sobota 30. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Toužil dosáhnout spravedlnosti pro svého brutálně zavražděného syna. Ani po více než 21 letech boje, kdy se infiltroval do podsvětí, prodal práva na rodinnou tragédii filmařům a stal se svého druhu španělským národním hrdinou, ale Francisco Holgado stále nenašel klid. Jeho příběh popisuje Matthew Bremner v dlouhém a napínavém profilu pro The Guardian, který se čte jako psychologicko-detektivní příběh.

Bylo to v půl páté ráno 22. listopadu 1995, kdy u benzinové pumpy v jihošpanělském městě Jerez zastavilo taxi. Řidič chtěl natankovat, ale čerpadlo nefungovalo. Všiml si, že dveře prodejny jsou rozbité, po zemi rozházené noviny a časopisy a stěny jsou potřísněné krví. Okamžitě zavolal policii, která v kanceláři za obchodem objevila ještě žijícího, silně krvácejícího mladíka. Ambulance, která na místo dorazila konstatovala smrt. Šestadvacetiletý Juan Holgado zemřel ve tři čtvrtě na pět.

Reklama
Reklama

Rozjelo se chaotické vyšetřování vedené nezkušeným kriminalistou, policie dostatečně nezajistila místo činu, stopy byly kontaminované. Začalo klíčit podezření, že pachatelé byli dva narkomani. Španělsko se na počátku devadesátých let stalo zemí, kterou do Evropy proudil kokain, a Jerez ležel nedaleko trasy. Neuspokojivé výsledky vyšetřování donutily Francisca Holgada, aby se do pátrání pustil na vlastní pěst. „Byl jsem obyčejný člověk, kterého okolnosti dotlačily do extrémů,“ tvrdí dnes.

Holgado začal žít dvojí život. Přes den pracoval v kanceláři v nedaleké Seville, v noci inkognito vyrážel do prostředí drogového podsvětí Jerezu. Hledal stopy, budoval kontakty, nahrával si rozhovory. Nakonec se mu skutečně podařilo spřátelit z jedním z mužů, které policie podezřívala z vraždy jeho syna.

Holgadova posedlost si však začala vybírat daň na jeho rodině, začal se odcizovat manželce i zbylým dětem. Za oněch dvacet let sice dosáhl znovuotevření případu i přezkoumání stop novými metodami určování DNA, ovšem jinak se jeho vlastní život zcela rozpadl. „Když vzpomínám na svůj tehdejší normální život, mám pocit, že patřil někomu jinému,“ přiznává v jednom z nejsilnějších míst textu. Starý Francisco zemřel společně s Juanem.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Pokud má žena psát literaturu – potažmo tvořit umění, musí mít peníze a vlastní pokoj. Tak zněl požadavek nezávislosti, který popsala Virginia Woolf v klasickém textu feministické literatury, Vlastní pokoj. V roce 1979 neměla dívčí kapela The Raincoats ani jedno, ale dokázala si poradit. Svůj domov i zkušebnu našly její členky ve sklepě jednoho z mnoha tehdejších londýnských squatů. Právě způsob života ve squatu, naprostá nezávislost a vynalézavost dala vzniknout jednomu z prvních ženských punkových alb.

Do pozoruhodného prostředí i doby Londýna sklonku sedmdesátých let zavádí čtenáře hudební publicistka Jenn Pelly v knize věnované eponymnímu debutu kapely The Raincoats, z níž ukázku přináší server Pitchfork. The Raincoats stály na samém začátku a jejich debut o začátcích také pojednává. „The Raincoats byla skupina žen, které se teprve učily hrát na nástroje, ovšem jejich debutové album se přesně trefilo do doby a uměleckého směřování, které neohroženě a vědomě vzývalo amatérství. Ty písně jsou plné pocitu novosti, která přichází s tím, když si člověk uvědomuje, že není tím, za koho se považoval. Je to zvuk hledání věci v hloubi nitra, o nichž člověk vůbec neměl tušení, že se tam nacházejí. Je to zvuk skutečnosti, která je odhalovaná tón po tónu s punkovou odvahou,“ píše Pelly.

Reklama
Reklama

Hrdinkami tohoto alba jsou mladé nezkušené ženy v drsném a drahém městě, které postávají na nástupištích metra, bloumají ulicemi a předměstími, ale především samotou svých myslí. „The Raincoats proměnily introvertnost v punk – je to oslava ženského vnitřního života,“ vysvětluje jedinečnost alba Pelly. To je důvod, proč se pouhých 34 minut dlouhá deska stala inspirací pro mnohé další ženské kapely dnes už dvou generací.

Text zachycuje, jak se zoufalá krize v bydlení, která zasáhla Londýn na konci sedmdesátých let, promítla do squattingu a bydlení nejchudších vrstev. To vše šlo u The Raincoats ruku v ruce se založením kapely a radostným přežíváním bez práce. Formovaly pro sebe pravidla tam, kde nikdy před tím žádná nebyla. Jak zpívají ve Fairytale in the Supermarket, vůbec první skladbě, kterou kdy napsaly: „Nikdo tě nenaučí, jak žít.“

https://www.youtube.com/watch?v=MZJt56z5Ywc