Že psaní o jídle dnes zabírá stejný, ne-li větší, prostor, jaký dříve býval vyhrazený hudbě, už dlouho tvrdí Jonathan Gold, sám prominentní food kritik a držitel Pulitzerovy ceny. Autoři píšící o jídle, od bloggerů po členy tradičních redakcí, si aktuálně užívají podobnou popularitu jako kdysi hudební recenzenti. Nejenže vedou debatu, kterou veřejnost pokládá za kulturně relevantní, ale také jim jejich job v redakci závidějí všichni kolegové.
Boom referování o jídle v amerických médiích popisuje Bryan Curtis v textu Will Write for Food na serveru The Ringer – a nabízí poučený historický vhled do branže, která ještě v sedmdesátých letech prakticky neexistovala. V roce 1975 měli Jane a Michael Sternovi obrovské problémy vůbec prosadit u knižního vydavatele průvodce po levných regionálních restauracích s názvem Roadfood.
Dnes se bez sekce o jídle - která se neomezuje na recenze restauraci, ale přináší třeba i profily prvotřídních šéfkuchařů - neobejde žádné významnější periodikum. O The New Yorker po generačně profilovaný Vice, který touto disciplínou ve svých začátcích vysloveně pohrdal. Publikum zároveň v jídle nachází kulturní a sociální významy, které dříve bývaly netušené: zrcadlí se v něm nejen otázky zdraví, ale i globalizační pohyby.
V nultých letech tuto tendenci zvedla blogosféra, kde se psaní o jídle dařilo; ke slovu se dostala také nová generace šéfkuchařů, která svou práci začala pojímat více jako show - což jen umocnily mediální hvězdy typu Anthony Bourdaina.
Svou roli v tom dozajista i věkový posun mnohých autorů, jak uvádí Zach Brooks, zakladatel webu Midtown Lunch zaměřeného na stravování v New Yorku: „Když jsem byl teenager a dvacátník, hudba pro mě znamenala všechno. Chodil jsem na koncerty, kupoval si desky, to bylo všechno, co mě zajímalo. Po třicítce se všechna tahle vášeň obrátila k jídlu; všechno nadšení, které jsem míval pro Radiohead nebo My Morning Jacket, se náhle dostávalo Davidu Changovi a Anthonymu Bourdainovi.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
