pátek 4. 8. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

List The Guardian se pustil do debaty s takzvanými novými optimisty – skupinou vědců a komentátorů, kteří tvrdí, že se máme lépe než kdy jindy. A začíná sumarizací.

Ti, kteří minulý rok alespoň jedním okem sledovali světové dění, mohli velmi pravděpodobně dospět k názoru, že svět se nachází ve stádiu chaotického rozkladu, a čelili tomu buď cynickým humorem, nebo v horším případě upadali do hlubokého pesimismu, píše. Brexit a zvolení Donalda Trumpa, utrpení civilistů v Sýrii, nebezpečí, které představuje Severní Korea, do toho úmrtích ikon světové kultury, jakými byly Leonard Cohen či David Bowie. Rok 2017 zdánlivě nezačal o nic lépe – požár londýnské Grenfell Tower či pokračující teroristické útoky poskytují málo důvodů k optimismu z toho, kam směřuje současný svět.

Reklama
Reklama

Z  všeobecně sdílených chmur o to jasněji vyčnívají ti, kteří na věci nahlížejí odlišněji. Britský deník The Times v prosinci loňského roku vydal článek s titulkem Nikdy nezapomínejte na to, že žijeme v těch nejlepších časech a redaktor The New York Times Nicholas Kristof se nechal slyšet, že „rok 2016 byl tím nejlepším v dějinách lidstva“. Oba články odrážejí názory skupiny prominentních osobností, která bývá označována jako tzv. noví optimisté.

Všeobecně sdílený pesimismus odsuzují jako iracionální; podle nich mnohem více vypovídá o společnosti, která do beznaděje upadá, než o reálném stavu věcí. Noví optimisté odmítají tesknění „po starých dobrých časech“ a naopak poukazují na úspěchy, jichž lidstvo v posledním období dosáhlo: klesající globální nerovnost, rostoucí počet lidí s přístupem k elektřině, poloviční kojenecká úmrtnost v porovnání s rokem 1900, klesající procento lidí žijících v extrémní chudobě či stoupající gramotnost představují podle nich jen špičku ledovce z pokroku posledních let. Noví optimisté vybízejí, abychom se při vnímání světa oprostili od všech teorií, které nám diktují, co a proč je špatně, a místo nich se nadechli osvěžujícího vzduchu objektivních fakt. Protože statistiky a čísla přece nelžou.

Proč tedy nejsme všichni optimisty, máme-li k ruce tolik důkazů, že svět nikdy nebyl v lepší kondici než dnes? Protože navzdory zdánlivé neprůstřelnosti je to argumentace ideologická, píše Guardian. Čísla a statistiky samozřejmě nelžou, nicméně podléhají politizaci jako všechno ostatní. Noví optimisté se nesnaží ostatní přesvědčit pouze o tom, že pro mnoho lidí je dnes život méně krutý a nepřátelský než před několika staletími. I zapřisáhlý pesimista by s tímto tvrzením souhlasil. Z tohoto zdánlivě banálního zjištění však noví optimisté vyvozují podstatně diskutabilnější závěry, podotýká levicově liberální Guardian.  Jednou z  charakteristik nových optimistů je jejich bezvýhradná podpora volného trhu, která vychází z následující úvahy. Cokoliv jsme v minulých dekádách dělali, očividně funguje, tudíž bychom se měli dál držet ekonomicko-politického systému, který nás sem dovedl – tedy volného trhu.

I rozhořčení či smutek, které cítíme při čtení titulků o utonulých migrantech, jsou důkazem, jak báječně je žít právě dnes.

Tweetni to

Nový optimismus zároveň představuje jednu z reakcí na vlnu sebekritiky, kterou odstartovaly útoky z 9/11 a následující válka v Iráku – pocit Západu, že by měl kriticky reflektovat podíl na světové nestabilitě a jeho dnešních neduzích. Pocit, který francouzský filosof Pascal Bruckner shrnul ve výroku „celý svět nás nenávidí a my si to zasloužíme“. Optimisté sebemrskačství Západu odmítají a naopak tvrdí, že data jasně ukazují, jak mocenská a ideologická dominance Západu jednoznačně vedly ke zvyšování kvality života po celém světě. Drtivá sebekritika je podle nich živena iluzorním způsobem, jakým dnes přemýšlíme o pokroku.

Steven Pinker, profesor psychologie na Harvardu, podotýká, že snadno zapomínáme na to, jak se v průběhu času změnily standardy, které používáme pro hodnocení každodenních událostí. Jsme-li šokováni tonoucími migranty ve Středozemním moři, pak proto, že vycházíme z předpokladu, že osud nám neznámých lidí ze vzdálených zemí si žádá určitý morální postoj -  což je prý myšlenka, která by v 18. století byla zcela absurdní. Ironicky vzato, tvrdí optimisté, právě rozhořčení či smutek, které cítíte při čtení takových titulků, jsou důkazem, jak báječně je žít právě dnes.

I když ovšem přijmeme argument optimistů, že lidstvu nikdy nebylo lépe než dnes, nabízí se podle deníku zcela legitimní otázka: proč by tento vývoj měl dále pokračovat? Klesající kojenecká úmrtnost nezastaví stoupající oceány. A nepředstavuje posledních 200 let pozitivního vývoje pouze epizodickou výjimku v historii lidstva? David Runciman, profesor politologie na Cambridge a oponent nových optimistů, vidí skutečnou hrozbu pro budoucí vývoj v obrovské komplexnosti a křehkosti světového systému, kdy „dnes mezi lidstvem a globální katastrofou stojí jeden narcis s přístupem k jaderným kódům“.

Runciman v Guardianu kriticky nahlíží i na fungování současných demokracií, jejichž obyvatelé jsou podle něj lhostejní a naivně spoléhají, že vydrží všechno, aniž by se museli víc angažovat. Opravdový problém dnešní doby tak podle Runcimana nespočívá ve všeobecném pesimismu společnosti, ale naopak v nebezpečné míře jejího sebevědomí. Podle tohoto argumentu např. lidé, kteří byli pro Brexit či volili Trumpa, nechtěli nahradit současný, jejich optikou rozbitý systém jiným;  chtěli systémem pouze zatřást. Zároveň však spoléhají, že je systém ochrání před negativními vedlejšími efekty, které jejich volba může způsobit. Noví optimisté se domnívají, že nic nemůže zastavit evoluční síly, které pohánějí lidstvo vpřed. Jak ovšem varuje David Runciman: „Lidstvo má obrovskou schopnost všechno zpackat. A je to právě naše schopnost zpackat věci, která je momentálně na vzestupu“.

Základní argument optimistů, že bychom se měli cítit šťastněji, neboť světu jako celku se daří, prý navíc představuje nepochopení toho, na jakém principu štěstí funguje: lidé hodnotí události v kontextu toho, jak relevantní pro ně jsou, málokdy jsou schopní na ně nahlížet globálním pohledem. Cítí-li obyvatelé malého městečka amerického Středozápadu, že se jim ekonomicky daří hůře než před dvaceti lety, pravděpodobně příliš neocení zprávu, že v Číně posiluje střední třída.

I v rámci nových optimistů by ovšem šlo najít takříkajíc pesimistické křídlo. Johan Norberg, švédský historik, uznává, že budoucí progres není nevyhnutelný: „Myslím, že nám dnes hrozí přirozená reakce,“ míní. „V okamžiku, kdy nevidíme pokrok, kterého jsme dosáhli, začínáme hledat obětní beránky pro problémy, které zůstávají.“  V tom by se s Norbergem shodli pravděpodobně i lidé, kteří dnešní svět vidí podstatně méně růžově.

Jak Guardian shrnuje: Je tedy dobré nespouštět ze zřetele dosažený pokrok a připomínat si, navzdory mizérii, kterou někdy cítíme, že dnešek je skutečně v mnoha ohledech nejlepším obdobím v historii. Stejně tak důležité je ovšem mít na paměti, že minulý pokrok nebyl samozřejmý a cesta k němu byla trnitá – takže ani vývoj dalších let není předem dán. A rozhodně není jisté, že bude pozitivní natolik, jak bychom si přáli.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Kdo má pocit, že Donald Trump má až příliš vřelý vztah k putinovskému Rusku, toho muselo v jeho podezření utvrdit vyjádření amerického prezidenta k podpisu nového zákona, jenž rozšiřuje americké sankce proti Rusku. Chladný přístup se dal očekávat, nicméně prezident spolu s podpisem zákona zpochybnil dokonce jeho ústavnost. Mírněji pak dodal: „Tím, že tento zákon limituje možnosti exekutivy, ztěžuje Spojeným státům vyjednávat dobré dohody pro americké občany a povede ke sblížení Číny, Ruska a Severní Koreje.“

Zákon prý podepsal v zájmu národní jednoty, nicméně neopomenul připomenout, že „on vybudoval opravdu velké firmy v hodnotě miliónů dolarů“ a „umí dělat mnohem lepší zahraniční obchody než Kongres“. O den později pak na svém účtu na Twitteru obvinil Kongres ze špatných vztahů s Ruskem.

Reklama
Reklama

Trump neměl příliš na výběr, musel zákon podepsat. Jelikož návrh získal v Senátu 98 hlasů pro a pouze 2 proti a v Sněmovně reprezentantů 419 pro a 3 proti, Prezidentské veto by v tomto případě bylo k ničemu. Kongres by ho snadno přehlasoval.  Nové sankce proti Rusku rozšiřují opatření Obamovy administrativy a trestají Kreml za jeho snahu - prezidentem Trumpem neustále zpochybňovanou - zmanipulovat loňské americké prezidentské volby.

The New York Times píší, že opatření odráží hlubokou skepsi, kterou kongresmani napříč politickým spektrem chovají vůči Trumpovu přátelskému přístupu k prezidentu Putinovi.  Chtějí zabránit tomu, aby Trump nechal Kremlu projít anexi Krymu, intervenci na Ukrajině i vměšování do voleb. Sankce jsou zaměřené především na prezidenta Putina a jeho kruh blízkých, soustředí se také na ropný a těžební průmysl Ruska.

Senátoři jsou výrokem o protiústavnosti poněkud zmateni, nicméně hlavní podle nich je, že prezident zákon podepsal. Experti na ústavní právo se shodují, že nový zákon o sankcích dává Kongresu právoplatnou možnost kontrolovat exekutivu. Ta mu náleží i v případech týkajících se národní bezpečnosti, přestože to prezident zpochybňuje.

Ovšem Trump může mít aspoň z části pravdu, když se rozčiluje, že přišel o část výkonné moci, píše David Ignatius ve svém komentáři: „Kdyby se jednalo o kteréhokoli jiného prezidenta a jiného protivníka než Rusko, možná by Trumpův výrok získal větší podporu“.

Na ruské straně nový zákon vyvolat očekávatelné negativní reakce. Premiér Dmitrij Medveděv na svém účtu na Facebooku napsal, že nový zákon je počátkem „plnohodnotné obchodní války“ a že „naděje na zlepšení vztahů s novou americkou administrativou jsou u konce“. Ve stejném příspěvku prezidenta Trumpa, že se nechal zahanbit a „impotentně“ předal výkonné pravomoci Kongresu. Mluvčí Kremlu ve čtvrtek na tiskové konferenci varoval, že „nikdo by neměl pochybovat, že Rusko bude chránit a bránit své zájmy“ a současně označil sankce za „krátkozraké a beznadějné“.

Putin již před tím oznámil, že tamní americká ambasáda musí do 1. září snížit počet zaměstnanců o 755 lidí. Americká vláda zatím neoznámila, o jaké pozice se bude jednat, ale budou nejspíše propouštět ruské občany pracující na ambasádě. Mnozí to přirovnávají až ke studené válce, ale Daniel Treisman, profesor politologie na UCLA, říká, že k tomu má situace ještě daleko.

Sankce však vskutku přicházejí ve velmi nevhodný čas. Blíží se volby plánované na rok 2018, a Putin proto doufal ve zlepšení ekonomické situace i vztahů s USA. Nicméně přijatý zákon mu tuto snahu značně ztíží, a ruský prezident tak postupně ztrácí víru, že si touto cestou domácí pozici napraví, dodává Treisman.

Reklama
Reklama