úterý 4. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Zkuste si cvičně malý experiment. Vezměte si tužku a papír a namalujte jízdní kolo. Nemusí jít o umělecké dílo, spíše se jedná o to, aby bylo vše fakticky správně. Abyste věděli, kde co je, jak je to s čím spojeno a jak jednotlivé součástky fungují.

Snadné? No dobrá, Češi jsou národ kutilů a inženýrů, kolům tady možná rozumí kde kdo. A co takhle splachovací záchod? Zvládli byste správně načrtnout jednotlivé funkční části tohoto zcela obyčejného zařízení, se kterým, jak jistě předpokládáte, jste důvěrně obeznámeni? Chápete, jak tenhle mechanický a vlastně docela jednoduchý vynález v praxi funguje?

Reklama
Reklama

Zkušenosti a výzkumy psycholožky Rebeccy Lawson říkají, že zhruba tady celkem překvapivé množství příslušníků Homo sapiens se svými vědomostmi o fungování světa končí. Alespoň se to tvrdí Anjana Ahuja, jež se ve svém textu v deníku Financial Times odvolává na knihu psychologa Stevena Slomana a specialisty na průzkum trhů Philipa Fernbacha s názvem The Knowledge Illusion (Iluze vědomostí).

Podstatou je, že většina lidí své vědomosti drtivě přeceňuje. Ve světě se umíme samozřejmě pohybovat, na kole umíme dojet do krámu a při odchodu z toalety bezmyšlenkovitě splachujeme. To ale neznamená, že tomu rozumíme. A mechanické vynálezy jsou přitom samozřejmě tím nejbanálnějším příkladem, jaký lze vymyslet. Kolik z nás si skutečně troufá vysvětlit, jak je možné ťukáním do klávesnice vytvořit něco, co si teď můžete číst? A kolik z nás opravdu chápe činnost Evropské centrální banky?

Vědomosti a znalosti o světě jsou totiž mnohem více jakýmsi kolektivním výkonem. Lidé toho vědí hodně, ovšem jako celek. Při pohledu do jednotlivých hlav aby člověk (často) zaplakal. Tato smutná pravda má dokonce vědecké pojmenování, říká se jí Illusion of explanatory depth, česky zhruba “iluze schopnosti něco vysvětlit”.

“Většina lidí má pocit, že rozumí světu mnohem detailněji, souvisleji a do mnohem větší hloubky, než tomu skutečně je,” cituje text další psychology. “S ověřováním svých skutečných znalostí se rozhodně dostatečně nenamáháme.“ Nebylo by to nic nového pod sluncem, kdybychom trochu četli. Psychologové také vědí, že čím hlubší znalosti, tím větší míra pokory jejich majitelů. Kdo do nějakého problému skutečně pronikne, chápe, jak složitý je a jak mnoho detailů mu stále uniká. Když si s trochou představivosti totéž promítne na věci, do kterých nepronikl, což je obvykle téměř všechno ostatní, zatočí se mu hlava.

Dodejme, že tohle “chytré hlavy” věděly vždy. Sokrates svou proslulou větu “Vím, že nic nevím” vysvětloval kresbou dvou nestejně velkých kružnic. Ta menší vymezovala znalosti žáků, ta s větším poloměrem (samozřejmě) znalosti jeho samotného, mistra. Filozof žákům vysvětloval, že délka hranice jejich kruhu s neznámem je podstatně kratší než obvod kruhu jeho vlastních znalostí. A že tedy paradoxně on, ač moudřejší a zkušenější, má (správný) pocit, že toho o světě vlastně ví mnohem méně než oni.

Jak je naším zvykem, větu “Vím, že nic nevím” vnímá většina z nás jako banalitu z učebnic a příliš si s ní hlavu neláme. Což má ovšem své důsledky. Málokdo si totiž  přizná, že vlastně celkem nic neví. Názory zaujímáme o to radikálnější, oč rychleji jsme se k nim dopracovali. Výzkumy ukazují, že pokud zastánce extrémních postojů přimějete k debatě o detailech (řekněme reformy zdravotnictví) a donutíte ho, aby své postoje vysvětlil, jeho pozice se obvykle celkem výrazně zmírní. Najednou není nic tak jasné.

Vědci tak potvrzují poznání, že nejméně kompetentní lidí jsou si často nejvíce jistí vlastními schopnostmi, zatímco lidé skutečně kompetentní mají tendenci své schopnosti spíše podceňovat. Text přitom v celkem jasné narážce upozorňuje na populisty, kteří nikdy nevládli, ale sebevědomě slibují ráj na zemi. Zdánlivě banální debata o limitech individuálních znalostí pak má navíc zvláštní opodstatnění v době, kdy technologie rozbořily systém tradičních autorit. Na Facebooku všichni rozumí všemu - což je základem éry fake news a šarlatánů s ní spojených.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Nikdo si to nechce přiznat, přesto je to pravda. Rodiče nemilují své děti stejně: některé mají radši a jiné méně. Vědí, že to není správné, stydí se za to a tají to, vědci nicméně prokázali, že rodičovská láska není rovná ani spravedlivá. A že to má pro méně oblíbené sourozence celkem zásadní důsledky.

Smutnou zprávu oznámila v eseji na stránkách The Wall Street Journal Jennifer Breheny Wallace. Odvolávala se na loňskou studii, podle níž 75% matek výzkumníkům přiznalo, že cítí k jednomu z dospělých potomků bližší vztah. V jiné starší studii upřednostňovalo jednoho potomka před ostatními 70% otců a 74% matek.

Reklama
Reklama

K protekčnímu přístupu k potomstvu se zároveň rodiče nechtějí hlásit, je to v podstatě tabu. S tím chtějí vědci skoncovat, a zbavit tak rodiče výčitek svědomí, nerovný přístup k dětem se prostě zdá být normální. V průběhu času se přitom může měnit, favorit se stane otloukánkem - a naopak.

Problém je samozřejmě v tom, když se vše přežene. Pokud je jeden potomek upřednostňován trvale a systematicky,  nebo pokud si rodiče na dětech léčí vlastní mindráky, pak to otloukánci odnesou. “Desetiletí výzkumů ukazují, že děti, které cítí, že je rodiče mají rádi méně, mají zvýšené sklony k depresím a nízkému sebehodnocení,” tvrdí autorka.

A odvolává se na průzkumy: v průběhu jednoho z nich například vědci zkoumali 282 rodin a došli k závěru, že v rodinách bez těsných vazeb měly děti, které se cítily znevýhodněné, později dvakrát vyšší tendenci propadnout drogám, alkoholu nebo kouření cigaret. Záleží však také zjevně hodně na tom, jak rodina funguje jako celek, v těch těsněji provázaných a s užšími vztahy se velký rozdíl mezi mazánky a černými ovcemi neprojevil.

Ani mazánci to ostatně nemusí mít úplně lehké. Jiná studie naopak odhalila vyšší sklony k depresím u protežovaných dětí v dospělém věku. Zřejmě kvůli tíze odpovědnosti a úzkostné touze nezklamat stárnoucí rodiče, provázené navíc napjatými vztahy s „méně milovanými“ sourozenci.

A sami rodiče pak trpí pocity viny z vlastní nespravedlnosti, jež je nutí realitu popírat. To je prý vůbec nejhorší. “Popírání nerovného přístupu k dětem je nejhorší, co může rodič udělat, protože to znamená, že problému nebudete nakonec věnovat dostatek pozornosti,“ cituje text jednoho z vědců. Nejlépe je celou situaci si přiznat a soustředit se na její řešení.

Text dokonce nabízí malý praktický návod: Rodiče nikdy nemají děti navzájem nahlas porovnávat. Mají jim srovnatelně vycházet vstříc, takže pokud například víkendy věnují aktivitám jednoho z nich, na druhé si najdou čas jindy. Mají se o situaci radit s přáteli nebo odborníky, kteří fungování rodiny vidí zvenčí. Mají brát vážně stížnosti svých vlastních dětí; nejlepší je, když se všechno otevřeně probere, než aby se problém dusil pod pokličkou.

Reklama
Reklama