dostupnost vzdělání roste. Průměrná délka života se zvyšuje. Lidstvo se materiálně nikdy nemělo tak dobře. Nic ovšem není trvalé. Pravděpodobnost katastrofy roste,“ říká ovšem.

Lidský pokrok by mohla vykolejit jaderná katastrofa nebo dramatická klimatická změna. Ostatně k tomu všemu v historii už došlo. I během nárůstu obyvatel došlo k malému výpadku, kdy lidí takřka nepřibývalo. Stalo se tak v letech 1600 až 1650. Na lidstvo tehdy dolehla zničující kombinace malé doby ledové a trvalé války v Evropě. Tahle kombinace držela počet obyvatel na uzdě navzdory technologickému pokroku. A nikde není zaručeno, že se to nemůže opakovat, uzavírá Quartz.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

“Jak Západ nepochopil Čínu.” Tento titulek a tvář prezidenta Si Ťin-pchinga zdobí obálku minulého vydání asi nejvlivnějšího globálního časopisu a autoři z týdeníku The Economist v příslušném důležitém textu popisují proměnu anglosaského pohledu na “říši středu”.

V textu připomínají optimismus z přelomu tisíciletí, kdy se tak rozdílní politici jako Bill Clinton a George W. Bush shodli v tom, že více obchodu s Čínou povede v miliardové zemi postupně k i posílení vlády práva a lidských svobod. Clinton například tvrdil, že když čínští občané budou díky benefitům svobodného podnikání mít více možností k dosažení svých snů, budou požadovat i větší vliv na rozhodování politiků. Bush zas mylně sliboval, že vzájemný obchod pomůže vzniku pracovních příležitostí v Americe a kontakt se “světem svobody” Čínu promění.

Reklama
Reklama

Tyto citace zní jako zprávy ze ztraceného světa. Dnešní Čína je stále pod přísnou kontrolou komunistické strany, která získanou ekonomickou moc a velikost svého trhu využívá k nastolení dominance v regionu, k pokřivení mezinárodních pravidel a ve formě “Belt and Road Initiative” i k výraznému posílení vlivu ve světě. Od finanční krize roku 2008 považují v Pekingu svůj systém státního kapitalismu za nadřazený svobodnému trhu a nově neváhají ukazovat zuby. Při prosazování svých zájmů v Jihočínském moři, v podobě prudce stoupajících vojenských výdajů (ač stále zaostávajícími za těmi americkými) i posílením nacionalistické rétoriky v zemi.

Cover

“Političtí lídři a znalci Číny z celého Západu - zvláště v USA, ale také v Evropě, Austrálii, Japonsku - došli k přesvědčení, že se v názorech na vzestup Číny zmýlili. Hlasy z vládních kabinetů, dozorčích rad firem a studií, podle nichž rostoucí střední třída posune Čínu směrem k přijetí západních hodnot, utichly,” píše The Economist. Spory se vedou mezi těmi, kdo si myslí, že na tomto optimismu založená spolupráce s Čínou byla naivní, a táborem, který pokus zapojit Čínu do mezinárodního systému a částečně tak řídit její globální vzestup považuje za racionální.

Ostatně benefity této spolupráce jsou reálné: levné zboží ocenili západní spotřebitelé, na byznysu vydělaly západní firmy, stovky milionů Číňanů se vymanily z bídy. Ovšem Západ, veden podnikatelskými elitami, diplomaty a sinology, si byl podle Economistu příliš sebejistý tím, že prosperující Čína bude skoro neodvratně vnímat liberální demokracii jako svůj vzor: “Ve zpětném pohledu působí mnohé z tehdejších chytrých předpovědí spíše jako přání.” Skeptici - v jejichž řadách převažovali staromódní bezpečnostní jestřábi a vůči módním novinkám odolní lídři odborů - měli nakonec pravdu.

Se současným vývojem v Číně končí i jiný druh optimismu. A tento příběh je mimořádně závažný: vytrácí se víra, že otevřené společnosti budou mít nad svázanými autokraciemi nakonec vždy převahu. Více o konci čínského optimismu včetně analýzy možností, které mají nyní USA a Evropa na výběr, si můžete přečíst v důkladné analýze na stránkách týdeníku The Economist.

 

Reklama
Reklama