Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Dělníci kultury

V historickém švu: už k nám znova hrne ruská tma

Text projevu, který autor přednesl na Sjezdu spisovatelů

Bohumil Hrabal
Bohumil Hrabal • Autor: Archiv

Hned na začátku si dovolím užitečnou odbočku do země, kde zítra znamená již včera, řečeno s klasikem. Mimo jiné tam teď stojí za pozornost dvě skutečnosti. Na ruské Wikipedii najdete v životopise ruského prezidenta fotografii Putina modlícího se ve společnosti pravoslavných mnichů. Ale to už nás nepřekvapí. Ta druhá skutečnost je zajímavější: po návratu Alexandra Solženicyna patřil Putin k těm, co mu přišli vyslovit svůj obdiv. Nepochybně si rozuměli ve věci ruského mesianismu, v přesvědčení, že Rusko má své veliké poslání, že je tím „třetím Římem“, a to nejen vzhledem k západnímu křesťanství, nýbrž i vzhledem k celému prohnilému, dekadentnímu Západu. Ale Putinova návštěva u Solženicyna měla být navíc taky gestem směrem k velké ruské literatuře. 


Na velké ruské literatuře je odnepaměti cosi zázračného, totiž proměňuje tu nešťastnou kletbu, co na Rusku odedávna leží, v magický krystal, který má schopnost převracet tmu ve světlo, totiž ve světlo literární imaginace, na něž se Putin neodvažuje sáhnout, protože z ne tak dávné historie ví, že se nakonec spálili všichni, co se pokoušeli velkou ruskou literaturu nějak spoutat. Putinova opričnina likviduje opozičníky, ale ruské literatuře nezkříží cestu ani stéblem slámy. Ale není to jen vědomím, že ruská literatura je nelikvidovatelná a ránami a bitím naopak roste, ale má to i svůj podstatnější důvod. Putin tím svým hodně osobitým způsobem ruskou literaturu ctí.

Chce totiž vystavět svůj velkoruský nacionalismus na tradičních carských hodnotách, tedy spojenectví trůnu a oltáře, ale zároveň mu došlo, že vedle trůnu a oltáře je velká ruská literatura tím třetím sloupem, bez něhož je stavba tradiční ruské identity nemyslitelná. Nedokáže si představit obraz mesianistického Ruska bez jeho velké literatury, v níž je koneckonců vždy přítomna aspoň střepinka toho mesianismu. Putin dobře ví, že proměňovat tmu v nádherné světlo literární imaginace, to je zázračný dar, který může Rusku literární svět závidět.

Ale na druhé straně taky očeň chorošo znajet, že ruská literatura není pro něho žádnou hrozbou, ruský národ své spisovatele rovněž ctí, jsou pro něho velkými národními ikonami, ale pokud je na Rusi vůbec někdo čte, tak většinou právě tím putinovským způsobem, jen jako slávu své země. Síla velké ruské literatury, to magické světlo, to je ve skutečnosti pouze dar světu, za nějž buďme Rusku vděčni, protože za něj platí tou svou dávnou kletbou, utrpením svého národa.

Zakopaný pes

A zásluhou té odbočky se teď dostaneme k jedné ze základních otázek. Čím se liší současná česká literatura od ruské? Tak především samozřejmě tím, že je to literatura svobodné a demokratické země. Když jsem na začátku devadesátých let vyslovil své přesvědčení, že česká literatura poprvé ve své historii dostala šanci být naprosto svobodná, bez jakékoliv společenské služebnosti, vyslovil jsem tak i jakési očekávání.

Ludvík Vaculík (vlevo) na snímku ze IV. sjezdu Svazu Československých spisovatelů z 27. června 1967…
Ludvík Vaculík (vlevo) na snímku ze IV. sjezdu Svazu Československých spisovatelů z 27. června 1967. Uprostřed je Milan Kundera, vpravo Ivan Klíma. • Autor: ČTK

Ale za těch pětadvacet roků nevznikl bohužel žádný román, který by měl sílu a význam takového literárního mezníku, jakým svého času byly Škvoreckého a Kunderovy první romány anebo knihy Hrabalovy, na čemž se shodují i ti nejvlídnější literární kritici. To sice neznamená, že tady není celé defilé pozoruhodných románů, ale dosud žádný, který by byl při literárním mistrovství zároveň jak oblíbeným čtenářským zážitkem, tak i hlubokou sondou do tajemství lidské existence a navíc ještě pravdivou diagnózou našeho společenského změtení.

Takže kde je zakopán pes? A tady se znova vracím k záludné otázce, jaký je rozdíl mezi současnou českou a ruskou literaturou. Obrazně řečeno, nežijeme tady už na rozdíl od Rusi v žádné „říši zla“, ale jenom v zaneřáděném Augiášově chlévě. Nemáme tady už žádnou opravdickou tmu, kterou bychom mohli proměňovat v nádherné světlo literární imaginace. Máme tady jenom po různých špinavých koutech všelijaká příšeří, s nimiž se holt nedá literárně čarovat. Jak Škvoreckého, tak Kunderův první román vznikly tenkrát právě ze střetu s tou nejčernější tmou, která tady v poválečných letech měla svou výkonnou továrnu na tmu.

Jenže zároveň víme, že to, co nás dodnes při četbě Zbabělců těší, jsou Dannyho citové trable a taky setkání s kosteleckou swingovou kapelou, a tedy už nikoli historická situace, kterou nám ten román taky nabízí. A Milan Kundera se několikrát jasně vyslovil, že Žert nepsal jako politický román a že historická situace není vlastním předmětem Žertu, nýbrž že jeho význam tkví v tom, že ostrým světlem osvětluje existenciální témata. Ale to je úplně jiné světlo, než to, které vzniká proměnou těch nejšpinavějších valounů společenské tmy ve zlaté valouny literární imaginace.

A tak zde proti sobě stojí dvě skutečnosti. Na jedné straně už víme, že literatura se nemá obracet na kolektiv, na společnost, nýbrž na jedince a že jejím posláním je obrana lidské duše před všemi záludnostmi, nástrahami i pokušeními nesvobody a kolektivistické mentality. Ale zároveň bohužel odedávna platí, že literatura se stává všem viditelnou součástí společenského vědomí teprve až tehdy, když svým originálním způsobem vstoupí do společenských střetů, když je těmi „hrozny hněvu“. Ale vůbec si nejsem jistý tím, že by se naše literatura měla pustit do vymetání našich Augiášových chlévů. Stále trvám na tom, že tohle je záležitost svobodné publicistiky, nebo i literatury faktu, té nejpopulárnější odnože publicistiky, jejímž pohotovým investigativcům takzvaná krásná literatura se svými „delšími výrobními lhůtami“ nemůže vůbec konkurovat. A používá přece jen trochu jiné nástroje a jde jinou cestou.

Nežádoucí jinakost

Zeptejme se tedy jinak. Mají čeští spisovatelé stále ještě zodpovědnost za samo bytí svého národa? Slyšíte tu nám tak vzdálenou patetičnost té otázky? Je to otázka z docela jiných časů. Ale přesto bych ji zas jen tak neodhodil. Zopakujme si. Česká literatura je od svých novodobých počátků poznamenaná dvěma stigmaty. Podílela se na znovuvzkříšení českého národa, a to nejen znovustvořením českého jazyka, tady je její podíl rozhodující, ale i spoluvytvářením národního mýtu.

To všichni víme, a protože to není zas tak dávno, přes hlavy předchozích generací na to stále ještě dohlédneme, a tak jako by na české literatuře stále ještě ležela tíha té národní zodpovědnosti. To je stigma, které většinou nebereme na vědomí, jeví se nám už anachronické, ale přesto tady stále je a občas dá o sobě vědět. A tím druhým stigmatem, co k tomu prvému nepochybně přináleží, je osten Josefa Kajetána Tyla vůči Karlu Hynku Máchovi. Názor značné části tehdejší obrozenecké společnosti, že Máchova jinakost je hrubě nežádoucí. 

Dvojí stigma, dnes třeba i neviditelné, ale stále přítomné. A napřed k té tíze odpovědnosti. Skutečnost, že přes veškerou záslužnou mediální snahu je česká literatura stále jen okrajovou záležitostí a hlasy českých spisovatelů nejsou slyšet, ta skutečnost se stala tak samozřejmou, že se zdá, že je to už na věčné časy. Ale jak už víme, nikdy nic není na věčné časy. A tu si povězme, že nesnesitelná lehkost současné české literatury může být třeba už v nejbližších časech znovu obtěžkána odpovědností.

Nedávno jsem se totiž dost polekal, když jsem se dozvěděl od svého dobrého kamaráda, takto vynikajícího znalce literární i společenské scény, že katastrofickou situaci na Ukrajině způsobila Evropská unie a Spojené státy. A po tom setkání jsem si uvědomil, že už opravdu a skutečně jsme ve válce, v informační válce, kterou putinovské Rusko velice obratně vyvolalo a vede s obdivuhodnou vynalézavostí někdejšího důstojníka KGB. Už nejsme pouze ve vlastních zaneřáděných Augiášových chlévech, ale pod dveřními prahy a klíčovými dírkami se už k nám znova hrne ruská tma. A spisovatelé mají, jak známo, fungovat i jako kanárci v dolech, zavčas upozornit na přítomnost „toxické tmy“.

Jakkoliv v posledních desetiletích slovo hodně ustoupilo obrazu, informační válka je přece jenom bez preference slova nemyslitelná a spisovatelé jsou, jak víme už od Hemingwayových časů, dělníky slova a řemeslníky pravdy, a tak si představuji, že je teď přece jenom naší povinností do té informační války vstoupit. Když navíc je tady ještě svoboda tisku čím dál víc ohrožena. Tohle je už naprosto jiná situace než s pouhými Augiášovými chlévy. Informační válka, to už není žádná sranda, potažmo, když sranda, tak toho nejzlomyslnějšího řádu. A právě s takovou „srandou“ by si snad česká literatura měla vědět rady. K tomu se ještě vrátím.

Základní pilíř

Ale teď k druhému stigmatu, k literární jinakosti. Česká literatura je ve svém hlavním a rozhodujícím proudu naveskrz realistická, což je dáno i jejím vývojem, v němž základním pilířem býval klasický vesnický román, a v ne tak dávné minulosti takzvaný socialistický realismus, jenž se cítil oprávněným dědicem velkých tradic realismu, jenom s tím rozdílem, že to hlavní dějiště sorely si přemístil z polí a lánů především do továrních hal.

Těch čtyřicet roků sorely do značné míry pozastavilo přirozený vývoj, mrzačilo českou literaturu, která v meziválečném období dokázala vyjevit i svou velice nápadnou jinakost, například v tvorbě Richarda Weinera, Ladislava Klímy, ale i Vladislava Vančury a ve své době koneckonců i Jaroslava Haška. Jinakost, která už tenkrát, všimněte si, prorazila v balzacovské zdi průzory do mnohem zázračnější literatury osmnáctého století.

Avšak i v čase sorely se tady všemu natruc objevil takový zázrak jinakosti, jakým byl a je Bohumil Hrabal, který dokázal ve své Jarmilce postavit na hlavu právě celý ten realismus, řečený socialistický. A devadesátá léta minulého století se v literatuře zviditelnila jednak autentickými deníky a jednak po nějaký, nepříliš dlouhý čas zřetelnější dominancí imaginace nad realistickou literaturou, tedy nápadnější jinakostí. Jinak řečeno, na počátku devadesátých let se česká literatura otřepala ze svých občanských povinností, protože pádem zdi ztratila smysl témata bourání zdí, a tak témata občanská byla vystřídána tématy existenciálními, která jsou koneckonců vlastním domovem literatury.

Jenže tady platí, že svoboda sice prospívá literatuře, otvírá totiž další a další sloje imaginace, ale neprospívá její oblibě u čtenářů, jejíž většinu bohužel právě ty četné sloje odrazují. V jazyce malého národa opravdu nemá literární jinakost moc čtenářských šancí. Ale je teď tak důležité to tady rekapitulovat? Myslím, že ano. Například kvůli tomu, abych právě teď připomněl, že české výtvarné umění má před českou literaturou už dlouho náskok. Už dlouho ví, že nechce skutečnost popisovat, zobrazovat, ale vytvářet svůj vlastní svět, který ten kolem už nezrcadlí, nekopíruje, nýbrž nabízí nové možnosti, jež vědí o nás mnohem víc, než všechna zrcadla nošená podél cest.

A tady za pozornost stojí, že na počátku českého moderního umění je podobné stigma nepochopení jinakosti jako v české literatuře. Karlu Purkyňovi ani jeho vlastenecká Podobizna kováře Jecha nepomohla k uznání, přijetí u tehdejší české kulturní veřejnosti. Předběhl svou dobu sedmimílovými botami a měl snad blízko až k nové věcnosti dvacátých let a zemřel jen o něco málo starší než Karel Hynek Mácha. 

Hypnotický tah iluze

To, čím realismus stále ještě přitahuje čtenáře, je vytváření iluze skutečnosti. A čím sugestivnější iluze, tím čtenářsky vděčnější. Opravdu mocná iluzívnost příběhu, ten hypnotický tah iluze, to příběhové narkotikum jako z lucidních snů, to má být past na čtenáře. Ale takhle to funguje jenom u skutečně mimořádných autorů, kteří ještě dokážou oživit ty už vychozené pochody realistické literatury. Ale myslím si, že přesnější označení je právě iluzivní, nikoli realistická literatura.

Mimesis, nápodoba skutečnosti, na níž staví realismus svůj pomyslný svět, je totiž samozřejmě čirý iluzionismus, jsou to jen králíci iluzivní skutečnosti vyskakující z klobouku ještě ne tak dávno oštítkovaného jako objektivní realita. Čímž zas vůbec nepopírám, že skutečně dobrá iluzivní literatura, i třeba toho nejklasičtějšího střihu, může být čtenářským požehnáním, nic proti ní, a jsem si jist, že střední proud literatury ani nemůže být jinačí, tady nemá jinakost své místo.

Ale zrovna tak jsem si jistý tím, že iluzivní příběhy už jen omylem setrvávají v knihách, v papírových médiích, Odhaduji, že už v ne tak vzdálené budoucnosti bude klasická podoba realistického, iluzivního románu plně a beze zbytku nahrazena a vystřídána vizuálními seriály na displejích, monitorech, obrazovkách, dévédečkách a všemožných nových nosičích. Zopakuje se tak cesta někdejšího novinového románu na pokračování, takzvaného románu-fejetonu, tedy románu původně kolportážního, až k mistrovským románovým dílům devatenáctého a dvacátého století.

Takže podobná cesta, totiž cesta ke stále dokonalejší příběhové iluzi v televizních seriálech, čeká ten zatím u nás nejpokleslejší televizní žánr. Podmínkou ovšem je, aby ty neumětelské výrobce českých televizních seriálů, těch megatun toho úděsného kolportážního odpadu, konečně vystřídali talentovaní spisovatelé středního proudu, kteří televizní román pozvednou na tu úroveň, na jakou pozvedli kdys talentovaní autoři novinový román na pokračování. Opravdu kvalitní televizní román, který si nezadá s nejlepšími literárními díly středního proudu a přitom osloví tak početné publikum, že mu nemůže žádná knižní podoba konkurovat, to je cosi, co teď velice potřebujeme. Takže když už musí slovo ustupovat obrazu, tak nechť je to pak obraz v tom nejlepší slova smyslu.

A tak teď, když jsem se zbavil středního proudu, když jsem ho usalašil v televizních seriálech, můžu přejít k tomu, co mě zajímá nejvíc, k literární jinakosti. Je to literatura ve srovnání s mohutným středním proudem pouze menšinová a ta hrstka čtenářů, která se jí oddává, je, doufám, potěšena tím, když jim autor prozradí, že je nemíní táhnout na vařené nudli příběhu. Jinak řečeno, těmto příběhům záměrně chybí sugestivní tah iluze, protože jsou úmyslně zbaveny příběhové působivosti, jsou totiž zcizovány stálými autorskými vstupy a taky hrou s vyprávěním a hrou s postavami příběhu.

A ještě jinak řečeno, vyprávění tady nekopíruje skutečnost, nýbrž přemýšlí o ní prostřednictvím příběhů, tak jak to dotáhl k dokonalosti Ivan Vyskočil ve svém Nedivadle a jak to taky známe z jeho povídkových knih. A v té ne zas tak daleké budoucnosti, kdy se střední proud české literatury přemístí ze slova do obrazu, z knih na obrazovky, bude právě literární jinakost tím posledním azylem knih. Bude takovým menšinovým fanklubem slova. Je to budoucnost nevyhnutelná, i když, doufejme, ještě až popozítřejší.

Patra pyramidy

Ale rád bych ještě zmínil literaturu experimentální, jíž se teď zrovna u nás nepříliš daří, ba možná přímo nedaří. A přitom je tou nezbytnou literární laboratoří, základním výzkumem, bez něhož literatura nemůže existovat. Už jsem to kdesi řekl: představuju si celek literatury jako pyramidu, na jejíž špici je několik nejvýznamnější knih, nejspíš právě experimentálních, jejichž vliv pak zvolna sestupuje do jednotlivých pater pyramidy.

Sice je to pohyb málem neviditelný, ale bez tohoto pohybu by celek literatury po určitém čase ustrnul v kataleptické nehybnosti. A právě k experimentální literatuře by se měla obrátit vlídná pozornost kulturních institucí, protože autoři z literárních laboratoří snad ani nevědí, co jsou to honoráře, čtou je totiž možná pouze spisovatelé.
Ale ke konci se chci vrátit k tomu, čím jsem začal.

Ruská společnost na rozdíl od té naši ještě nikdy nebyla v situaci, kdy občan je obnoven, řečeno s Vaculíkem. V devadesátých letech tu obnovu ruský občan nestačil stihnout, v tom zlomku svobody oproti staletím samoděržaví přežívala chmurná setrvačnost. Ruská literatura se proto nepřetržitě střetává s tmou samoděržaví a s tmou pravoslaví. Pravděpodobně víte, že jeden z největších ruských spisovatelů, Lev Nikolajevič Tolstoj, je dosud v nepřetržité klatbě ruské pravoslavné církve. Dýchat se nedá, červy posetá je čerň nebe, jak napsal Osip Mandelštam: ta ruská tma zároveň hltá duši i zem a nebe.

A právě z takových temnot, z takového utrpení ruského národa vzchází literatura, kterou celý svět už tradičně a právem vnímá jako svědomí lidstva. Ostatně tady má svůj původ i náš pojem svědomí národa, je v něm, myslím si, jakési echo ruské literatury. Ale samoděržavná Rus vůbec není skoupá, o svou tmu se totiž moc ráda podělí. A navíc v tomto světě už nějaký čas není sama, kdo má tmu na rozdávání a taky ji ochotně rozdává.

Takže agresivně mesianistické ruské pravoslaví a stejně tak agresivně mesianistický islamismus. Znova jsme se ocitli v tom nebezpečném zlomu, v tom historickém švu, který rázem může zvrátit celý osud světa. A to je taky ten důvod, proč by měly být znova slyšet i hlasy českých spisovatelů. A když se teď neozveme, tak se ukáže, že naše spisovatelské talenty jsou jen bizarní sbírkou muzejních vycpanin. Spisovatelka Sylvie Richterová nedávno připomněla, že společnost potřebuje umění víc než umění společnost. Ale týká se to i české literatury?

Dovětek: Může se zdát, že jsem zde věnoval přílišnou pozornost putinovské scéně. Ale když si přečtete – a mimochodem ve výborném překladu – román Vladimira Sorokina Den opričníka, uvidíte, že ani ta nejlepší politologická studie nedokáže představit putinovské Rusko v tak pravdivém a sugestivním a přízračném obraze. A tak si znova uvědomíme, že dobrá literatura je v našem světě stále ještě nezastupitelná. Ale všimněte si, že i v případě Sorokina to už dávno není literatura realistická, ale ta, v níž hlavní roli hraje to, co bych nazval autentickou imaginací. Ano, ta sugestivní imaginace, to výstražné bubnování na plechový bubínek.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte