sobota 10. 6. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Klasifikace soudobé vážné hudby není snadný úkol. Server Bandcamp, který bývá spíše synonymem populární, alternativní nebo popové hudby, se do ní však odvážně pustil. Jeho redaktoři se rozhodli, že se každé dva měsíce pokusí vytvořit výběr toho nejlepšího, co se na Bandcampu objevilo z hudby psané skladateli. Najdeme tu elektronické experimenty, improvizace i nová nastudování známých kusů.

Úvodní „vydání“ nabízí nahrávky Jasper String Quartet, který hraje smyčcové kvartety Haydna, Beethovena a Bártoka se stejnou vášní jako skladby mladé držitelky Pulitzerovy ceny Caroline Shaw. Vedle ní figuruje dílo Teda Hearna, který se zhusta inspiruje politicko-společenským děním. Jeho spolupráce s pěveckým ansámblem The Crossing přináší skladby, které reagují na invazi do Iráku (Ripple), znásilnění středoškolačky na Steubenville High School v Ohiu (Consent) nebo zvyšující se nerovnost v americké populaci (Privilege).

Reklama
Reklama
Reklama

Mezi prvními tipy Bandcampu se nachází i Dissonance, nové dílo známého islandského skladatele a producenta Valgeira Sigurðssona - spolupracovníka Björk, Sigur Rós, CocoRosie či Damona Albarna.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

„Když jsem získal Nobelovu cenu za literaturu, začal jsem se přemýšlet, jak moje písně souvisí s literaturou. Chtěl jsem se nad tím zamyslet a zjistit zda a kde tu je spojení. Pokusím se vám to vysvětlit. S největší pravděpodobností to vezmu oklikou, ale doufám, že to, co budu říkat, bude užitečné,“ těmito slovy zahajuje Bob Dylan svou mimořádnou a poutavou nobelovskou přednášku, jejíž záznam i přepis je k nalezení na stránkách Švédské akademie. V ní se pokouší najít spojitosti mezi písničkářstvím, rokenrolem a literární formou, kde mu za příklady slouží Homérova Odyssea, Melvillova Bílá velryba a válečný román Na západní frontě klid od E. M. Remarquea.

Vše ale začíná fascinací rokenrolovým idolem Buddym Hollym. „Od okamžiku, kdy jsem ho poprvé slyšel, jsem se s ním cítil spřízněný. Jako by to byl můj starší bratr. Dokonce jsem si myslel, že se mu podobám. Buddy hrál hudbu, kterou jsem miloval - hudbu, na které jsem vyrostl: country, rock'n'roll, rhythm and blues. Tři různá zřídla hudby, které smísil do jednoho žánru. Do jedné značky,“ vyznává se Dylan a vzpomíná na příležitost, kdy ve svých osmnácti jel stovky kilometrů, jen aby ho viděl na koncertě. „Něco na něm působilo věčným dojmem a naplnilo mě to odhodláním. Pak se ale z ničeho nic stalo něco velmi nečekaného a tajemného. Pohlédl mi přímo do očí a něco na mě přenesl. Něco, o čem jsem netušil, co ti je. Měl jsem z toho husí kůži.“

Reklama
Reklama
Reklama

USA_SVEDSKO_HUDBA_LITERATURA_OCENENI_NOBELOVA_DYLAN_999
Bob Dylan, 2015 • Autor: ČTK/AP, Vince Bucci

Dylan dále rekapituluje zásadní knihy svého života. Povinnou školní četbu, která formuje světonázor, jako je Ivanhoe, Robinson Crusoe nebo Gulliverovy cesty, ale také se podrobněji zastavuje u tří zmíněných titulů. Ve své nobelovské lekci – tradiční přednášce nobelovských laureátů, kterou ovšem dlouho odkládal – pak vše uzavírá s tím, že ani on sám neví, co všechno jeho písně znamenají a co do nich vepsal. A ani to vědět nechce.

Píseň musí člověka dojmout, oslovit; to stačí, nemusí ji doslovně chápat. „Písně nejsou jako literatura… Tak jako slova v Shakespearových hrách mají znít na jevišti, stejně tak texty písní se mají zpívat, a ne číst na stránce. A doufám, že někteří z vás budou mít příležitost poslechnout si tyto texty způsobem, jakým byly zamýšleny: na koncertě nebo na nahrávce, nebo jakýmkoli jiným způsobem, kterým v dnešní době lidé poslouchají skladby.“

https://www.youtube.com/watch?v=6TlcPRlau2Q

Reklama
Reklama