úterý 10. 4. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Chemický útok proti syrskému městu Dúmá je natolik závažným činem, že si vyžaduje vojenský zásah Západu v Sýrii. Tvrdí to komentátor deníku The Guardian Simon Tisdall. “Pro Británii a její spojence přišla chvíle, kdy musí provést systematickou a koordinovanou vojenskou akci s cílem omezit možnost Bašára Asada vraždit syrské civilní obyvatelstvo,” píše doslova.

A dříve, než se začneme hroutit z představy další nekonečné intervence na Blízkém východě, máme si prý připomenout, že od roku 2011, kdy konflikt propukl, nic nefungovalo - žádná příměří, zastavení palby, rozhovory na místní úrovni ani mezinárodní vyjednávání. Počet obětí se mezitím blíží pěti stům tisícům a další na řadě je provincie Idlib kontrolovaná povstalci, kde v tuto chvíli žije v hrůze z dalšího vývoje několik miliónů civilistů.

Reklama
Reklama

Komentátorovi The Guardian jakoby dával na dálku za pravdu americký prezident Donald Trump, který si v pondělí vzal 48 hodin na to, aby si rozmyslel tvrdou odpověď. Postupuje zjevně ve spolupráci s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a francouzská vláda zní docela rozhodně. Její mluvčí prohlásil, že “pokud byla překročena červená čára (čímž se myslí použití zbraní hromadného ničení), přijde odpověď” - a dodal, že informace, jež spolu Francouzi a Američané sdílí, skutečně nasvědčují nasazení chemických zbraní.

Moment, můžete si v tuto chvíli říkat, červená čára, to zní povědomě. Demarkační linii, za níž následuje tvrdá odveta Západu, narýsoval do písku syrské pouště už Barack Obama. V roce 2013 ji Asad překročil, když při jiném chemickém útoku zahynulo okolo 1300 lidí.  Server The Atlantic připomíná, že tento moment byl dost možná pro Asada i jeho íránské a ruské spojence bodem obratu.

https://www.youtube.com/watch?v=foT5×u_m8yU

Obama, jak známo, na poslední chvíli hrozby nesplnil. Místo toho přistoupil na ruskou nabídku dohody o syrském chemickém odzbrojení, jež se ovšem nakonec nenaplnila. A důsledky jsou fatální. “Asad již prolomil globální tabu proti použití chemických zbraní a při té příležitosti upozornil na nesoudržnost mezinárodního společenství. Sýrie ukázala, že mezinárodní liberální řád je iluze. Výlevy Západu na téma ‘nikdy více’ neznamenají nic, když se odhodlaný diktátor s významnými zahraničními stoupenci za zády rozhodne páchat zločiny proti lidskosti,“ píše The Atlantic.

A co teď? Chemický útok proti Dúmá může být snadno zlomovým okamžikem Donalda Trumpa podobně, jako byl fatální chybou Baracka Obamy. Trump je znám vypjatou a agresivní rétorikou: třeba Severní Koreji hrozil ohněm a sírou, pokud jen pomyslí na cokoliv, co by ohrozilo Spojené státy, a může se zdát, že mu hrozby zatím vycházejí. Jeho tým navíc posílili skutečně tvrdí jestřábi a je zajímavou hrou osudu, že situace okolo syrských chemických zbraní se vyhrotila právě v den, kdy se Trumpovým poradcem pro otázky národní bezpečnosti stal jestřáb všech washingtonských jestřábů, stoupenec vojenských útoků, bombardování a změn režimů John Bolton (o návratu legendárního člena mnoha republikánských vlád čtěte v novém Respektu 15/2018).

Teď ovšem silná slova na věci mnoho nezmění. Asad chemické zbraně používá, a pokud mu někdo jasně nevysvětlí, že za to do budoucna zaplatí vysokou cenu, bude je i nadále beztrestně používat jako výsměch civilizovanější části lidstva. Až dosud se zdá, že základním kamenem Trumpovy zahraniční politiky je jeho naprostá nevyzpytatelnost. V odvetě proti Asadovi, jehož sám nazval v pondělním tweetu “zvířetem”, bude muset hodně odkrýt karty. Ve hře přitom není pouze Sýrie, ale také to, jestli bude jestřábí řeči z Washingtonu brát napříště někdo vážně. Některá média v této souvislosti dokonce píší o „soudném dni“ - který spolu s vyšetřováním ruského vlivu na volby rozhodne, jak bude vnímáno Trumpovo prezidentství.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Britským parlamentem loni v dubnu prošel zákon, který nařizuje společnostem o více než 250 zaměstnancích zveřejňovat platy. Systém má pomoci odkrýt rozdíly v příjmech mezi ženami a muži. Karty už tak muselo odkrýt více než 10 000 zaměstnavatelů ve Spojeném království: a jak píše magazín The Time, podle výsledků mají před sebou ještě dlouhou cestu k rovnosti.

Největší platové rozdíly ve velkých společnostech - takových, jež mají nad 5000 zaměstnanců - panují podle analýzy BBC v bankách Lloyd a Barclays Investment, dosahují až 40 procent. Svou „vlastní ligu“ hraje letecká společnost Ryanair s rozdílem 72 procent. Okolo 8 procent firem platové rozdíly podle hlášení nemá. Mezi ně patří například řetězce jako Costa, KFC, McDonald’s nebo Starbucks. A 14 procent firem hlásí, že na některých pozicích jsou ženy placeny lépe než muži; jedná se například o Tesla Motors nebo prodejce elektroniky Richer Sounds.

Reklama
Reklama

Odlišný pohled v této souvislosti nabízí týdeník The Economist. Znovu připomíná svou loňskou analýzu, ve které tvrdí, že rozdílné platy na totožných pozicích téměř neexistují. Za příklad dává například již zmiňované aerolinky, kde jsou platové rozdíly největší, ale ne za stejnou práci.  Muži bývají zaměstnaní jako piloti, když to ženy obstarávají zbylé funkce v letadle. Muži a ženy nejsou placeni odlišně, ale nemají stejnou práci. V Británii tak podle magazínu není problém s diskriminací jako spíše s obsazováním žen do vyšších pracovních pozic.

Podobně to vidí konzervativní poslankyně Nicky Morgan. V textu pro The Guardian píše, že nejpravděpodobnějším důvodem platové nerovnosti je nepoměr mužů a žen ve vrcholných pozicích.  S důležitostí postu se procento žen v těchto pozicích snižuje. Kdyby ve vrcholných pozicích bylo více žen, rozdíly v platu by nebyly tak markantní, dodává.

The Guardian pak ve svém komentáři poukazuje zejména na celkový přístup firem k této problematice. Velká část z nich údaje o platech odevzdávala až těsně před deadlinem, nebo vůbec - což na ostrovech má právní postih. Podle listu to vypovídá o celkovém přístupu k této problematice, respektive o snaze zamezit podrobnější analýze a vyhnout se tak veřejné ostudě. „Společnosti by se měly snažit vymazat platové rozdíly, nikoli se jen snažit zamezit hanbě,“ konstatuje The Guardian.

Požadovat po firmách, aby zveřejňovaly platové rozdíly, není podle listu kouzelná hůlka. Ale rozhodně to je správný krok: „Riskovat špatnou reputaci, aby pak schopné ženy odmítaly pracovat ve firmách, kde jsou velké platové rozdíly, by mělo být hlavním nástrojem, proč tyto informace zveřejňovat.“

I americký Time vidí otevření veřejné diskuse jako zásadní pokrok. Za mořem se právě v úterý slaví letošní  Equal Pay Day a magazín k tomu datu postupně přinesl několik textů. V jednom z nich píše, že platová nerovnost souvisí i se sexuálním obtěžováním. Pokud kvůli němu ženy opustí dosavadní práci, často začínají na novém místě na nižší pozici, což se opět promítá do rozdílu v platech.

Zároveň Time v této souvislosti připomíná, že hnutí #MeToo, pod jehož hlavičkou se ženy svěřují se sexuálním obtěžováním, inspirovalo  podobnou aktivitu Time’s Up. Založily ji známé ženy pracující v Hollywoodu a soustředí se právě na bezpečné a rovné a podmínky na pracovišti včetně platů. Obecně v USA platí, že za práci, za kterou ženy dostanou 0,8 dolaru, mají muži rovný dolar - a aby prý ženy dosáhly na vyšších pozicích stejný plat, potřebují k tomu o jeden stupeň vyšší akademické vzdělání než muži.

https://www.youtube.com/watch?v=f7–1YqzCmco

Reklama
Reklama