sobota 8. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Počínaje rokem 2018 budou muset všechny nově vyrobené elektromobily vydávat jasně slyšitelný zvuk. Žádá to americká vláda. Hlavním důvodem samozřejmě je, aby bylo možné tyto tiché vozy na ulici vnímat i jinak než zrakem a předcházet nehodám. Vládní předpis sice specifikuje decibely i to, jak se má hlasitost měnit v závislosti na zrychlování, ale nikde se neuvádí, že by jejich zvuk měl jakkoli napodobovat vrčení spalovacího motoru. „U elektrických automobilů vytváříme zvuk od nuly,“ hlásí s nadšením čtyřiatřicetiletý Connor Moore, profesí sound designér.

Článek Building Your Sonic Brand od Jacka Hitta pro The California Sunday Magazine nabízí fascinující vhled právě do progresivně se rozvíjejícího se oboru zvukového designérství. Tak jako se telefonní vyzvánění v posledních padesáti letech proměnilo od rozeznění skutečného zvonku po neskutečné množství digitálních tónů, dá se stejný rozmach očekávat v oblasti elektromobilů. Zvuk sám se sebou totiž nese informace i emoce.

Reklama
Reklama

„Zvuky ulice v nás spouštějí automatické emocionální reakce,“ píše až poeticky Hitt. „Jednoho dne budeme schopní poznat, že se ulicí řítí auto, které nespaluje fosilní paliva. Takové, které se spíše plíží, než by supělo. Rafinovanost tohoto zvuku nám v mžiku sdělí příběh o tom, jak člověk překonal stotisíce let dlouhou závislost na ohni. Příběh, který by vizuální prostředky, nebo barevná paleta, neodkázaly podat se stejnou přesvědčivostí.“

Stačí několikavteřinový hudební či zvukový motiv, který dodává identitu nečekané škále značek a datuje se až do počátků zvukových záznamů. Za ideální příklad může posloužit lví řev, který se stal synonymem filmové společnosti MGM, nebo třeba znělku systému Windows. Ačkoli se už od poloviny sedmdesátých let mluví o zvukovém znečištění veřejného prostoru, zvukový design je dnes progresivním segmentem kreativního průmyslu. Ne náhodou je zvuk považovaný za přímější a emocionálnější prostředek než vizuální ztvárnění značky. I proto, že lidské uši – na rozdíl od očí – nemají víčka.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Dvě zdánlivě nesouvisející události otřásly minulý týden mediálním prostorem. Hned v několika jazycích byla zveřejněna reportáž investigativního novináře Claudia Gattiho, v níž odhalil skutečnou identitu úspěšné spisovatelky tvořící od počátku devadesátých let pod pseudonymem Elena Ferrante. V tom samém týdnu pak byla v Paříží přepadena celebrita Kim Kardashian West.

V komentáři When Women Signify Too Much pro The New Yorker si Jia Tolentino všímá obou těchto momentů a konstatuje, že „obě ženy se staly terčem, protože to jsou slavné osobnosti. A zároveň se staly slavnými přesně díky tomu, jak nakládají se svojí ženskostí“.

Reklama
Reklama

Obě tak činí zcela odlišnými způsoby. Romány Eleny Ferrante pojednávají o nepravidelných vzedmutích ženského vzdoru vůči společnosti, která se jej snaží umenšit. Přístup Kim Kardashian je daleko povrchnější, přitom zvláštním způsobem kombinuje způsoby, kterými jde americká žena ve 21. století na trh jak s vlastní sexualitou, tak rodinným životem.

Odhalení skutečné identity Eleny Ferrante, které novinář chabě omlouval tím, že „veřejnost má právo vědět“, vyvolalo obrovskou nevoli ze strany fanoušků i literární kritiky, z nichž nikdo tohoto „práva vědět“ vlastně nechtěl využít. Přepadení Kim Kardashian zase provázely nevkusné komentáře, že si za útok může sama marnotratným životním stylem, který vede.

Tolentino pak připomíná čerstvou knihu feministky Sady Doyle s názvem Trainwreck: The Women We Love to Hate, Mock, and Fear … and Why, která přináší historický a kulturní rozbor určitého typu žen, kam v zábavním průmyslu spadají třeba  Amanda Bynes, Taylor Swift, Lindsay Lohan, Amy Winehouse, Whitney Houston nebo Britney Spears.

Všechny nějakým způsobem porušovaly pravidla hry – buď příliš pily, měly příliš milenců nebo prodělaly nervové zhroucení. Což všechno jako by byly činy, které přitahují sexistické reakce - a media měla vždy tendenci o těchto ženách referovat negativně.