0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Denní menu28. 7. 201610 minut

Stále věřím, že to zvládneme. Angela Merkel v otázce uprchlíků neustupuje

Pravidelný výběr ze světových médií: Co způsobil státnický projev Michelle Obama • Angela Merkel neustupuje • Proč jsou odborníci špatnými učiteli? • Média jako továrna na pesimismus

Angela Merkel • Autor: REUTERS

V podstatě všichni se shodují na tom, že zatím nejlepší projev na předvolebním sjezdu amerických demokratů pronesla první dáma Michelle Obama. Jedním z nejsinějších momentů byla pasáž, kdy popisovala, jak zásadně se může země změnit, když chce. “Každý den se probouzím v domě, který postavili otroci,” deklamovala první dáma. “A pak sleduji, jak si mé dcery, dvě krásné, inteligentní mladé černošky, hrají se psem na trávníku Bílého domu.” Michelle Obama pak tenhle pokrok pro černochy dokázala v projevu elegantně propojit s průlomem, který by zvolení Hillary Clinton znamenal pro americké ženy. “Díky Hillary teď považují moje dcery za samozřejmé, že se žena může stát prezidetkou,” pronesla první dáma a bylo to silné. “Wow!”, uniklo ze rtů Billa Clintona v ochozech, a Bill Clinton už toho zažil hodně.

Výrok o otrocích budujích symbol americké státnosti nezkousl každý. Konzervativní komentátoři začali tvrdit, že to nebylo tak hrozné. Za prvé, černí otroci nestavěli sídlo amerických prezidentů sami, pomáhali jim i evropští přistěhovalci a lokální dělníci a řemeslníci. Za druhé, americká vláda prý otrokům platila. “Jeden otrok - Philip Reid - byl placen přímo, dostával částku 1,25 dolaru denně”, zní obvyklý protiargument. Konzervativní komentátor televizního kanálu Fox News Bill O’Reilly ještě doplnil, že “otroci měli slušné ubytování a byli dobře placeni”.

Reklama
Návštěva na Haiti po zemětřesení v roce 2010. • Autor: Profimedia, Polaris
Návštěva na Haiti po zemětřesení v roce 2010. • Autor: Profimedia, Polaris

Jak vysvětluje na svých stránkách The Atlantic, je to pěkný příklad snahy naředit fakta tak, aby vše vypadalo pouze jako relativní. “Je to snaha resuscitovat dva klasické způsoby, jak omlouvat otrokářství. Za prvé, že systém nehrál v amerických dějinách zase tak důležitou roli, jak se vám jeho kritici snaží namluvit. A za druhé, že to vlastně ani nebylo tak strašné,” píše David A. Graham.

Potřeba tvrdit, že otroci nestavěli Bílí dům sami, je důležitá proto, jak moc prezidentské sídlo symbolizuje celé Spojené státy. Ve Spojených státech stále existuje snaha líčit otrokářský systém jako jakýsi nedůležitý regionální folklór jihu, který není důležitý pro ekonomický vzestup Spojených států jako takových. Jenže to podle historiků není pravda. “Otroci byli zdaleka největším majetkovým aktivem v celé americké ekonomice. V sedmi státech produkujích bavlnu představovalo otroctví třetinu všech příjmů bělochů. Do roku 1840 představovala bavlna pěstovaná otroky 59% veškerého amerického exportu” cituje text historika Davida Blighta.

Výrok, že se otroci na stavbě vlastně neměli zase tak špatně pak zapadá do dlouhé tradice vzájemného ujišťování se, že pro černochy to takhle vlastně bylo lepší a že se měli kolikrát lépe, než běloši v Evropě. The Atlantic v této souvislosti upozorňuje na svědectví samotné první dámy Abigail Adams, jež v Bílém domě bydlela v době, kdy ho otroci (a další dělníci) teprve dokončovali. “Dva naši otižilí muži z Nové Angle by za den stihli tolik, co všech 12 (popisovaných otroků), pravý republikansismus ale nutí otroky, napůl najezené a bez potřebného oděvu… aby se dřeli, zatímco majitel zahálčivě přihlíží,” popisovala úděl černých otroků prezidentova manželka.

Stejně je pozoruhodné, že jedna zmínka v projevu dnešní první dámy dokáže ještě pořád rozvířit podobné debaty.

Tak jako stárnoucí Václav Havel i po své deziluzi z politiky opakoval „stále věřím, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ má Angela Merkel svou větu, z níž nechce ustoupit. „Stále věřím, že my to zvládneme. Wir schaffen das,“ zopakovala kancléřka ve čtvrtek na tiskové konferenci v Berlíně svou rok starou památnou tezi, která do Německa loni přilákala více než milion uprchlíků ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Nyní, po čtyřech teroristických útocích během jednoho týdne, mají přitom tato slova mnohem větší symbolickou váhu než kdykoli dříve. „Za uplynulých 11 měsíců jsme dokázali opravdu hodně. Je to naše historická povinnost a výzva v době globalizace,“ prohlásila kancléřka, která kvůli vystoupení přerušila dovolenou na své chatě na sever od hlavního města.

Němci teroristické útoky vskutku zvládají s hrdinským klidem, všímá si časopis The Economist. A srovnává německý „heroische Gelassenheit“ popsaný před více než deseti lety sociologem Herfriedem Müncklerem s francouzským nebo americkým přístupem. Němci nevyhlašují výjimečný stav ani válku terorismu. Temná historická zkušenost je naučila obezřetnosti vůči přehnaným reakcím, píše časopis.

Autor: AFP, Profimedia
Autor: AFP, Profimedia

Dá se namítnout, že nezažili své 11. září ani teroristický útok srovnatelného rozsahu, jako byl ten v pařížském klubu Bataclan. Německu se teror ze strany přistěhovalců doposud vyhýbal. To se změnilo během jediného týdne, kdy přišly hned čtyři útoky po sobě. Nejdříve nezletilý afghánský uprchlík zaútočil sekyrou na německé cestující ve vlaku, o čtyři dni později německý teenager íránského původu v mnichovském nákupním středisku postřílel devět lidí a další desítky zranil. O dva dni později zabil syrský imigrant těhotnou ženu mačetou. Vztahové problémy, vyhodnotila to policie. A ve stejnou noc na jiném místě se syrský žadatel o azyl vyhodil do povětří a zranil 12 lidí. Většina politiků přesto nabádá ke klidu. „Mé hluboké přesvědčení mi říká, že si nesmíme nechat vzít způsob života, kterým žijeme,“ řekla kancléřka.

Současně představila devítibodový bezpečnostní plán. Jeho součástí je zvýšení počtu pracovníků bezpečnostních služeb, zavedení národního registru lidí, kteří vycestovávají a přicestovávají, snížení překážek pro vyhoštění žadatelů o azyl a také vypracování systému včasného varování, který má sloužit proti radikalizaci uprchlíků.

Zatímco si Angela Merkel si v Berlíně chystala projev, na severozápadě Německa přešli v noci ze středy na čtvrtek policisté od slov k činům: v dolnosaském Hildesheimu provedlo 400 členů zásahové jednotky masivní razii v mešitě, několika bytech a v muslimském centru, kde sídlí takzvané hnutí DIK spojené s radikální odnoží islámského salafismu. Ve zdejší mešitě se podle policie verbovali noví branci do řad Islámského státu a zdejší imámové nabádali k násilí vůči nevěřícím občanům Německa. „DIK v Hildesheimu je celostátním zdrojem radikální salafistické scény,“ řekl o měsíce chystaném zásahu dolnosaský ministr vnitra Boris Pistorius.

Mohlo by se zdát, že ti největší znalci a experti jsou zároveň i těmi nejlepšími šiřiteli svého vědění. Text nazvaný Proč jsou odborníci špatnými učiteli? publikovaný na webu Medium ovšem s tímto tvrzením polemizuje. Softwarový inženýr, spisovatel, filmový tvůrce - a také rovněž učitel - Charles Scalfani se snaží přijít na to, proč znalosti nestačí k tomu, abychom obsáhlé vědomosti byli schopni  také nejlépe předávat.

Ti největší odborníci mají znalosti jako nikdo z nás. To, co z nich však dělá skutečné experty, je podle Scalfaniho porozumění. A k tomu je zásadním předpokladem představivost,  imaginace. Autor to vysvětluje na příkladu malého dítěte, které ještě nikdy ve svém krátkém životě nepotkalo psa. Jednoho dne se stane, že ho konečně potká: má červenou barvu a štěká. Maminka dítěti řekne, co právě vidí, a dítě si vytvoří představu psa, jež má v jeho hlavě podobu červeného zvířete, které vydává specifický zvuk.

O měsíc později dítě potká dalšího psa, který je zelený. Zbarvení zvířete vyvede dítě z míry, ale to, že štěká, jej už nepřekvapí. Když se od té chvíle řekne pes, dítě si představí červené anebo zelené zvíře, jež štěká. Další týden potká dítě třetího, tentokrát modrého psa, jenž ovšem štěkat neumí. Díky tomuto setkání si dítě v hlavě vytvoří abstraktní model psa. Ten v jeho představách může být buď červený, zelený anebo modrý a umí štěkat (s výjimkou modrých psů).

Takový proces poznávání nás podle Scalfaniho nikdo nenaučí; činíme tak přirozeně, souběžně s tím, jak objevujeme svět. A tento proces nelze ani obejít anebo jít „opačným směrem“. Jako příklad dává model, kdy daný jev nepoznáváme přirozeně a postupně, ale dostaneme hned jasný seznam pravidel, jak funguje; stejně jako kdyby dítě dostalo sepsané to, k čemu muselo dospět poznáváním.

Jelikož však neznáme zásadní pojmy a projevy onoho jevu, nemůžeme problém pochopit. A přesně to podle Scalfaniho dělají experti. Snaží se učit co nejefektněji a přistupují rovnou k jádru věcí. Hned vyučují abstraktní model, k němuž si dítě muselo projít dlouhou a těžkou cestu - a vlastně se díky tomu stalo svým způsobem expertem na psy.

Právě tahle těžká cesta je podle Scalfaniho jediným správným způsobem k porozumění. Míní, že to nejlepší, co mohou odborníci udělat, je nechat studenty, aby si vytvořili vlastní abstraktní modely, jak co funguje. Stejně jako si dítě vytvářelo abstraktní model, jak vypadá pes, a stejně jako si sami experti vytvářeli představy o tom, co nyní znají nejlépe. Kdykoliv je to jen možné, je potřeba simulovat objevování. A takový proces vyžaduje čas a trpělivost - jakkoliv by experti rádi průběh procesu poznávání urychlili.

Proč jsou žrouti zpravodajství takoví škarohlídi? Tuhle otázku si klade magazín The Atlantic. Všímá si toho, že čím víc lidé konzumují zprávy, tím víc jsou skeptičtější vůči politickému i ekonomickému dění - a všemu ostatnímu. Ukazuje to třeba na příkladu burzovního světa. Zatímco pravděpodobnost, že v následujících šesti měsících dojde k masivnímu burzovnímu krachu, je podle historických dat asi 1:60, průzkum mezi investory ukázal, že jejich odhady jsou mnohem pesimističtější - nejobvyklejším tipem byla šance 1:10.

Podle Atlanticu je na vině tendence médií přinášet hlavně špatné zprávy - a, jako v případě burzovních trhů, i depresivní předpovědi. To vede pravidelné čtenáře k pocitu, že zkáza je prakticky za rohem, i když věci nejsou ve skutečnosti tak černé. Podobné je to i s terorismem, který má ve skutečnosti na svědomí řádově méně lidí než třeba dopravní nehody, i se zdánlivě zhoršujícím se problémem zneužívání střelných zbraní v USA, kterému se začala média věnovat až v poslední době - přitom je například počet lidí zastřelených policisty o 60 procent nižší než v osmdesátých letech.

„Jak řekl futurista Ray Kurzweil, nejde o to, že násilí je v USA čím dál častější, ale o to, že informace o něm jsou stále přesnější,“ píše Atlantic. Všímá si také, že roste veřejná poptávka po obyčejných, každodenních příbězích na úkor šokujících masových vražd, pohrom a tragédií. Zdá se ale, že cesta k „obyčejnějšímu“ zpravodajství bude ještě dlouhá.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].