Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Jsou kosmopolité jen další kmen, který chce vládnout světu?

Pravidelný výběr ze světových médií: Polovina mladých Britů se po brexitu rozbrečela - Co bude s Čechy v Británii - Kmen kosmopolitů - Dva měsíce ve vzduchu

Oxford Street, Londýn • Autor: REUTERS
Oxford Street, Londýn • Autor: REUTERS

Referendum je emocionálně mnohem náročnější záležitost než běžné volby. Průzkum s lákavým názvem V hlavě voliče provedený The London School of Economics ukázal, že po vyhlášení výsledků britského hlasování o odchodu z EU se 32% respondentů průzkumu rozplakalo nebo aspoň mělo pocit, že se rozpláče. Ve věkové skupině 18–24 let skončilo v slzách 47% dotazovaných. A z mladých lidí, kteří si přáli setrvání Británie v EU, se slzám neubránilo celých 55% zkoumaných subjektů.

Deník The Guardian cituje profesory zmíněné vysoké školy, podle nichž referendum vyvolalo především u mladých lidí pocity “smutku, ale také zlosti a frustrace ve vztahu k lidem, kteří hlasovali pro odchod, a často ke starší generaci”. Ve věkové skupině 18–39 let cítilo 67% dotazovaných zlost na ty, kteří volili jinak než oni sami. 72% se pak cítilo frustrováno a 61% znechuceno.

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš

Zpráva silné emoce nijak nevysvětluje, ale laicky se rozrušení dá vysvětlit poměrně snadno. Běžný demokratický proces je typický tím, že se neustále opakuje. Můžete prohrát volby, ovšem zároveň víte, že za čtyři roky budou další. Nikdo není u moci věčně, nakonec každý prohraje. Všechno se neustále obnovuje, otáčí a přehodnocuje.

Referendum funguje přesně opačně. Jeho výsledek je tu navždy. Volat po opakování referenda je nepřípustné a morálně jaksi opovrženíhodné. Lid rozhodl, voliči promluvili, náprava není možná, naučte se prohrávat. Za čtyři roky, až bude jasné, co rozhodnutí přineslo v praxi, nebude žádný automatický reparát. Konec.

Co bude s cizinci z Evropské unie, kteří žijí a pracují v Británii? Jsou jich tři milióny včetně Čechů a jejich osud je v tuto chvíli nejasný. Nejedná se přitom o žádné “návštěvy”, ale o lidi, kteří v Británii léta žijí a pracují - a v podstatě se tam podle stávajících pravidel cítili usazení.

Jak píší  Financial Times, favoritka soutěže o post šéfa/šéfky konzervativní strany (a tedy možná budoucí premiérka) Theresa May odmítá slíbit, že jejich postavení zůstane nezměněno. Naopak její soupeři, dosavadní ministryně pro energetiku Andrea Leadsome a dosavadní ministr spravedlnosti Michael Gove, v průběhu interní stranické kampaně ubezpečují, že státní příslušníci zemí EU, kteří již v Británii žijí, budou moci zůstat.

David Cameron během vystoupení v parlamentu jakékoliv záruky odmítl s tím, že to už bude záležet na jeho nástupci. Jeden z náměstků ministerstva vnitra potvrdil, že vláda může v tomto okamžiku slíbit pouze to, že status cizinců se nezmění hned.

Situace nemá precedent a nedotkne se samozřejmě pouze Evropanů v Británii. Pokud Londýn udělá lidem z EU ze života peklo, dá se čekat, že budou následovat odvetná opatření, což třeba ve Španělsku, kde jsou usazeny statisíce britských důchodců, může být rozsáhlá akce.

Theresa May rozhodně za svůj postoj sklízí tvrdou kritiku. Kritizují ji proevropští poslanci z její vlastní strany i z opozice. Zmíněná Andrea Leadsome prohlásila, že se lidé žijící v různých zemích Evropy nemohou stát rukojmími v nadcházejících jednáních mezi Británií a sedmadvacítkou. Což je přesně to, co teď hrozí. Theresa May totiž v neděli pronesla, že “nikdo nezbytně nežije někde navždy”.

Konzervativní komentátor deníku The New York Times Ross Douthatrozbíjí v nedělním vydání mýtus o existenci kosmopolitního životního stylu.

Dnes se podle něj stává zvykem překreslovat politickou mapu. Už žádná levice a pravice, liberálové a konzervativci. Hlavním zlomem se stává přístup k otevřenosti: jde o střet mezi různými, do sebe zahleděnými formami obránců národních hodnost a zájmů s globalisty a kosmopolity.

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš

Nebo taky ne, píše Douthat. Protože tzv. kosmopolité, tedy ta část populace, která teď právě dostala na frak v Británii a musí své pozice obtížně hájit proti nástupu Donalda Trumpa ve Spojených státech, svou otevřenost ve skutečnosti přeceňuje.

Skutečně kosmopolitní společnost by byla ta, která by si libovala v pestrosti a příkrých rozdílech. Ross Douthat ale tvrdí, že ta část obyvatel dnešního Západu, která vnímá hranice spíše jako překážku než coby záruku bezpečí a stability, ve skutečnosti vytváří specifickou vrstvu směřující naopak k uniformnímu elitářství:

“Jsou součástí meritokratického řádu, který rozdíly přetváří v podobnosti tak, že si vybírá nejlepší a nejchytřejší z kterékoliv země a homogenizuje je do svérázného druhu, jemuž jsme si zvykli říkat globální občané,“ píše. “Tito lidé jsou (do jisté míry) rasově rozrůznění a s nadšením přijímají zdánlivě zábavné části odlišných kultur - jídlo, trochu exotické spirituality. Zároveň se ale naši globální občané nechovají a nepřemýšlejí kmenově o nic méně než pro brexit hlasující obyvatelé Cornwallu. Mají vlastní specifické vidění světa (v podstatě liberální křesťanství bez Krista), svoji vlastní sdílenou vzdělávací zkušenost, vlastní sdílené hodnoty a předpoklady - a samozřejmě také své vlastní nepřátele (evangelikány, Little Englanders), kterých se bojí, litují je a pohrdají jimi. Jako každá jiná kmenová skupina mají rádi pohodlí a známé prostředí: od Londýna po Paříž a New York je každé západní ‘globální město’ (podobně jako ‘globální univerzita’) stále zaměnitelnější s ostatními, takže ať cestuje světoobčan kamkoliv, cítí se tam hned jako doma.“

Douthat říká, že na tom není nutně nic špatného, ale že by bylo dobré začít věci nazývat pravými jmény. Dokud si globalisté neuvědomí, že tvoří tribální komunitu a jednají podle toho, nemohou pochopit, jak je vidí stoupenci Donalda Trumpa, brexitu nebo Mariny Le Pen. “Nejsou schopni vidět, že to, co jim uvnitř připadá jako rozmanitost, může zvenku působit jako aristokracie pro ty, kteří jsou z této skupiny vyloučeni. A kteří se dívají na města, jako je Londýn, a vidí  - jak napsal Peter Mandler po hlasování o brexitu - ‘téměř dědičnou profesionální kastu právníků, novinářů, publicistů a intelektuálů’.”

Ross Douthat cítí jisté pokrytectví. My globalisté prý nechápeme, že naše představa o historickém vývoji, který se nezadržitelně stáčí k překonání kmenů a národních států, vypadá v očích outsiderů jako něco, co je jim povědomé z dřívějších dob: “jako sebepotvrzující příběh mocné kasty, která je přesvědčená o tom, že si zaslouží řídit svět.“

Autor: Picasa
Autor: Picasa

Na závěr ještě z téhož deníkutext o pozoruhodných mořských ptácích. “Fregatky jsou ambiciózní a vzrušení vyhledávající ptáci, kteří dokážou zůstat ve vzduchu dva měsíce, aniž se jedinkrát dotkli země,“ píše list The New York Times. Kdo se někdy plavil po Pacifiku nebo Indickém oceánu, jistě se na tyhle udatné tvory pamatuje. Pozorovat jejich hemžení mezi vzduchem a vodou je zážitek - tedy alespoň pro každého, kdo jim jejich svobodu a opovržení všemi překážkami v duši závidí.

Fregatky jsou zvláštní. Na rozdíl od většiny mořských ptáků nemají mastné peří  - nemohou tedy vysedávat na hladině a čekat, až připlave něco k snědku. Místo toho musí neúnavně létat, k čemuž si vypracovali specifickou techniku: využívají termálních proudů, s jejichž pomocí bez velké námahy naberou obrovskou výšku a z té potom - zase bez velké námahy - kloužou dolů. Jsou to vlastně takoví černí pasažéři počasí, kteří se neváhají kvůli vzestupným proudům ponořit i hluboko do temných mraků. Vědci neznají jiného ptáka, který by se do podobného pouštěl.

Fregatkám přejeme ničím nerušené obzory a čtenářům hezký zbytek svátků.

Video:Kampaň, kterou užije každý prezidentský kandidát.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].