čtvrtek 17. 8. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Na začátku událostí, které nyní zmítají Spojenými státy, byl spor o odstranění jedné sochy. Jedná se o bronzový odlitek zpodobňující Roberta E. Lee, jižanského generála, který vedl konfederační vojska do boje proti unionistickým plukům v americké občanské válce Severu proti Jihu. Radnice města Charlottesville ve Virginii si přála sochu odstranit s poukazem na to, že postava generála Lee, který bojoval na straně, která chtěla zachovat otroctví, je z dnešního pohledu minimálně sporná. Američtí pravicoví radikálové a přiznaní rasisté si ale přáli sochu zachovat. Pouliční potyčky mezi zastánci a odpůrci sochy nakonec skončily tím, že jeden pravicový radikál minulou sobotu najel do odpůrců sochy, při čemž jednu ženu zabil a dalších několik lidí zranil.

Podobné sochy Roberta E. Lee, jako je ta v Charlottesville, dominují náměstím mnoha měst ve státech na americkém Jihu, jmenují se po něm také školy. Postava konfederačního generála s kloboukem a bradkou dnes rozděluje americkou společnost – zatímco pro jedny je Lee kladným hrdinou, jehož odkaz schopného stratéga a moudrého muže pomohl obyvatelům Jihu zachovat si tvář po prohrané válce, pro jiné je Lee symbolem rasismu a otroctví, který nemá ve veřejném prostoru co pohledávat. Jaký byl tento muž doopravdy? Na to se snaží odpovědět britský deník Daily Telegraph.

Klíčovou součástí mýtu je, že Robert E. Lee byl mimořádný vojevůdce. Lee se narodil do rodiny vojenského hrdiny americké revoluce a sám se dal na vojenskou dráhu: vystudoval akademii West Point, kde vskutku prokazoval výjimečné schopnosti, byl druhým nejlepším ve své třídě. Po studiích pak bojoval v několika bitvách v americko-mexické válce. V předvečer občanské války mezi Severem a Jihem mu jeho bývalý učitel, generál Winfried Scott nabídl, aby se stal generálem ve službách Severu. Lee to odmítl, protože se u nelíbila představa, že by bojoval proti vojákům ze své rodné Virginie, a z armády odešel.

0c93103427c2d629654a1820e2109459

Když za ním přišli zástupci Konfederace s nabídkou, zda by nechtěl vést vojáky Virginie, Lee naopak přijal. Jeho výsledky ve válce ale politolog Marshall L. DeRosa pro deník Telegraph označuje za „smíšené“. Podle historiků, které britský deník cituje, Lee vyhrával bitvy zejména díky neschopnosti seveřanského generála George McClellana. „Za svá vítězství Lee vděčil spíš své agresivitě tváří v tvář plachosti generála McClellana než vlastním generálským schopnostem. Nedokázal kontrolovat podřízené vojevůdce, v mnoha bitvách takticky prohrával,“ cituje deník například Encyklopedii válek 19. století.

Vyhrál sice některé důležité bitvy proti armádám Severu, zásadní ale prohrál, především tu u Gettysburgu, kde nad ním zvítězil generál George Meade. Tato bitva je považována za rozhodující v celé válce. „Lee v ní nařídil vojákům vydat se na zteč přes otevřenou pláň, což byla v době pušek a dělostřelectva taktická chyba,“ píše se v encyklopedii. Lee se na konci války stal hlavním velitelem jižanských jednotek a byl to on, kdo se nakonec vzdal unionistickému generálovi Ulyssesu S. Grantovi ve městě Appomattox ve Virginii 9. dubna roku 1865.

Deník si všímá také toho, jaký měl Lee vztah k černošským otrokům. Sám nepocházel z bohatého rodu a měl jen několik otroků, přiženil se ale do jedné z nejbohatších otrokářských rodin ve Virginii. Podle historických dokumentů se choval k otrokům mimořádně krutě a tvrdě je trestal. V dopise, který napsal roku 1856 své ženě, nicméně napsal, že otroctví je „morální a politické zlo“. Emancipaci černochů ale podle něho neměli vyřešit lidé, nýbrž Bůh. Upozorňoval prý zároveň na to, že v Americe se mají černoši lépe než v Africe.

Po skončení války se Lee bránil tomu, aby mu kdokoli stavěl pomníky – národ se měl podle jeho slov raději posunout vpřed. Po jeho smrti se ale na Jihu začal postupně rodit mýtus slavného generála. Vznikl koncept, který vstoupil do dějin pod názvem Lost Cause, což by se dalo přeložit jako marná snaha. Zastánci tohoto konceptu vytvořili revizionistický narativ o válce Severu proti Jihu, jehož centrální figurou je právě Lee. Narativ říká, že Jižané věděli, že bojují předem prohranou válku, ale bojovali ji statečně až do hořkého konce z vyššího principu. Zastánci tohoto narativu také věřili, že ve válce ve skutečnosti nešlo o zrušení otroctví, ale o ústavní ideály.

 Toto hnutí mělo ve 20. letech 20. století mnoho příznivců, v té době bylo na Jihu vztyčeno mnoho soch generála Lee. Ve stejné době zažívalo novou vlnu zájmu také rasistické hnutí Ku Klux Klan a byly sepsány segregační rasistické zákony, poznamenává Telegraph. Socha v Charlottesville pochází přesně z tohoto období – byla vztyčena v roce 1924. Lee se objevil na poštovních známkách a na pamětních mincích. Takových poct se hrdinům Severu nedostávalo (s výjimkou Abraham Lincolna). Řada těchto projektů byla placena z federálních peněz. Politici ze Severu vytvoření této ikony podporovali, protože v Leeovi viděli symbol smíření s Jihem, ačkoli věděli, že mnoha černochům se to nelíbí, píše Telegraph.

Ve 21. století se ale demografie amerického Jihu změnila a sochy i pamětní desky s podobiznou generála jsou postupně odstraňovány. Například z New Orleansu zmizela poslední socha Leea v roce 2015. Střední škola Roberta E. Lee v Houstonu, která leží ve čtvrti s vysokým počtem obyvatel latinskoamerického původu, se zas loni přejmenovala na školu Margaret Long Wisdom.

Je pravděpodobné, že po krvavých událostech v Charlottesville se postupné propadání generála Lee a dalších hrdinů konfederace do historie ještě urychlí. V návaznosti na víkendové události strhlo jižanské památníky několik amerických měst.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Vývoj raketového a jaderného programu Severní Koreje již dávno neděsí pouze jejího jižního souseda. Poslední úspěšné testy raket středního a dlouhého doletu vyvolaly vážné obavy i v USA - a nevídaně rychlé tempo, s nímž Severní Korea takto technologicky náročná zařízení testuje, překvapilo všechny experty. Jednou ze studií pokoušející se osvětlit rychlý pokrok Severní Koreje jeanalýza britského Mezinárodního institutu bezpečnostních studií. Práce přichází s poměrně šokujícím zjištěním, neboť tvrdí, že severokorejský úspěch začíná na východní Ukrajině, odkud měla země získat vysoce výkonné motory, které pak použila k pohonu raket. Studii se dostalo velké pozornosti médií, nicméně ukrajinská strana veškerá obvinění podobného typu razantně odmítá - rovněž někteří přední znalci se závěry studie nesouhlasí.

Nejvýraznějším úspěchem Severní Koreje byly nedávné testy rakety středního doletu Hwasong-12, která by byla schopná dosáhnout na ostrov Guam (na němž se nachází americká námořní základna), a rakety Hwasong-14. Právě druhá zmíněná může být řazena k tzv. mezikontinentálním balistickým raketám a při správné trajektorii má potenciál doletu mezi 7 a 9 tisíci kilometry – tedy i území kontinentálních USA.

Reklama
Reklama

Michael Elleman, autor studie, tvrdí, že důvodem úspěchu severokorejských raket je použití vysoce výkonného motoru na kapalné pohonné látky. Podle Ellemana Severní Korea historicky spoléhala na motory vyrobené či navržené v zahraničí a není příliš reálné, že by nyní byla schopna takto výkonný motor vyrobit sama. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je tak podle něj varianta dovozu (motoru či informací potřebných k jeho výrobě) ze zahraničí. Na základě vzhledu a technologických parametrů použitých motorů pak Elleman vyhodnotil jako nejpravděpodobnější místo jejich původu oblast bývalého Sovětského svazu.

Severní Korea testuje raketu
Autor: © Bobby Yip / Reuters

Sovětský svaz vyráběl několik typů motorů; ten, který použila Severní Korea, podle studie nejvíce odpovídá typu RD-250. Výroba tohoto motoru je spjata s ruským Gluškovým závodem, továrnou Energomaš (kde byly motory navrženy) a ukrajinským závodem Južmaš (který zařízení vyráběl). Motory pak Sovětský svaz používal do raket typu Ciklon. Spolupráce mezi oběma firmami přečkala rozpad východního bloku a trvala až do roku 2006; tehdy Rusko motory přestalo odebírat, a ukrajinská továrna se od té doby potýká s finančními problémy

Přesný počet vyrobených motorů, které se dnes nachází na území Ukrajiny a Ruska, není známý - experti nicméně odhadují, že několik stovek jich bude jak vyřazených v Rusku, tak ve skladech Južmaše. Firma se nachází v dlouhodobé krizi a zaměstnanci jsou podle Ellemana špatně placení, demotivovaní a náchylní k finančním i jiným pobídkám ze strany překupníků zbraní a dalších kriminálních organizací operujících v oblasti. Nebylo by to navíc poprvé, kdy by se ukrajinská továrna ocitla v hledáčku severokorejských tajných služeb – v roce 2012 byli dva občané Severní Koreje odsouzeni za pokusu získat z továrny citlivé informace.

Britské studii věnovaly pozornost jak přední světové deníky, tak česká média, souběžně se ovšem začali ozývat experti, kteří s jejími závěry buď přímo nesouhlasí či je považují přinejmenším za nedotažené. Agentura ReutersFinancial Times se odvolávají na zdroje v amerických zpravodajských službách, které rozporují základní předpoklad Ellemanovy studie - tedy že Severní Korea by nebyla schopná takto technologicky náročná zařízení vyrobit sama.

„Máme informace, které tvrdí, že Severní Korea není závislá na dovozu motorů. Domníváme se, že jsou schopní je vyrobit sami," uvedl pro Reuters nejmenovaný člen zpravodajských služeb. Další zdroj pak uvedl, že použitá technologie připomíná sovětskou, protože na ní mohli pracovat severokorejští inženýři se zkušenostmi z Ruska.

https://www.youtube.com/watch?v=lHiHPhqAppo

Přední světový expert na severokorejský raketový program Ankit Panda se taktéž odvolává na informace tajných služeb, když píše pro magazín The Diplomat, že Severní Korea sice použila motory sovětského typu, nicméně si je pravděpodobně sama vyrobila. A podle jeho informací se americké tajné služby momentálně nedomnívají, že by použité motory pocházely buď z Ruska či Ukrajiny. Panda předpokládá, že pokud země na vývoji motorů s někým spolupracovala, pravděpodobnější možností by byl Írán, se kterým má Severní Korea již zkušenosti – např. v lednu loňského roku americké ministerstvo financí uvalilo sankce na jedenáct íránských osob a subjektů kvůli jejich zapojení do íránského raketového programu. Zároveň ministerstvo uvedlo, že íránští technici v té době podnikli cestu do Severní Koreje.

Michal Smetana ze Střediska bezpečnostní politiky Univerzity Karlovy nicméně zůstává opatrný i v případě této hypotézy: „Existuje poměrně hodně důkazů o dlouhodobé spolupráci mezi KLDR a Íránem v oblasti raketových technologií, nicméně nevíme o žádném přesvědčivém důkazu, že nějaká forma spolupráce probíhala zrovna na tomto konkrétním typu motoru. Nejpravděpodobnější varianta je momentálně taková, že se jedná o motory domácí severokorejské výroby, ačkoliv určitě mohlo dojít k inspiraci sovětskými návrhy. Vůči ukrajinské či íránské cestě bych byl zatím skeptický.“

Jak vedení továrny Južmaš, tak ukrajinská vláda se vůči veškerým obviněním ostře ohradily. Oleksander Turčynov, člen ukrajinské Rady národní bezpečnosti, prohlásil, že studie je naprosto nepodložená a označil ji za „provokaci ruských tajných služeb“.

Že by byla ukrajinská vláda jakkoliv zapojená do potenciálního transferu technologií do Severní Koreje, a tím obcházela mezinárodní sankce, nevěří ani Jan Šír z Katedry ruských a východoevropských studií Univerzity Karlovy: „Kredibilita režimu sankcí je pro Ukrajinu životně důležitá s ohledem na problémy, kterým teď čelí. Navíc Ukrajina nechce vypadat jako nevěrohodný partner pro Spojené státy, kde nedávno po dvou a půl letech opět ožila debata o možnosti dodávek amerických zbraní na Ukrajinu.“ Vnímání Ukrajiny jako státu, odkud se ztrácí citlivé zbrojní technologie, by podle něj mohlo mít negativní dopad na rozhodování Američanů. „Diskreditace Ukrajiny je tak v ruském zájmu, nicméně samozřejmě nejsem schopen říci, zda za kauzou jakkoliv stojí," dodává Šír.

Reklama
Reklama