Kdy prozradit dítěti, že nebude kosmonautem

Řecká krize rozhodně nekončí, teď se ale její dozvuky přelévají do širší diskuze, co s eurozónou a Evropskou unií vlastně dál. O víkendu promluvil francouzský prezident Hollande který v rozhovoru pro francouzský tisk zdůraznil potřebu vytvořit pro eurozónu vlastní parlament a společný rozpočet. O pár dní zase při projevu zmínil potřebu společné vlády eurozóny včetně ministerstva financí. Francie také dává najevo, že o dalším budoucím sjednocení vyjednává s Německem.

Tam zjevně alespoň u některých politiků nachází pochopení. Následoval totiž rozhovor německého ministra financí Schäubleho pro Der Spiegel -  a zdá se, že si oba politici na dálku notují.

I proslulý německý ministr vidí budoucnost v hlubší integraci jádra dnešní EU. Společné měně je podle něj je potřeba navrátit důvěru nejen na finančních trzích, ale také mezi běžnými Evropany. K tomu budou zapotřebí nové páky, s jejichž pomocí bude možné vymáhat, aby jednotlivé země měly v pořádku rozpočty a dodržovaly pravidla (dodržování pravidel je vůbec hlavní německý motiv). Schäuble říká, že bude nutné změnit unijní smlouvy, i když se do toho zatím nikdo příliš nehrne.

“V tuto chvíli vidíme, že měnová unie nemůže dobře fungovat bez politické unie. Musíme tedy pokročit směrem k vytvoření politické unie, například posílením Evropské komise a Evropského parlamentu,” říká v rozhovoru Schäuble a dodává, že se členské země budou muset vzdát dalšího kusu své suverenity. Na výslovnou otázku, zda souhlasí s návrhy prezidenta Hollanda na vytvoření ministerstva financí eurozóny, odpovídá, že takový pohled vítá.

Pak ale Schäuble přeci jen trochu brzdí. Říká, že si je vědom toho, že propagovat těsnější Unii není úplně jednoduché. “Jsem realista a nemohu proto tvrdit, že euro zachráníme jenom tehdy, když změníme unijní smlouvy. Třeba se obejdeme i bez toho. Pak je ale důležité, aby se dodržovala a vymáhala pravidla. A když to (Německo) děláme, jsme obviňováni, že zavádíme protektorát a rušíme demokracii. A to je nesmysl,” vysvětluje ve zjevné obraně tvrdého německého postoje k Řecku.

Hollande i Schäuble dávají najevo, že jakési “federální” a demokratické instituce jsou prostě zapotřebí, aby nepopulární role policajta a rozhodčího nepadala automaticky na hlavu nejsilnější národní vlády - tedy Němců. Kromě toho takhle zjevně nelze společnou měnu řídit.

Co z toho plyne pro nás? Především riziko, že se ocitneme na vedlejší koleji. Krize okolo Řecka bude pokračovat a grexit je rozhodně stále její možný výsledek. V takovém případě bude eurozóna k rychlým změnám v podstatě přinucena už jenom proto, aby přesvědčila finanční trhy o svém dalším směřování. Česko by mělo být na takovou situaci připraveno a mělo by mít své další postoje dobře prodiskutovány.

Evropa je dvojrychlostní už teď, dost rychle se ale může začít přeskupovat v tvrdé jádro a spolek bezvýznamných satelitů. Rozhovor se Schäublem je ostatně zajímavý i tím, jak popisuje nové rozdělení sil uvnitř tohoto jádra. Německý ministr si náramně pochvaluje příchod Slovenska a pobaltských zemí (dodejme, že vedle nich vypadali při vyjednávání s řeckou Syrizou Němci občas docela umírněně). O Česku se samozřejmě nezmiňuje, nejsme v eurozóně a podstatné věci běží mimo nás.

To ovšem neznamená, že integrační námluvy Německa s Francií sleduje každý s nadšením. V sousedním Polsku to naopak vypadá, že éra otevřené náklonnosti k EU pomalu dobíhá. Poláci udělali v posledních letech v Evropě díru do světa a vyvrcholilo to jmenováním Donalda Tuska prezidentem Evropské rady. Teď se ale blíží říjnové volby a průzkumy ukazují na návrat euroskeptické, nacionalisticky laděné pravice vybudované kolem bratrů Kaczynských (prezident Lech Kaczynski zahynul při leteckém neštěstí).

Skutečný souboj se bude odehrávat mezi dvěma ženami: současnou premiérkou Ewou Kopacz a její hlavní vyzyvatelkou z Kaczynského strany Právo a spravedlnost Beatou Szidlo. Hlavním tématem je podle Financial Times otázka přijetí eura.

Paní Szidlo na mítincích tvrdí, že současná vláda, jež přijetí propaguje, “chce z Polska udělat druhé Řecko”, což samozřejmě její vláda nikdy nepřipustí a euro nikdy nepřijme. Paní Kopacz argumentuje klasicky tím, že Řekové si sami vykopali díru, když svůj stát neúměrně zadlužili, euro neeuro. A jedním dechem upozorňuje na rozhazovačné sliby dnešní opozice s tím, že “Řecko teď doplácí na sedm měsíců vlády populistů”.

Voliči po osmi letech vlády Občanské platformy (provázené skandály, jež nemají s Evropou nic společného) však slyší spíše na konzervativní nacionalisty. Právo a spravedlnost vykazuje okolo 34 %, o deset procent více než strana současné premiérky.

Proti zavedení eura je 54% Poláků. Nálada se projevila již dříve, když Poláci celkem překvapivě zvolili prezidentem jiného kandidáta strany Právo a spravedlnost, europoslance (a kolegu české ODS v europarlamentní frakci) Andrzeje Dudu. Beata Szidlo byla hlavním stratégem jeho kampaně.

BBC si všímá, že se nad Evropu vznáší mrak populismu. “Od opojných hesel kampaně za skotskou nezávislost přes ctnostné pravičáky ve Francii nebo Itálii až po bojovníky proti úsporným opatřením ze Syrizy nebo Podemos, divoké zástupy ohrožují zaběhané vládnoucí instituce,” tvrdí ve vždy skvělém pořadu Analysis. Jenže moment: Neznamená náhodou “demokracie” vládu lidu? Jaký je vlastně rozdíl mezi demokracií a populismem?

Podle jediného britského poslance Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP) Douglase Carswella je populismus prostě populární myšlenka, se kterou elity nesouhlasí.  “Je v tom něco pohrdlivého, označit někohoho populistou,” tvrdí a trochu tak hájí sám sebe. Moderátorka pořadu jde ale dál a hovoří s politilogy a dalšími experty.

Populismus má dlouhou historii, od hnutí zemědělců v 19.století před rétorický nástroj diktátorů typu Hitler, Mussolini či Perón až po revoluční vzepětí 60. let minulého století. Dnešní populismus je však prý zásadně jiný než v minulosti. Odvíjí se od pukliny, jíž společnost rozštěpila globalizace. Na jedné straně jsou tu lidé, kteří z ní profitují, a na druhé lidé, kteří nedisponují dovednostmi, jež by v otevřené globalizované společnosti mohli uplatnit. Ti se instinktivně stahují zpět do národní politiky a vytváří základ dnešních populistických hnutí, ať mají jakékoliv zabarvení.

Podle jiných je zase populismus v podstatě ideologií morálky. Rozděluje lidi podle čisté linie na dvě homogenní skupiny: zkaženou, zkorumpovanou elitu na jedné straně a nezkažený, “čistý” zbytek, “lid” na straně druhé. Populističtí vůdci samozřejmě vymítají Augiášův chlév představovaný dnešní elitou - Davosem, G7, centrálními bankéři, bankéři vůbec, bohatými podnikateli, politickým establishmentem. Do hry vstupuje svůdné zjednodušení. “Lid” s velkým “L” jakoby měl společný stejný zájem a vyznával stejné hodnoty, “elita” si zase údajně jako jeden muž a žena hraje svoje hry a zastává své (prospěchářské) hodnoty.

Trochu to vlastně zní jako novodobá obdoba starého dobrého třídního boje - a kdo sledoval třeba kampaň skotské SNP, je v tomhle vidění světa rázem jako doma. Podstatou ale není ekonomický boj o vlastnictví výrobních prostředků, ale morálka (zkažení proti nezkaženým, zkorumpovaní proti čistým), za níž stojí spíše přístup ke vzdělání a z něho plynoucí schopnost se uplatnit.

Dnešní populismus je tedy tak výsledkem střetu dvou reakcí na prudce se měnící svět - na jedné straně ti, kteří v něm plavou jako ryba ve vodě, na druhé ti, kteří mu nerozumí, děsí je, nevidí se v něm, odtahují se od něj. Často jde to vlastně o nostalgická hnutí odkazující k jednoduššímu světu, kdy jsme (údajně) všichni viděli svět tak nějak podobně a dokázali jsme se v něm vyznat.

S tím souvisí ještě jiný zajímavý pohled. Populismus je v něm líčen jako výsledek dnešní politiky, v níž se vlastně nejde pořádně zorientovat. Politici se místo ideologiemi a koncepcemi začali řídit marketingovými strategiemi a říkají vlastně všichni to samé, jenom trochu jinak. Dnešní volby jsou pak jako rozhodování mezi Coca Colou a Pepsi Colou. Místo volby mezi různými zásadně odlišnými pravdami a názory nastupují populisté, kteří formulují problém jako “lidé” versus “politici, establishment, elity”. Když se k tomu přidá trochu toho ekonomického strádání, sedí v premiérském křesle rázem vůdce Syrizy.

Pořad pokračuje sporem mezi levicovými a pravicovými populisty - mezi “severními” hnutími typu UKIP, (Praví) Finové nebo dánská Lidová strana na jedné straně a Syrizou či Podemos na straně druhé. BBC tyhle věci umí udělat zajímavě a zábavně, opravdu doporučuji.

Možná svým dětem zbytečně lžeme a kazíme jim tím život. Server Aeon tím naráží na to, jak často na Západě rodiče dětem tvrdí, že se v životě mohou stát, čímkoliv budou chtít (trochu skeptičtější čeští rodiče obvykle pro jistotu dodávají něco jako: “když se budeš snažit/pořádně učit/poslouchat, co ti s maminkou radíme".) Samozřejmě, kdo by měl srdce klučinovi vysvětlovat, že kosmonautem se na Moravě stává málokdo. Přesto by rodiče měli v určitou chvíli mít rozum a přestat podporovat falešné iluze.

Na celé věci je nejhorší, že optimistický přístup dělá z neúspěchu záležitost osobního selhání.

Pokud to neudělají, vyléčí ratolest ze snů sám život: podle šetření LinkedIn z roku 2012 pouze jeden člověk ze tří pracuje v zaměstnání, o němž snil. Podle šetření Gallupova ústavu je zase pouze 30 % zaměstnanců své práci skutečně oddáno, 52 % k ní přistupuje chladně a 16 % ji více méně aktivně sabotuje.

Odcizenost lidí od práce dosahuje dokonce té míry, že nedávno The Atlantic v jiném článku tvrdil, že flákání, pouze formální docházka do práce a různé slabší formy psychických poruch vyplývající z pocitu nenaplnění a prostého neštěstí v pracovních procesu, podkopávají samé základy dnešního kapitalismu.

Autoři článku na serveru Aeon v každém případě tvrdí, že to svým optimismem (kterým si samozřejmě někdy kompenzujeme vlastní nenaplněné ambice) děláme dětem horší, než je nutné. Celá optimistická atmosféra dnešní společnosti měřitelně rozšiřuje propast mezi tím, co si mladí lidé od života slibují, a tím, co je reálně možné.

Text například cituje studii z roku 2006, podle níž v roce 1976 pouze 26 % (amerických) středoškoláků očekávalo, že získají vyšší vysokoškolský titul, a 41 % plánovalo, že bude pracovat v zaměstnáních jako lékař nebo právník, zatímco v roce 2000 se už jejich počet vyšplhal na 50, respektive 63 %. Počet skutečně dostupných titulů se přitom za tu dobu vůbec nezvýšil.

Na celé věci je prý nejhorší, že optimistický přístup popírající přirozené limity činí z následného neúspěchu záležitost osobního selhání. “(Za podporou snů) stojí touha rodičů nebo nás samých nebýt limitován vlastními vlohami, genetickou výbavou, povahovými rysy, vlastní osobností. Myslím, že výsledkem jsou pocity zahanbení, vlastní viny a selhání,” tvrdí Tracey Cleantis, psychoterapeutka a autorka kniky The Next Happy.

Pravda je samozřejmě taková, že většina lidí je z definice průměrná, v ničem nevynikne a na vrchol to dotáhnou skutečně pouze nemnozí. Sny o kariéře průměrného řidiče autobusu, prodavače, pokrývače či třeba lokálního novináře se přitom v hlavách ratolestí nehoní zase tak často. A to jsme nezmínili omezení plynoucí z místa narození, poptávce po různých profesích a vůbec celý ten nepřátelský soubor okolností našich životů, se kterými toho zase tolik nenaděláme.

Text radí, aby rodiče alespoň přestali dětem tvrdit, že se svým snem uživí. Někomu se to podaří, většině ale nikoliv, což samozřejmě neznamená, že vedle méně nablýskaného zaměstnání nemohou mít příjemného koníčka. Důležité je prý také přeorientovat dětské představy - od toho, čím chtějí být, k tomu, kým by se v životě chtěli stát. A hlavně: být průměrný je normální!

Autor dnešního menu a bývalý potenciální dobyvatel kosmu se tímto úlevným zjištěním loučí a ještě jednou děkuje rodičům za destrukci svých snů: pokud se dobře pamatuje, celkem brzy mu chytře vysvětlili, že kosmonaut musí být nejdříve oddaný příslušník Československé lidové armády. To ho ovšem v praxi lákalo mnohem méně než poklidná četba sci-fi románů.