sobota 24. 9. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Netradiční pohled na vývoj hudebního průmyslu nabízí komentář Waking Up from the Music Industry’s Complacency Nightmare, který pro server The Talkhouse napsal aktivní muzikant Josh Strawn. Jeho pohled na přechod od fyzických nosičů do digitální sféry a zhroucení klasického byznysového modelu se inspiruje jak slavným esejem Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti z roku 1936, tak aktuální knihou Douglase Rushkoffa Throwing Rocks at the Google Bus.

„Zatímco dříve pro nás byl nákup desky něco, na co jsme se těšili a lákalo nás, dnes se do tohoto rituálu musíme nutit. Děláme to jen proto, že to je správná věc. A to pro mnoho lidí skutečně není velká motivace, i když s vinylem dostávají download zdarma,“ popisuje Strawn změnu rituálů spojených s novou hudbou.

Reklama
Reklama

Ta mimo jiné vedla ke obrovskému oslabení muzikantů střední nezávislé kategorie. Podobně jako při aktuálním rozdělením majetku v západním světě i v hudebním průmyslu začíná platit, že se tu rozevírají nůžky mezi velmi úspěšnými a bohatými muzikanty a pak těmi, kteří živoří.

V závislosti na tom si Strawn vypůjčuje zásadní Rushkoffův argument, že na rozdíl od přírodních zdrojů dobývaných ze země se na internetu oním „zdrojem“, který dále generuje příjmy, stává pozornost uživatelů. Právě z pozornosti se stala nová komodita, v jejímž měření a kvantifikovaní různého druhu se všichni předhánějí – od lajků přes smajlíky po kliky.

V tomto ohledu se ale ukazuje, že podobnou pozornost jako nová skladba může umělci přinést třeba i tweet nebo facebookový status, ačkoli do jeho tvorby investoval podstatně menší úsilí. Strawn pak v závěru volá po silnějším angažmá a spojení sil mezi hudebníky a fanoušky. Mimo jiné proto, že: „Hlavní rolí umělce je vytvářet a pečovat o zcela nové prostory a světy, které nejsou podřízené značkám. Prostor, kde může komunita fungovat mimo každodenní logiku trhu.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

„Můj první syn, to bylo dítě bombového útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993,“ říká s velkou dávkou nadsázky Gina Bennett, analytička CIA, která se podílela na vyšetřování snad všech závažných teroristických útoků posledních let. Rozvedená matka pěti dětí tak dokáže každého ze svých potomků přiřadit ke nějaké z globálních krizových situací. Její čtvrté dítě – také syn – bylo tak dítětem 11. září.

Fascinující pohled mezi špionky přináší materiál Women of CIA: The Hidden History of American Spycraft od Abigail Jones pro Newsweek. Zmíněná Gina Bennett varovala před nebezpečím Usámy bin Ládina již na začátku devadesátých let, v krizových chvílích poskytovala přímé informace Condoleezze Rice, a nakonec stala také inspirací pro hlavní hrdinku filmu 30 minut po půlnoci.

Reklama
Reklama

Právě rozpor mezi tím, jaký je skutečný poměr žen v CIA a mezi špióny a jak jsou kupříkladu zpodobňovány v populární kultuře, tvoří leitmotiv precizní reportáže. Filmová a televizní ztvárnění špiónek je často líčí jako výjimečné a ojedinělé drsňačky, které přes den muže zabíjejí a v noci je svádějí.

„Lidé si myslí, že jen muži mají touhu sloužit své zemi a pro ženy jsou takové pocity nepřirozené,“ popisuje rozhořčeně Bennett. „Ženy ale vždy byly integrální součástí výzvědných služeb. Není to nic nového. Štve mě, že se o tom nemluví. Vždy jsme hrály důležitou roli a nebylo na tom nikdy nic divného.“

Článek Abigail Jones to částečně uvádí na pravou míru.  Nejenže se ženy vyskytovaly ve výzvědných službách Spojených států ode dne získání jejich nezávislosti v roce 1776, ale sehrály naprosto zásadní roli i během druhé světové války v rámci Úřadu pro strategické služby, který předcházel dnešní CIA. Dnes tvoří ženy 45 procent pracovních sil CIA a ve vedení jich je 34 procent.

Reklama
Reklama