středa 20. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jen devět měsíců po volbách se Islandu rozpadla pracně poslepovaná koalice.  Strana Zářná budoucnost (Bright future) v pátek oznámila, že nehodlá setrvávat v koalici s Nezávislými. „Vedení Zářné budoucnosti nehodlá nadále spolupracovat s vládou premiéra Bjarni Benediktssona. Důvodem je vážné narušení důvěry,“ uvedla strana v krátkém prohlášení. Důvodem je především otec premiéra Benediktssona.

Benedikt Sveinsson, jeden z nejbohatších lidí na Islandu, totiž na jaře předal doporučení o „obnovené čestnosti“ Hjaltimu Sigurjónu Haukssonovi. Ten byl v roce 2004 odsouzen za to, že po 12 let sexuálně zneužíval nevlastní dceru. Sveinsson požádal soud o prominutí jeho trestu, který měl trvat ještě dalších 5 let. Byl to největší pedofilní skandál, který média do té doby zdokumentovala, proto také dostal tak neobvykle dlouhý trest.

Reklama
Reklama
Reklama

Na Islandu mohou být odsouzeným jistá občanská práva obnovena, pokud předají tzv. doporučení svědčící o dobrém charakteru; to musí vyjít z úst známých osobností či politiků. Většina lidí, kteří tato doporučení podávají, chce změnit trest z klasického vězení na domácí či na veřejně prospěšné práce.  Minimum žádostí spočívá v úplném prominutí trestu.

Ačkoliv premiér byl o otcovu doporučení pro Haukssona informován už v červnu ministrem spravedlnosti, nechal si zprávu pro sebe až do doby, kdy ho začala zkoumat parlamentní komise, která má obnovení čestnosti formálně na starosti. Doporučení následně schválila a Haukssonovi byl zbytek trestu odpuštěn. Rozhodnutí pak předali poslanci tisku i s inkriminovanou zprávou, že premiér o doporučení věděl, ale nijak se k němu nevyjádřil. Ani jeho otec, ani sama komise navíc neudali důvod, proč má být (a nakonec bude) Hauksson propuštěn na svobodu. Reykjavik Grapenvine uvádí, že jediným vodítko mezi oběma muži je to, že Hauksson dříve pro premiérova otce pracoval.

Jak velký bude mít kauza dopad na islandskou politiku, není stále jisté. Vláda fungovala teprve od ledna 2017, utvořila se po předčasných volbách, které se konaly po odhalení aféry Panama Papers. Vytvořila ji Zářná budoucnosti (levice), strana Nezávislých (střed) a Strana Znovuobnovení – ti se nechtějí politicky vymezovat a k této kauze se doposud nevyjádřili. Protože nedošlo v parlamentu k dohodě, kdo by Zářnou budoucnost nahradil, prezident Gundi Th. Jóhannesson nakonec vyhlásil datum nových voleb; ty by se měly konat 28. října.

„Byla to nejkratší vláda v historii Islandu. Dalším podobným rekordmanem byla jen vláda Geeira H. Haardeho, která padla v době finanční krize v roce 2008. Island tak čekají troje volby během čtyř let. Což může pro zemi znamenat další potíže, neboť každý kabinet mířil trochu jiným směrem,“ komentuje rozpad a nové volby magazín Reykjavik Grapenvine.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Spor okolo katalánského referenda za nezávislost na Španělsku se ve středu nebývalým způsobem vyostřil. Španělská polovojenská policie Guardia Civil - jednotky nepříjemně odkazující na frankistickou éru - obsadila několik katalánských úřadů a ministerstev a pozatýkala okolo čtrnácti lidí (údaje se trochu různí).

Policie hledá materiály nutné k uspořádání referenda - a podle všeho úspěšně zabavila několik miliónů hlasovacích lístků. Před budovami se protestuje a hrozí střety mezi demonstranty a policií. Katalánská vláda vystoupila s tím, že španělská vláda de facto pozastavila existenci katalánské autonomie a násilím celou oblast ovládla. Španělská vláda naopak tvrdí, že hájí ústavní pořádek a prosazuje rozhodnutí ústavního soudu.

Reklama
Reklama
Reklama

Všechno se zdá být daleko, ale jedná se o čtvrtou největší evropskou ekonomiku; zemi, která se velmi úspěšně transformovala z občanské války a následné frankistické diktatury v demokracii a v nedávné době s velkou trpělivostí ustála ekonomickou krizi - na rozdíl třeba od Řecka. Vyhrocení sporu je zároveň zatím nejnásilnějším střetem mezi klasickým demokratickým uspořádáním a populistickým hnutím v Evropě.

Kdo má vlastně pravdu? Na první pohled se může zdát, že Katalánci v této otázce tahají za delší provaz. Každý má přece právo svobodně rozhodnout o své budoucnosti. Zblízka je ale referendum - či „referendum“, jak by řekli v Madridu - hodně na hraně, i když vynecháme klasické argumenty ústřední vlády, že ústava nic takového nepovoluje a že referendum může vyhlásit jenom vláda v Madridu. A ta samozřejmě nic podobného nikdy nevyhlásí.

Problém je v tom, že:

  1. Separatisté v katalánské vládě rozhodně nezastupují většinu Katalánců. Mají sice těsnou převahu poslanců, ve volbách ale nezískali většinu hlasů, vládnou díky specifikům volebního zákona. Zhruba jako Donald Trump, který by se třeba podle našich zákonů prezidentem nestal. Vzhledem k závažnosti rozhodnutí je už tohle samo docela velký problém.
  2. Zákon o referendu a následný zákon o odtržení byl přijat velmi pofidérním způsobem, na mimořádném zasedání katalánského parlamentu, bez obvyklých dlouhých parlamentních procedur, během jediného dne. I to samo o sobě svědčí o tom, jak rozviklaná je podpora separatistické vlády.
  3. Zákon o referendu nestanovil žádnou hranici účasti, od níž je referendum platné, ani rozdíl v počtu odevzdaných hlasů, jenž skutečně opravňuje vyhlášení samostatnosti. Jinými slovy, pokud by 1. října přišlo hlasovat 30 procent Katalánců a nadšení separatisté by vyhráli o jeden hlas, Katalánsko se odtrhává od Španělska. Když zkoušeli separatisté nezávazné referendum před dvěma lety, přišel zlomek voličů, ti ovšem z 80 procent hlasovali pro nezávislost. O demokratičnosti tohoto postupu velmi pochybuje třeba i starostka Barcelony, která se jinak celkem staví proti Madridu, ale zároveň tvrdí, že dnešní barcelonská vláda zcela ignoruje názory poloviny Katalánců.
  4. Tomu nasvědčují i průzkumy, v nichž se 49 % Katalánců vyslovuje proti nezávislosti a 41 % pro.

Máslo na hlavě má nicméně bezpochyby i Madrid. Ve Španělsku nastala vlastně vůbec nejhorší představitelná politická situace: v Barceloně vládnou demagogičtí populisté, kteří rozdělují obyvatele na „dobré“ katalánské vlastence a „zrádný“ zbytek - rádi se staví do role trpících obětí. V Madridu zase vládne lidová strana, jejíž šéf Mariano Rajoy sice dokázal zemi provést hospodářskou krizí, ve věcech jako autonomie regionů je ale zcela nepoužitelně zabejčený.

Partido Popular je následníkem frankistické pravice, pro niž představuje jednota Španělska fetiš, který stojí mimo jakoukoliv možnost vyjednávat. Byli to právě lidovci, kdo dal před pár lety k ústavnímu soudu již vyjednaný a v referendech schválený status katalánské autonomie. Soud dohodu zrušil, následovala ekonomická krize - a přesně od té chvíle se datuje raketový vzestup katalánských separatistů.

Madrid přesto všechno v tuto chvíli představuje racionální hlas hájící ústavu a demokratické fungování státu. Chytřeji svou hru ovšem nejspíš hrají katalánští nacionalisté, kterým se daří emoce napínat až k prasknutí.

Reklama
Reklama