pátek 31. 3. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Životní dráha současného ruského premiéra Dmitrije Medveděva je skoro románová - z nesmělé naděje na proměnu Ruska v zemi podobající se západním sousedům až v symbol zbohatlictví a korupce. V symbol Ruska, jaké se svým západním sousedům nepodobá a podobat ani nechce. Ve větším detailu připomíná příběh hlavní (záporné) postavy současných celoruských protestů moskevský korespondent britského deníku The Guardian Shaun Walker.

Medveděv podle Walkera nikdy nebyl kágébácký muž bez emocí ani s velmi specifickými životními nadějemi jako Putin a valná část jeho okolí. Jako mladík toužil po elpíčkách a džínech. Když si jej Putin v roce 2008 vybral za prezidentského nástupce, doufali jeho příznivci, že časem se osmělí, vůči Putinovi přiměřeně emancipuje a Rusko promění; bůhví, možná tehdy Vladimír Putin neměl v mysli plán, jak se v roce 2012 vrátit do prezidentské funkce a zůstat v ní pokud možno tak dlouho, jak to půjde. Autor pátečního menu pamatuje, jak si české publikum udiveně připomínalo, že DM poslouchá Deep Purple - což mělo asi dokazovat, že Rusko se už změnilo v zemi s demokratickou tradicí a pevným liberálním kořenem.

To se ale nestalo. Jak se zdá, na tak velký úkol Medveděv neměl. Osobní nesmělost a jistá absence rozhodného kamenného lídrovství, která byla původně trochu okouzlující, se proměnila v důkaz slabosti, píše Walker. Což si asi ze všech nejvíc myslel právě Putin, který Medveděva v onom roce 2012 opět vystřídal. Medveděv to nesl těžce, ale nakonec se s rolí staronového premiéra smířil - a osobnostně se zlomil.

Střih, rok 2017. Arogance, s níž Medveděv čelí rozzuřeným poddaným, tedy možná už ne poddaným, ale občanům, je v hodně velkém rozporu s obrázkem deset let starým. Na Instagramu fotky z drahého lyžování jako odpověď na dokument opozičníka Alexeje Navalného, který ukazuje vily a vinice, jež Medveděv jako skromný státník nashromáždil.

V jistém smyslu jsou ovšem současné protesty pro Medveděva požehnáním, uzavírá Walker. I když není schopný a rozhodně nebude Putinův nástupce, je to jeho dobře otestovaný produkt. Je sice výhodné předhodit ho demonstrantům, ale neodvolá ho. Pokud by to udělal, znamenalo by to sklonění se před Navalným. A nic takového se samozřejmě nemůže stát, takže Medveděvovo místo je jisté.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Být pořád v poklusu je v dnešní době nutnost, alespoň psychologická. Jak píše server Quartz: kdo má moc volného času, v očích ostatních selhává. Je málo efektivní, produktivní a akční. Což je nesmysl.

Očtyřdenním pracovním týdnu tento časopis nedávno psal, připomeňme proto jen několik čísel, které za společenskou poptávkou po třídenním víkendu stojí. Z výzkumu z padesátých let, provedeném na jedné z amerických univerzit, vyplynulo, že vědec trávící v laboratoři 25 hodin za týden toho neudělal víc než vědec s jednou pracovní hodinou denně. 35 hodin týdně znamenalo pak dvakrát méně udělané práce než 20 hodin týdne. Badatelé, kteří bádali 60 hodin týdně, toho vybádali nejméně. Jednoduše řečeno: rovnice “déle v práci - více práce” obecně neplatí.

Reklama
Reklama

Některé švédské firmy už se rozhodly vydat neprozkoumanou cestou a zavedly čtyřdenní pracovní týden. Ale vlastně zase ne tak neprozkoumanou. Tři myslitelé už si to vyzkoušeli, připomíná Quartz -  a jak známo, s velkým úspěchem. Charles Darwin, autor evoluční teorie, pracoval každý den jen ve třech fázích - a každá trvala devadesát minut.

Charles Darwin
Charles Darwin • Autor: Biophoto Associates

Ráno se prošel, posnídal a pracoval od osmi do půl desáté. Pak psal dopisy, četl anebo poslouchal nahlas čtený román. Od půl jedenácté do dvanácti následovala další porce práce, po níž už byl se svým výkonem spokojený. Poslední, odpolední hodinka a půl (které předcházela dlouhá procházka) začínala ve čtyři – a bral ji jako příjemný nadplán. Následovala večeře s rodinou a spánek.

Charles Dickens, kronikář modernity, pracoval od devíti ráno do dvou odpoledne, s přestávkou na oběd. Pak už ani ťuk. Ještě kratší psací čas si vytyčil německý romanopisec Thomas Mann. Od devíti do poledne. Quartz to sice nedodává, ale my tak přece jen učiníme - nepracovat na druhé straně ještě nevyhnutelně neznamená být autorem evoluční teorie nebo Kouzelného vrchu.

Reklama
Reklama