středa 30. 11. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak hned v otevření svého textu pro server Quartz konstatuje ekonomický reportér Chase Purdy, nejhorším nepřítelem veganského hnutí v USA bylo vždy ono samo. Jeho členové se snažili probudit okolí hlasitým křikem a ráznými požadavky na totální proměnu, ale prakticky neměli žádný vliv. Vášnivou subkulturu striktně zakazující používat a požívat cokoli vyrobeného ze zvířecích produktů si lidé zvykli zcela ignorovat.  A tak to šlo po celá sedmdesátá, osmdesátá i devadesátá léta.

Až se najednou něco stalo. Malá skupina sedmi lidí se v roce 2001 rozhodla zcela změnit taktiku. Jejich krok postupně roztrhl hnutí na dvě křídla, zasel do něj rozkol a hořké výčitky, ale také jej výrazně postrčil dopředu. Schizma rozdělilo vegany na dva tábory: na absolutisty považující veganství za morální imperativ a zásadu všechno-nebo-nic za jeho první přikázání a na pragmatiky potichu velebící cestu postupných změn.  A těm druhým se během uplynulých patnácti let podařilo proměnit americký systém výroby potravin.

Reklama
Reklama
Reklama

Zásadní institucí tábora pragmatiků se stala Humanistická společnost USA. Chytře vedenými kampaněmi a propagací dokázal tento spolek nashromáždit velký politický vliv, který dovede využít k tlaku na lokální i celostátní administrativu. Jeho filozofie je přitom stejná jako v roce 2000, když se ve Washingtonu potkali otcové-zakladatelé Humanistické společnosti Paul Shapiro a Bruce Friedrich. „Bruce přišel s tím, že přesvědčit lidi, aby jedli míň masa, bude možná jednodušší, než přesvědčit je nejíst maso vůbec - a že to pravděpodobně pomůže zvířatům víc než zarputilost,“ vzpomíná v Quartzu Shapiro.

Paul Shapiro_profimedia
Paul Shapiro, Humanistická společnost USA • Autor: Getty Images, Profimedia

Ochota k ústupkům byla v té době naprostou novinkou. Hnutí hrdinně a s plnou parádou bojovalo na barikádách, vrhalo pytlíky s rudou barvou krve proti výlohám jídelen McDonald's a pořádalo protestní pochody v ulicích měst. Naproti tomu washingtonská dvojice spolu s pěticí dalších přátel napřela potichu a v zákulisí energii ke změně podmínek ve slepičích a prasečích chovech. Sepisovali první návrhy zákonů a snažili se s nimi seznamovat voliče. Jejich úsilí postupně přitáhlo pozornost dalších veganů a nový směr se začal valit dopředu jako sněhová koule.

Uplynulo šestnáct let a skupinka někdejších pragmatických vizionářů stojí v čele rozsáhlého hnutí, o kterém snila. Fridrich vede Institut dobrých potravin, lobbistickou organizaci snažící se prosadit bio standardy do celého zemědělství a potravinářského průmyslu. Shapiro zase stál za protiklecovým zákonem v Massachusetts, který zřejmě zcela změní podmínky chovu drůbeže a hospodářských zvířat v celých Spojených státech. Další člen spolku Matthew Prescott přitáhnul k otázce humánního chovu pozornost velkých investorů a producentů potravin – za všechny jmenujme například řetězce Chipotle Mexican Grill nebo Whole Foods Market. Josh Tetrick je pak šéfem známé potravinářské společnosti Hampton Creek, která se specializuje na rostlinnou a bezvaječnou stravu.

Jejich jednotlivé úspěchy se celkem rychle slily v jasnou hrozbu praktikám současného masného průmyslu. „Ze všech těch organizací na ochranu zvířat má jenom Humanistická společnost dost peněz a politické chytrosti na to, aby mohla pro mé klienty do budoucna představovat problém,“ řekl v rozhovoru pro Associated Press před pěti lety drůbežářský lobbista Michael Boccadoro.

Metody boje nejsou nijak zvlášť složité. Humanistická společnost se snaží vypichovat v současné velkochovatelské praxi ty postupy, které atakují city konzumentů, a nutí zástupce tzv. průmyslového zemědělství do nelehké role obránců docela krutých technik.  Mají se selatům usekávat ocásky bez umrtvení? Mají být nosné slepice a těhotné prasnice narvány do klecí a ohrad, ve kterých se skoro ani nepohnou?

Velkochov
Mají být nosné slepice a těhotné prasnice narvány do klecí a ohrad, ve kterých se skoro ani nepohnou? • Autor: Profimedia

Přesně tato strategie vedla teď počátkem listopadu v Massachusetts k tomu, že 78 procent voličů odhlasovalo zákon, který v tomto státě zakazuje prodej vajec, vepřového a telecího masa od producentů, kteří drží zvířata v prostorách nedovolující jim pohodlně uléhat, vstávat, protahovat si končetiny a otáčet se. Pokud odteď kterýkoli farmář v USA bude chtít prodat své výrobky v tomhle sedmimilionovém novoanglickém státě, musí tomu přizpůsobit podmínky svých chovů.

Massachusettská strategie může být – a velmi pravděpodobně brzy bude - použita i v jiných státech USA, kde převládá liberální atmosféra. Takhle vegani z Humanistické společnosti objevili cestu, jak změnit systém výroby potravin, aniž se museli přít nebo válčit přímo s agroprůmyslníky. Pokud obyvatelé velkých měst odhlasují, že chtějí mít na pultech jen maso ze šťastně odchovaných zvířat, nebudou mít velkochovatelé jinou možnost než se přizpůsobit.

Absolutisty ve veganském hnutí ale úspěchy pragmatiků nijak nepřesvědčují. Z jejich pohledu jde o trestuhodný ústup: z velké mise usilující o svobodu zvířat slevila Humanistická společnost a lidé kolem ní na starost o jejich větší či menší blahobyt. „Tyhle skupiny vydělávají velké peníze,“ charakterizuje pragmatiky profesor Rutgerovy univerzity a nekorunovaný lídr veganského hnutí Gary Francione. “Jde jim jen o byznys a nikdy nic nedokážou doopravdy změnit. Revoluce se nedá odečíst z daní.“

Řada pragmatiků Francioneho stále ctí za jeho zásluhy o veganskou myšlenku v 80. letech a uznává dodnes jeho velkou ideovou autoritu. Ale absolutistická taktika se podle nich ukázala jako nefunkční: vytrhla veganství z mainstreamové kultury a jak říká Shapiro: když od lidí chcete všechno, nebo nic, většinou dostanete to druhé.

Ne že by pragmatici zapomněli na své revoluční kořeny, končí text Chase Purdyho v Quartzu, a cituje k tomu viceprezidentu Humanistické společnosti Miyun Park: „Svého času jsem vyznávala jenom všechno-nebo nic. Ječela jsem na demonstracích; ani nespočítám, kolikrát mě zavřeli. A strašně se mi po tom stýská, protože tomu pocitu, že máte stoprocentní pravdu, se nevyrovná nic na světě,“ vzpomíná někdejší šéfka organizace Global Animal Partnership, která je dnes přesvědčenou stoupenkyní cesty postupných kroků. „Mnoho přátel kvůli tomu se mnou přestalo mluvit a myslí si, že jsem se zaprodala,“ říká Park ke svému přerodu.  „Ale já už jsem přišla o ten luxus namlouvat si, že ječením na lidi pomáhám zvířatům. Z toho jsem vyrostla.“

 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Jak známo, život bývá vždy o krok před právem, které ne vždy dokáže předvídat nekonečnou variabilitu lidského, obvykle nikoliv příkladného chování, ale i vývoj technologií. Právo ovšem obvykle život po nějaké době dožene, ať už formou nové legislativy nebo skrze aktivní právníky, kteří se na nový jev specializují.

Všechny tyto faktory kombinuje obsáhlý a velmi zajímavý text, který přináší nejnovější vydání amerického týdeníku New Yorker. Hlavní hrdinkou je právnička Carrie Goldberg, která se ovšem v kožených legínách a ultravysokých podpatcích vymyká standardní představě o advokátkách a která se specializuje na případy tzv. revenge porn, což se česky nejčastěji překládá poněkud kostrbatě jako pornopomsta.

Reklama
Reklama
Reklama

Jde o situaci, kdy se jeden z partnerů rozpadlého páru tomu druhému pomstí tak, že na internetu zveřejní jeho (častěji však její) nahé fotky či video. Nemusí však jít jen o pomstu zhrzeného milence - před měsícem poslal soud na osmnáct měsíců do vězení muže, který odcizil akty známých hereček a zpěvaček z jejich vlastních telefonů či počítačů; v další baterii případů se staly tisíce žen oběťmi hackerů, kteří se "vloupali" do jejich počítače, pomocí speciálního programu tam hledali nahé fotografie či zapínali webkamery a ženy natáčeli u převlékání či sexu. (Jeden z pachatelů byl v roce 2011 odsouzen k pěti letům vězení.)

Jako první tento typ chování postavil mimo zákon stát New Jersey před dvanácti lety a postupně ho následovalo dalších více než třicet amerických států. Pro srovnání - v Česku zvláštní zákon na revenge porn nepamatuje a právníci tvrdí, že je možné věc trestat za pomocí existující legislativy. Naopak třeba v Británii speciální nové normy rovněž nedávno zavedli.

Firma Carrie Goldberg sídlí v Brooklynu a klientky se na ni obracejí s nejrůznějšími variacemi problému: kromě těch, jejichž fotky už na internetu visí a na dveře jim zvoní zájemci o jejich "služby", neboť nahé fotky ex-partneři často doplní inzerátem nabízejícím sex s reálnou adresou či telefonním číslem, má také klientky, kterým někdo zatím "jen" vyhrožuje, že jejich akty pošle rodičům či zaměstnavateli.

Goldberg ví, o čem mluví. Také jí před lety bývalý partner vyhrožoval, že intimní fotografie, které si pořídili, když byli spolu, pošle kolegům ve firmě, kde tehdy pracovala. Když se obrátila na policii, bylo jí řečeno, že nejde o trestný čin a že s tím nelze nic dělat. Tento frustrující zážitek - ale i zjištění, že s tím něco dělat lze - ji pak mimo jiné inspiroval k založení vlastní specializované firmy.

Jak se svými klientkami, tak ve veřejném prostoru se devětatřicetiletá právnička snaží kromě postihu pachatelů také o změnu vnímání tohoto fenoménu. Velmi často se totiž pozornost obrátí k ženám či dívkám, které fotky dobrovolně poslaly či s jejich pořízením souhlasily. A velmi často jsou terčem odsudku: mohou si za to samy, neměly nikomu nic posílat. S tím ovšem Goldberg nesouhlasí.

Kromě logické námitky, že ne všechny oběti revenge porn někomu něco posílaly, právnička argumentuje, že explicitní fotky či videa jsou prostě součástí intimní komunikace. "Jasně, že mohou být použity jako zbraň, ale jako zbraň může být použito víceméně cokoliv," říká. Pozornost by se podle ní vždy měla zaměřit na toho, kdo překračuje hranice slušného chování - a především kdo porušuje zákon.

Reklama
Reklama