středa 24. 8. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Kontrolní otázka: která skupina lidí okradla své spoluobčany za minulý rok o nejvíc peněz?  Česká čísla nejsou zatím známa, ale v USA je mají k dispozici a server The Week přišel díky nim s překvapivým odhalením: největšími okrádači spolurodáků nejsou ve Spojených státech mafiáni, podvodníci, lupiči, nýbrž zaměstnavatelé. Řada z nich se dopouští činu známého jako mzdové zlodějství.  Nepleťme si to s nízkými platy. Tady jde o peníze, na které mají lidé nárok, ale nedostanou zaplaceno za práci, kterou provedli.

Má to různé formy: od nevyplacení různých povinných příplatků či minimální mzdy přes neplacené přesčasy až po právní čachry s pracovním zařazením, které umožňuje vyhnout se mzdovým regulacím. Výše takto ukradených peněz se samozřejmě stanovuje obtížně. Nicméně v roce 2012 vymohly státní úřady a privátní advokátní kanceláře 933 milionů dolarů pro zaměstnance, kteří si stěžovali na mzdovou zlodějinu a jejich stížnost se ukázala jako oprávněná. Těch, kteří si nestěžovali, je přitom určitě mnohem víc - a odhady různých studií proto říkají, že ročně je Američanům zaměstnavateli ukradeno něco mezi 20 a 50 miliardami dolarů. Přitom škody způsobené v USA všemi typy zlodějství od bankovních loupeží po přepadení na ulici dosáhly v roce 2012 výše 341 milionů dolarů.

Reklama
Reklama

Křiklavou ukázkou rozšířenosti tohoto problému v USA je nedávný objev přímo v srdci tamní zákonodárné moci, na Capitol Hill ve Washingtonu. Americký senát zaměstnává ve svých kavárnách a restauracích několik set lidí najímaných přes soukromé kontraktory. Loni v prosince se tito zaměstnanci úspěšně spojili do boje za zvýšení platu. Během vyjednávání ale zjistili, že jejich privátní najímatelé potajmu změnili oficiální název jejich pracovního zařazení tak, aby - při zachování stejné zátěže povinností a odpovědnosti - nepodléhala místa federálním předpisům o odměňování státních zaměstnanců. Následné podrobné vyšetřování odhalilo, že touto a podobnými cestami byli dělníci na Kapitolu okrádáni o náležitou mzdu přinejmenším od roku 2010.

Wage theft
Autor: Guest2625/Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)

Teď rozhodnutím soudu dostanou zpětně vyplaceno dohromady více než milion dolarů, zhruba patnáct stovek na každého. Vyšetřovatelé také zjistili, že někteří zaměstnanci senátních kafetérií byli placeni tak mizerně, že nemohli utáhnout nájem bytu a přežívali s pomocí sociálních dávek. Což mimochodem koresponduje se zprávou, že mzdové zlodějství zasahuje nejvíc ty nejbezmocnější: málo placené dělníky v pomocných pracích, často z etnických či sociálně vyloučených menšin. Z logiky věci si právě tihle zaměstnanci příliš nestěžují a odhalené případy mzdového zlodějství jsou proto jen špičkou ledovce.

Jak píše The Week, v roce 2008 bylo provedeno hloubkové šetření mezi více než čtyřmi tisíci dělníky v Chicagu, Los Angeles a New Yorku – což je vzhledem k rozsahu vzorku pokládáno za reprezentativní obraz života 1,5 milionu málo placených zaměstnanců v těchto městech. Výsledky byly šokující. Čtvrtina (26%) sledovaných dělníků dostávala méně než zákonem stanovenou minimální mzdu, 76 procent nemělo zaplacené přesčasy (v průměru 11 hodin týdně), dvěma třetinám zaměstnavatel odpíral (opět zákonem stanovené) přestávky na oběd a polovina z těch (studie neuvádí, kolik jich bylo), kteří při práci utrpěli zranění a žádali kompenzaci, čelila nezákonným formám nátlaku.

Studie také ukázala, že etnické a genderové otázky hrají ve mzdovém okrádání velkou roli. Ženy ve sledovaném vzorku dostávaly méně než minimální mzdu výrazně častěji než muži. Afroameričané byli na platech okrádáni třikrát víc než jejich bílí kolegové a nejhůř ze všech na tom byli lidé původem z Mexika a Latinské Ameriky. Většímu riziku mzdového zlodějství jsou podle výzkumu vystaveni zaměstnanci menších firem a lidé s nižším vzděláním, byť okradení zažili i lidé s univerzitním titulem.

Celková výše mzdové zlodějiny se ve sledovaném trojměstí podle studie pohybuje kolem tří miliard dolarů ročně. Institut hospodářské politiky na základě toho spočítal, že celostátně to může být až zmíněných 50 miliard ročně. Americké ministerstvo práce v současné chvíli zaměstnává tisícovku lidí zabývajících se sledováním problému mzdového a časového okrádání pracovní síly. Vláda už několikrát žádala o navýšení rozpočtu pro tuto oblast, ale Kongres to zatím pokaždé zamítl.

Okradení na mzdě je většinou považováno za občansko-právní spor a trestá se pokutami; jen velmi zřídka skončí zlodějský zaměstnavatel za mřížemi (naposledy to byl v USA majitel jedné z franšíz pizzerie Papa John's, který si v roce 2015 odkroutil 60 dní). Což je v ostrém kontrastu s desítkami tisíc běžných občanů končících ve vězení na měsíce i dlouhé roky za drobnou zlodějinu nebo vlastnictví drog. Tři senátoři za Demokratickou stranu sice na jaře přišli s návrhem zákona, který chce postihy za platové zlodějství zpřísnit, ale s jeho projednáváním se ještě nezačalo. A tak, píše The Week, okrádání zaměstnanců bují dál.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Deutsche Bank má problém. Největší německá banka bude možná platit pokuty v miliardách eur, což by ji při dnešním nedobrém stavu mohlo položit. V takovém případě by se mohla rozjet nová bankovní krize napříč Evropou a důsledky pro globální ekonomiku by byly ohromné.

Co se stalo? Jedním z problémů, které banku tíží, je kromě riskantních (a neúspěšných) finančních operací pověst nemorální instituce, která přes svoji londýnskou pobočku prala (či pere) špinavé peníze ruských oligarchů. Nové vydání týdeníku The New Yorker přináší obsáhlou reportáž Eda Caesara o tom, jak ruští byznysmeni vyváděli rubly z Ruska a měnili je na dolary – s pomocí bankéřů Deutsche Bank.

Reklama
Reklama

Jedním z hlavních strůjců operací, jež pomohly Rusům vyprat během pěti let (2011–2015) rubly v hodnotě asi deseti miliard dolarů, byl šéf moskevské pobočky DB Igor Volkov. Pověřoval své podřízené, aby pro klienty dělali tzv. „zrcadlové obchody“ (mirror trades). Jejich princip spočívá v tom, že pro jednoho klienta nakoupí makléř banky akcie nějaké ruské firmy (třeba Lukoilu) v rublech, řekněme v hodnotě deset milionů dolarů. Vzápětí jinému klientovi se sídlem v daňovém ráji prodá stejnou sumu akcií, tentokrát za skutečných deset milionů dolarů.

Vtip je v tom, že oba klienti jsou jeden a tentýž, jen schovaní za různými firmami. Peníze jsou „konvertovány“ z rublů na dolary a vyvedeny do daňových rájů čisté jako padlý sníh.  Fascinující reportáž sleduje jednotlivé stopy a na konci pátrání objevuje mezi klienty DB Igora Putina, bratrance prezidenta Vladimira, který je na sankčním seznamu USA,  nebo také bratry Arkadije a Borise Rotenbergovy, blízké Putinovy přátele proslulé bohatstvím.

Deutsche Bank
Autor: REUTERS

Není překvapivé, že ruští oligarchové perou peníze. Drtivá je však reportáž o tom, jak prohnilá je banka, která měla být vzorem solidního německého kapitalismu. Už v roce 2011 přišel jasný signál, že něco není v pořádku. Po jednom takovém zrcadlovém obchodě přišla banka o několik milionů dolarů, protože sice klientovi nakoupila akcie v Rusku za rubly, ale když je chtěla prodat firmě s názvem Westminster Capital Management, obchod se neuskutečnil, protože firma přišla o licenci. V bance měly zazvonit poplašné signály, ale vedení banky je nespustilo.

Dalším signálem mělo být to, že početné série zrcadlových obchodů její ruské pobočky měly jednu podivnou okolnost. Její klienti na koupi a prodeji akcií prodělávali. To nemělo logiku – pokud tou logikou nebylo praní peněz a jejich nezákonné vyvádění z Ruska. Jenže banku ani tato informace (kterou vedení mělo) nevzrušila, vydělávala totiž na poplatcích za transakce, které pro své ruské klienty dělala.

Důkazů o tom, že vedení banky zavíralo oči nad zjevně špinavými obchody, je řada a finanční analytik Eric Ben-Artzi to autorovi reportáže shrnul do jedné věty: „Deutsche Bank byla naprogramována k tomu, aby managementu umožňovala dělat podvody.“

DB je už několik let vyšetřována a hrozí jí stále větší pokuty. Jejích akcie prudce poklesly a celková hodnota banky je odhadována na slabých 18 miliard dolarů. Pokud by měla zaplatit na pokutách tolik, co třeba francouzská banka BNP Paribas v roce 2014, tedy  9 miliard dolarů, položilo by ji to. V takovém případě by musela zasáhnout německá vláda a pomoct jí navýšit kapitál, aby se nezhroutila.

Svým způsobem je dobrou zprávou, že americké a evropské finanční úřady si na banku došláply, že tedy existuje cosi jako korekce chyb či podvodů. Špatnou zprávou je, že když se banka se 150letou tradicí a pověstnou německou poctivostí chová tak nemravně, co si pak máme pomyslet o těch dalších?