Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Fanoušci v Evropě jim tleskali, zatímco na jejich přátele doma padaly bomby

Menu věnované tipům z festivalu Jeden svět, který se rozjíždí do regionů

Songhoy Blues • Autor: Archiv
Songhoy Blues • Autor: Archiv

Smyslem denních menu je odkazovat na zajímavé komentáře a reportáže ze zahraničních novina a časopisů – tak proč výjimečně neodkazovat na filmy?

Ve středu večer totiž skončila pražská část festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. K českým divákům každým rokem přibližuje témata, která hýbou světem, ovšem do zdejších médií pronikají jen výjimečně. A protože se nyní festival přesouvá do 32 dalších českých měst, a navíc není vůbec těžké dokumenty najít a koupit na internetu, nabízím několik krátkých upoutávek na filmy, jež byste si neměli nechat ujít.

Začnu snímkem, který obdržel hlavní cenu. Syrská love story je srdcervoucí a výjimečná. Režisér Sean MacAllister v roce 2009 několikrát odcestoval do Sýrie a po osmi měsících našel rodinu, která souhlasila s časosběrným natáčením. Film tedy začal vznikat v roce 2010 - o rok později přišla naprosto nečekaná zápletka. Arabské jaro na severu Afriky, první demonstrace proti Bašáru Asadovi, pokus o revoluci a následná brutální občanská válka.

MacAllister se do Sýrie vrací a při jedné návštěvě je zatčen tajnou policií - v debatě po filmu v kině Lucerna vyprávěl, že ho tehdy britský pas zachránil před mučením. Mučitelé bili a pouštěli elektrický proud do lidí ve vedlejších celách, a pak za režisérem chodili a ptali se na lady Dianu a na královskou rodinu. Policisté zabavili i natočený materiál, na kterém hrdinové filmu – syrský Palestinec a protirežimní spisovatelka pocházející z Asadovy náboženské komunity alavitů – otevřeně vyprávějí o názorech na vládnoucí režim.

Oba naštěstí rychle pochopili, co se stalo, a utekli do libanonského vyhnanství. Dál už nebudu konkrétní, film je třeba vidět. Syrská revoluce vztahy mezi manželi postupně napíná, až pak praskají v Paříži, kde dostávají azyl. Tragické při sledování je pomyšlení na to, kolik desítek podobně tragických příběhů syrská válka napsala – s tím rozdílem, že zůstanou bez happy endu a nikdo o nich světu nic nesdělí.

Slovo „love“ je také v názvu filmové eseje Švédská teorie lásky,kterou na těchto stránkách recenzoval nový kolega Petr HorkýSnímek vypráví o vedlejších důsledcích švédské snahy o maximální nezávislost jedince na rodinných vazbách. Ukazuje, jak už v odkazovaném článku napsal Petr, že žádná společnost není dokonalá: pozorujeme dysfunkční stránky země, která vyhrává pravidelně všechna možná mezinárodní srovnání (v kvalitě státních institucí, transparentnosti, rovnosti mezi muži a ženami). Švédský chirurg, který se svou manželkou odešel na etiopský venkov, zde tak vypráví o tom, že větší kulturní šok zažívá při cestách do Švédska než při přesunu do Etiopie - Etiopie je chudá materiálně, ovšem Švédsko je duchovně ještě chudší.

Popisovat odvrácenou stranu severské utopie se stává populární, svědčí o tom i předloňský úspěch této knihyJejí část vyšla v Guardianu.

https://www.youtube.com/watch?v=n12Z9gKbI6Y

Autor čtvrtečního menu měl před pár lety svůj sen: zajet na hudební festival do Timbuktu. Zlákala ho tehdy reportáž, kterou mu poslal mailem kamarád a festival měl být vrcholem delší cesty po Mali.

Nepovedlo se: Al Kajda v Maghrebu byla stále nebezpečnější, malijský stát stále slabší, zbraně na saharském trhu po pádu Muammara Kaddáfího stále dostupnější. Toto postupné zhoršení bezpečnostní situace vedlo na přelomu let 2011 a 2012 k válce. Jejím výsledkem bylo, že džihádistické gangy převzaly vládu nad severní polovinou Mali včetně slavného Timbuktu - a zakázaly hudbu! Hudebníky osobně navštívili a pohrozili jim, rozmlátili kytary a na silnici spálili techniku mladých dýdžejů.

Dokument nazvaný Nejdřív nás budou muset zabít od prvních týdnů po vyhnání sleduje několik ze severního Mali vyhnaných muzikantů. Slavnou zpěvačku Khairu, která popisuje, že hudba je pro Malijce důležitá jako vzduch. Zpěvačku Disko, která pomáhá v uprchlickém táboře v sousední Burkině Faso ženám. Mladé studenty zakládající v bezpečí hlavního města Bamako kapelu Songhoy Blues, kterou vidíme při prvních zkouškách u břehu řeky Niger.

Film sledují hudebníky v dalších letech a na pozadí jejich příběhu vypráví o proměnách na Mali: francouzské intervenci, velmi narychlo organizovaných volbách, přetrvávajících útocích a únosech džihádistů a o spoustě zajímavých detailů. Songhoy Blues - v létě přiletí na Colours of Ostrava - se během natáčení dokumentu stávají hvězdami: potkávají Briana Ena a Damona Albarna, nahrávají desku, letí prvně do Evropy a pak i na koncertní šňůru po Británii.

Fanoušci jim tleskají, zatímco na jejich kamarády doma padají bomby. Slavná stárnoucí zpěvačka Khaira v té době sbírá síly k organizování prvního koncertu v osvobozeném Timbuktu od chvíle, kdy extremisté zakázali hudbu. Úspěšný koncert, kam přijíždí zazpívat i Disko, má k návratu do města přesvědčit vystrašené lidi žijící v uprchlických táborech v sousedních státech.

Další upoutávky už budou kratší. Velkým, složitým a kvůli velkým nároků na cestování po venkově nedostatečně pokrývaným fenoménem dneška jsou masivní prodeje nebo dlouholeté pronájmy zemědělské půdy. Po krizi v cenách potravin v roce 2008 se půda dostala do centra zájmu investorů a potravinová soběstačnost se opět stala prioritou řady vlád. Film Ukradená země se snaží tento globální fenomén popsat:  s kamerou cestujeme do Kambodže, Rumunska, do Bruselu i do Etiopie, Indonésie i do kuchyně nejluxusnějšího hotelu světa v Dubaji.

Film ve stínu minulosti sleduje návrat Anuola do jeho rodné země, jižního Súdánu. Jako dítě musel prchnout před etnickými čistkami do sousední Keni, tam potkal dospělé Evropany, kteří mu začali platit studium. Dařilo se mu a nakonec vystudoval práva v západní Evropě. S vyhlášením nezávislosti jižního Súdánu v roce 2011 se vrací domů nabídnout své schopnosti při budování nového státu.

Snímek ukazuje, jak bývá pro Afričany - a pochopitelně nejen pro ně, je to všelidský fenomén – těžké vrátit se domů, kde platí jiná pravidla a horší podmínky než v zemích, kde vystudovali. A jak těžké je změnit zaběhnuté systémy a uvažování k lepšímu. Na pozadí Anuolova návratu sledujeme příběh Jižního Súdánu po nezávislosti.

Krizí blízkých evropským hranicím je nyní tolik, že mediální pozornosti uniká řada konfliktů, které by v klidnějších dobách plnily zprávy - a Jižní Súdán je toho příkladem. Tamní válka začala pouhé dva roky po získání nezávislosti, koncem roku 2013, a byl to zpočátku čistě mocenský souboj mezi prezidentem a viceprezidentem. Nakonec se pod vlivem manipulace lídrů proměnila v brutální boj mezi dvěma nejpočetnějšími národy v zemi, Nuery a Dinky. Po předcházejících třiceti letech občanské války se severem země je zdejší společnost zničená, naprostá většina obyvatel neumí číst a psát a snadno podléhá manipulaci vůdců.

Dobré texty o tamní válce přinášejí The New York Times, zde je jejich přehled. Doporučuji třeba ten z loňského léta.

A protože téma islámského extremismu je u nás velmi populární, zde ještě odkaz na film Můj Džihád, který zkoumá příčiny radikalizace mladých mužů v jednom belgickém městě. A samozřejmě ještě jednou již v minulém menu zmíněný zahajovací film festivalu z Lampedusy. Čímž jsme splnili i video a kulturní tip.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].