úterý 9. 5. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Francouzské volby přehledně ukázaly podstatu dnešního politického uspořádání Západu. V mnoha zemích včetně Česka stále přežívá (či spíše dožívá) systém stran formovaných původně především na ose pravice-levice, a to hlavně v ekonomickém smyslu. Finále francouzských voleb ale proti sobě postavilo dva kandidáty, kteří do schématu nezapadají a nestoupají po zádech tradičních stran. Slovy poražené Mariny Le Pen: ve Francii zvítězili stoupenci globalizace, proti nimž jako hlavní opoziční síla stojí “vlastenecká revoluce”. Hlavní roli v dnešní západní politice hraje otázka hranic, národní identity a schopnosti být “pánem svého osudu”.

“Neobyčejné politické dobrodružství Emmanuela Macrona začalo postřehem, že existující francouzské politické strany nejenže nedokážou reagovat na populismus, který rozdmychává strach. Podle jeho názoru navíc ještě zastaralé dělení stran na levici a pravici komplikuje úsilí o vztyčení politické hráze proti nástupu populistického nacionalismu a zároveň blokuje konsensus okolo ekonomických reforem,” analyzuje situaci The Economist.

Reklama
Reklama

Klasické francouzské strany se již dlouho chovají jako “náměsíčné” - nesnaží se bojovat s postoji populistů, pouze je mocenskými pakty blokují od zisku moci. “Dokud se klasické strany ohánějí jen strachem (z Národní fronty) nebo morálkou, nefunguje to,” řekl Macron v rozhovoru právě pro The Economist.

Čtěte také: Macron dostal šanci, aby ji nedostala Marine Le Pen

Je potřeba nabídnout alternativní pozitivní vizi, která dokáže - podobně jako nacionalistický populismus - nabít voliče energií. Macron tak nešel cestou přijímání “umírněné” podoby populismu, jako je třeba u nás nečekaně nalezená vášeň pro zbraně procházející napříč politickým spektrem. Naopak přišel s energickým hlásáním pravého opaku lepenovské “vlastenecké revoluce” - tedy s vizí otevřené, tolerantní a proevropské společnosti, navzdory dnešním potížím.

Takto viděno, Trump měl vlastně štěstí, že proti němu kandidovala klasická (a trochu unavená) představitelka establishmentu - Macron se od francouzských stran včas trhnul. V Británii měli stoupenci Brexitu zase velkou výhodu v tom, že tamní zastánci Evropy nebyli schopni proevropskou pozici líčit se sebemenším zaujetím; nedostali se přes chladně pragmatické ekonomické výpočty, které byly beztak jen nedokonalým věštěním budoucnosti. Ve Francii se naopak vyprofilovala jasná a na obou stranách vášnivě zastávaná politická dualita: otevřený svět proti světu zavřenému.

Vítězství globalistů přitom není zdaleka tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Za prvé, skoro třetina voličů vůbec nepřišla, což je rekord od roku 1969. Je na místě předpokládat, že nebyli schopni spolknout ani jednu variantu. Za druhé, odhaduje se, že 20 - 30% Macronových hlasů pochází od voličů, kteří si jednoduše nedovedli v Elysejském paláci představit Marine Le Pen.

Francouzská politická scéna má totiž (jako každá) svá specifika - a nevýhodou Marine Le Pen je, že nestojí v čele “moderního” populistického hnutí jako třeba Trump. Táhne s sebou závaží minulosti Národní fronty coby antisemitské, rasistické strany s nostalgií po nacismu. Le Pen se sice snažila tohle dědictví oslabit a v posledních dnech dokonce z čela strany odstoupila, pro neextrémní odpůrce globalizace však zůstane zřejmě navždy nedůvěryhodná a poznamenaná. Tuhle zátěž s sebou nevláčí třeba Miloš Zeman.

Globalisty však nyní čeká velká zkouška v červnových parlamentních volbách. Jen třetina Francouzů si totiž podle průzkumů přeje, aby v nich Macron získal většinu. Jak se mu v takové situaci podaří skutečně vládnout, bude velmi zajímavé sledovat.

Čtěte také: Macron přišel a prorazil strop

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Jasné je, že depresí pronásledovaní stoupenci evropské integrace něco podobného jako vítězství Emmanuela Macrona potřebovali jako čuník laskavé pošimrání.  Nový francouzský prezident nevyhrál “tak nějak” s odřenýma ušima, vyhrál s jasným poselstvím. Klasická námitka zní, že nemá podrobně vypracovaný program - ale to neměl ani Trump, ani brexitáři. V hrubých obrysech je však Macron jasně srozumitelný: nezabránil pouze tomu, aby Francie padla do rukou lidí, kteří chtějí rozbít EU, zvítězil s jasným mandátem hájit pravý opak.

“Nejde o to, že Macron vyhrál a bude ve svých devětatřiceti nejmladším francouzským prezidentem. Nejde jenom o to, že v osobě Mariny Le Pen porazil síly xenofobního nacionalismu, který využívá i Donald Trump. Jde o to, že vyhrál s odvážným postojem prosazujícím zatracovanou Evropskou unii, a tak znovu potvrdil evropskou myšlenku a místo Evropy ve světě,” píše celý blažený evropský komentátor deníku The New York Times Roger Cohen, jehož brilantní rozbor francouzské situace před volbami stojí za přečtení. Macron byl dokonce tak “drzý”, že když vystoupil s vítězným projevem, nehrála francouzská Marseillaise, ale “evropská” Óda na radost.

Reklama
Reklama

Jak rychle se všechno mění. Ještě to není ani rok, co Britové ukázali Bruselu prostředníček. Teď je Francie v rukou největšího eurooptimisty, jakého kdo na vrcholné politické scéně pamatuje, a Německo za pár měsíců zvolí další proevropskou vládu, ať už vyhraje Angela Merkel, nebo Martin Schulz. Evropský motor bude v pořádku, což je po delší době úleva.

A jak už zase pokračuje Roger Cohen, přijdou také reformy. “Macron si uvědomil, že Evropa ztratila směr,” píše. “Žádný jiný zázrak nikdy neprodával sám sebe hůř.“ Macron sympaticky neuvěřil, že by původní evropský sen tak rychle všichni zatratili. “Zastal se přistěhovalců, postavil se za euro a byl připravený Francouzům říct, že se nemůžou otočit zády k modernitě a zároveň očekávat prosperitu.“

Ale teď samozřejmě přijdou na řadu konkrétní věci; a to bude bolet. Macron potřebuje úspěch na domácí scéně, nespokojenost Francouzů je reálná. Podívejme se ještě jednou na výsledky: třetina voličů nedala hlas nikomu (ve Francii to není běžné). Ze zbylých hlasů dostala krajní pravice třetinu. Macrona mnozí volili především právě jako obranu proti krajní pravici.

Francie nemůže dál pokračovat, jakoby se nechumelilo, a to platí všude na Západě. Pokud si úlevné francouzské volby přebereme prostě tak, že se dál jede po starém, můžeme se za nějakou dobu zase ošklivě divit. Fotogenický, energický a supertalentovaný Macron získal šanci a čas, ale voliči populistů se nerozplynuli jako pára nad hrncem. Vzpomeňme na muže jménem Barack Obama.

Reklama
Reklama