pátek 13. 1. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

O tom, že se Google překladač z gruntu mění, přineslo páteční menu zprávu už před několika měsíci. (Stále ještě) dosavadní postup programu je takový, že si do paměti ukládá fráze jednotlivých jazyků, ze kterých pak lepí někdy opravdu dobré, někdy docela úsměvné, ale velmi často užitečné překlady konkrétních vět.

Nový Translator – a brzy by tak měl pracovat v případě všech jazyků, které zná, a těch je 103 - už nebude používat tuhle “hrubou” metodu, ale takzvané strojové učení. Stejně funguje třeba stroj Google AlphaGo, který hraje východoasijskou deskovou hru go a je v ní lidmi neporazitelný, což se - vzhledem k její složitosti - až doposud pokládalo za nemožné.

Reklama
Reklama

Obecně platí, že počítač sice vyjde z toho, co do něj tvůrci na počátku vloží, ale pak už se zlepšuje sám. Vlastním “přemýšlením”, učením se od sebe samého, tedy jakousi digitální obdobou lidské dedukce a vytvářením nových kategorií. Ovšem úvodní vklad je klíčový: AlphaGo je opravdu dobrý hráč a stále se zlepšuje, ale v běžném životě by byl naprosto nepoužitelný.

https://www.youtube.com/watch?v=6Hd0F1QsXR8

Jenže poslední věta, jak se ukázalo, není tak úplně pravda. Píší o tom na nenápadném příspěvku na svém blogu vývojáři Translatoru, který je jedním svým výkonem naprosto překvapil.  Obrátil totiž na hlavu představu, že strojově se učící počítače nedokážou uhnout z linie, kterou jim při jejich zrodu člověk narýsoval.

Inženýři Googlu totiž nový Translator naučili překládat z angličtiny do japonštiny. Vložili do něj vstupní data a on se podle předpokladů pomalu zlepšoval a rozuměl vztahu obou jazyků lépe a lépe. To samé učinili s angličtinou a korejštinou. A nyní přichází otázka: umí Translator překládat mezi korejštinou a japonštinou? Přímo bez anglického můstku?

Teoreticky by to umět neměl. Vlastně není šance, aby to uměl, jak píší sami inženýři. S výjimkou jedné situace: že by si Translator vytvořil “ve svém duchu” rámcový metajazyk, pomocí něhož dokáže pochopit vztahy mezi dvěma různými jazyky, které vedle sebe ještě nikdy neviděl. A to všechno tak trochu bez vědomí inženýrů.

No a přesně to se stalo, protože Translator s klidem vystřihl překlad mezi korejštinou a japonštinou. Zpráva ovšem zatím nevzbudila mimo komunitu inženýrů nijak velkou odezvu. Páteční menu tak slibuje, že až o nově vzniklém strojovém jazyku srozumitelně napíše někdo, kdo celému procesu skutečně rozumí včetně toho, co to může znamenat, ihned o tom bude čtenářům referovat.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Na tento týden otevřené Elbphilharmonii v Hamburku je fascinujících hned několik věcí. Škarohlídi by mohli navrhnout třeba to, že místo sedmi let se stavěla let třináct. Což by ještě šlo, ale pak je tu ještě další nedopatření týkající se rozpočtu. Původní (v přepočtu) dvoumiliardová částka se v průběhu stavby nafoukla hned desetkrát.

Za dvacet miliard korun má nicméně Hamburk v přístavu novou dominantu, která se jako mořská vlna vypíná nad horizont střech. Nevyrostla v docích zničehonic, je to revitalizovaná, stará a nevyužívaná přístavní budova. I to je unikátní - větších proměn brownfieldů v kulturní stánek Evropa moc neviděla. A ta budova je jednoduše krásná.

Reklama
Reklama

Krásná je i vevnitř; a jestli za předraženou koncertní síň půjde někdo do vězení (musela stát štětka na záchod pět tisíc korun?), pak tam půjde alespoň za výjimečnou věc. A to úplně hlavní, jak to má u sídla filharmonie být, čeká uvnitř. Vnitřní stěny hlavní koncertní síně jsou obložené desítkou tisíc malých panelů o průměru mezi čtyřmi a šestnácti centimetry, které ze všeho nejvíc připomínají mořské mušle.

https://www.youtube.com/watch?v=T4oHPL4KeEI

Každá má unikátní tvar a všechny vyprojektoval je slavný japonský akustik Jasuhisa Toyota. Pomocí zvláštního počítačového algoritmu, jak jinak. To není ojedinělý postup, počítačové programy pomáhají propočítat stavbu mostů nebo i židlí – ale interiér hamburského sálu úroveň takového počítání posunul o úroveň výš, píše server Wired.

Některé jsou mělké, jiné naopak s velkou prohlubní, některé mají tenké dno, jiné jsou tlustostěnnější. Každá z oněch deset tisíc mušlí tak se zvukem pracuje jinak: některé jej zesílí, některé pohltí - a účinek každé dává smysl coby součást celku. Architekti ovšem po Toyotovi nechtěli jen účelnost, ale i krásu: skládačka musí vypadat hezky a kompaktně. Ty, které jsou na dosah některé z 2150 sedaček, musí být navíc příjemné na omak, tedy z trochu jiného materiálu. Ale zase ne moc jiného, aby to nevypadalo jako laciná záplata.

To už zní jako hodně komplikovaný algoritmus. Ale jak to u podobně mýtotvorných počinů bývá, měl jej Toyota stoprocentně pod kontrolou. Tedy do momentu, kterému předcházelo vytvoření akustické mapy a zadání všech architektonických a estetických požadavků. Pak stiskl na počítači “enter” a zbytek nechal na stroji.

Kdo si chce poslechnout a podívat se, jak takový div vypadá v akci, má smůlu. Lístky do Hamburku jsou na příštích mnoho měsíců vyprodané včetně dopoledních představení pro děti. Na prohlídku lze ovšem kdykoliv.

Reklama
Reklama