Když se Twain a Tesla potkají v galerii

Popisovat díla Richarda Loskota není snadný úkol. Nevystavuje obrazy či předměty hodné obdivování, ale nabízí vjemy, které si návštěvník galerie musí najít - jak to sám rád pojmenovává - s jistou dávkou bystrosti. Mohou to být zvukové koláže vysílané na radiových vlnách, po kterých se posluchač pídí s tranzistorem v ruce. Jsou to zdánlivě neviditelné projekce na monitorech zbavených polarizačního filtru, které na první pohled působí jako bílé světlo, ale jen do chvíle než je divák spatří v odrazu skla či vodní hladiny.

Finalista letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého dokáže návštěvníka velmi rychle, avšak bez šoku vyvést ze samozřejmosti a klamů, které mu poskytuje běžné vnímání, a poskytnout mu téměř meditativní zážitky. V současné době se to děje na více místech Česka. Až do konce června běží v liberecké Galerie die Aktualität des Schönen jeho výstava Ex Pozice, minulý týden v rámci doprovodného programu Chalupeckého ceny nazvaného 555 v pražském Planetáriu promítl návštěvníkům svůj hvězdný deník a ve středu představil v domovském Ústí Nad Labem v Galerii NF instalaci Dveře jinam.

Při projekci s názvem Působení neviditelného pohyb hvězdné oblohy provázely noční ruchy a zvuky. Inspirovalo vás k tomu samo Planetárium?
Dá se to tak říct. Hledal jsem místo pro akci, která bude co nejlépe vystihovat to, čím se zabývám. Rozhodně to ale neměla být přednáška, spíš volná interpretace mého umění. Jasně jsem cítil, že Planetárium je nejvhodnější místo. Bylo podstatné, že se tam všichni sejdeme a dopřejeme si pohled na noční oblohu v jiném čase, než jsme zvyklí.

Simulace umožňovala děj zajímavě rozvést - protože mohu jakoby „urychlit čas“. Tak jsem promítl čtyři dny a čtyři noci za půl hodiny. Lidé viděli čtyři západy a čtyři východy Slunce. Snad se divák při pohledu do mezihvězdných hloubek oprostil od tíže a opustil svoji osobní přítomnost - a jediné, co ho drželo na Zemi, byly zvuky, které projekci doprovázely. S Johanou Švarcovou jsme vymysleli zvukovou montáž, která začínala šumem Velkého třesku, dál na sebe navazovala a komplikovala se…

Nejste typický výtvarník: spíše než objekty hodné obdivování návštěvníkům galerií nabízíte zážitky. Nebo přesněji řečeno vjemy. Někdy jsou akustické a divák si je musí najít pomocí rozhlasového přístroje, někdy vizuální - a jindy to je třeba jen esemeska, jež přijde na mobilní telefon při průchodu určitým místem. Měla na tento rukopis vliv skutečnost, že jste namísto čistě uměleckého oboru studoval architekturu?
Studoval jsem vizuální komunikaci, která je na Fakultě architektury. Je to výtvarný obor, ale tím, že jste na jedné škole, tak se s architekty setkáváte. Dodnes mám dojem, že mám víc kamarádů mezi architekty než mezi umělci. Ono vás to poznamená. Přínosné je, že lépe vnímáte prostor - a také vám dojde, že architektura nejsou jen domy, zdi a okna, ale především je to prostředí člověka. Lépe si uvědomujete, jak se člověk v tomto prostředí chová a cítí. Když přijdete do galerie s konkrétní dispozicí, tak se zkušeností z architektury prostě nezbavíte. Cítíte, jak prostor galerie funguje. Máte chuť s ním pracovat, a nejen do něho něco „vložit“.

Čas, zvuk, světlo a jejich vzájemné vztahy. To jsou tři témata, kterých se dotýká takřka každá vaše instalace. Čím vás každý z těchto jevů fascinuje?
Ani jedno není hmatatelné, ale zároveň by bez nich hmatatelnost nebo konkrétní objekt neexistovaly; vše je na nich závislé. Rád říkám, že čas drží vše pohromadě. Chápu, že je to dost nejasný výrok, ale co je čas, je samo o sobě dost nejasné. Einstein řekl, že existuje jen časoprostor. Pak už se dá ten výrok lépe chápat: Kdyby nebyl čas, nebyl by prostor. No a světlo je ve vizuálním umění to nejpodstatnější. Světlo je vše, co vidíme. Nic víc. Světlo má v sobě všechny informace.

Jak důležitou roli v jejich zkoumání hrají technologie?
Technologie využívají naší nedokonalosti, tělesné i mentální. Většina zařízení kmitá ve frekvencích, které nejsme schopni vnímat, ať jde o obyčejnou žárovku, o rychle se měnící obrázky filmu nebo rádiové vlny. Baví mě dávat návštěvníkovi v expozici jako nástroj - technologii, která mu pomůže něco si v prostoru uvědomit. Nalézt to, co by nebylo běžnou tělesnou zkušeností možné. Když si člověk pomáhá technologiemi v běžném životě, jakoby své tělo prodlužoval jinam. Řidič autobusu řídí tak suverénně, jakoby jasně cítil, kde má to jeho plechové tělo předek a zadek.

Takže je vaším tématem i sama technika?
Čím dál víc jsem přesvědčen, že bude vznikat jedno společné téma – ostatně už pomalu vzniká i v jiných oborech. A to je zkoumání naší lidské, umělé přírody. Dříve se zkoumala původní příroda. Dnes mnoho lidí pracuje na počítačích a jiných zařízeních, která jsme vyvinuli z původních znalostí, ale většina z nás ani neví, co je stejnosměrný a střídavý proud. A tak ono téma, které přichází, bude zpětně zkoumat věci, které jsme vytvořili a kterým přestáváme rozumět - například i to, co je krajina měst. S tím chci pracovat. Rád nechávám technické věci poodhalené a často dávám divákovi výstavy nástroj přímo do ruky; aby si sám uvědomil zkušenost, kterou běžně opomíjíme.

Ex Pozice: Člověk stojí před zeleným pozadím nasvícený světlem ze zářivek. Za ním jsou jen dvě prázdné židle. Podívá-li se však do televize naproti, uvidí sám sebe před zelenou malbou, ale i dvě stejné postavy stojící na židlích. Jedna píše stále dokola „budoucnost je“ a druhá „jiná minulost“. V zádech cítíte zvláštní pocit, že tam někdo skutečně je, ale naleznete jen ten nápis…

Jak se vám daří fungovat na trhu umění? Vaše instalace typu rozkladu světla či po galerii vysílaných rozhlasových vln jsou dost specifické na to, aby si je koupil nějaký sběratel.
Strefil jste se přesně do dvou věcí, které jsem vlastně jako jediné prodal – a to díky galeristce v italském Trentu. Sám jsem se tomu divil, ale tam má trh s uměním jinou tradici a lidé jsou zvyklí nakupovat i jiná než klasická média.

Učíte na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. O co usilujete jako pedagog?
Z poloviny úvazku jsem zaměstnaný jako technický pracovník, což mi vyhovuje, protože při manuální a automatické práci se mi dobře přemýšlí. Ale teď mám radost, že jsem zavedl pro studenty experimentální dílnu, které říkám T.I.T.L.E. podle známé fotografie Twain in Tesla Lab. Ti dva byli velicí přátelé a navzájem se obdivovali; chtěl bych parafrázovat, co asi může vzniknout takovým setkáním dvou lidí z jiných oborů. A tak se studenty vytváříme všelijaké experimenty se světlem, časem a pohybem.

Ústí nad Labem i pocházíte, žijete tam i pracujete, Promítá se samo město do vaší tvorby?

Tohle místo mě stále provokuje. Nechci jeho význam zase přeceňovat, není velké, jde především o krajinu. Myslím, že jsou jen dvě řeky na světě, které si prohloubily cestu přes celé pohoří, a jednou z nich je právě Labe. Tohle člověk vědět ani nemusí, a vidí, že ona krajina je něčím fascinující. A v ní vzniklo město, které to nemělo nikdy moc lehké. Jen ve 20. století ho poznamenala spousta radikálních změn. Tohle tam všude cítíte. Konkrétně Ústí jsou přitom i přátelé a relativně velká umělecká scéna. Ale zároveň víte, každé dvě hodiny jede écéčko do Berlína a každou půlhodinu rychlík do Prahy. Můžete kdykoli někam mizet…

Pomáhal jste v Ústí rozjíždět formát uměleckých prezentací Pecha Kucha v bývalém kině Hraničář. Právě tato budova by se po vámi navržené rekonstrukci měla stát domovem staronového Činoheráku. Tedy divadla a především jeho souboru, který město začátkem roku přes odpor veřejného mínění poslalo do likvidace. Vy sám patříte mezi zakládající členy nově vzniklého spolku Činoherák Ústí, kde člověk kromě divadelníků najde i ústecké aktivisty, umělce či podnikatele. Co vás k tomu vedlo?
Trochu to, co jsem říkal před tím… Asi fakt, že město vybízí člověka, aby ho měnil. Nám k Ústí tvůrčí vztah, ale někdy tu prostě chcete jen žít, bavit se a chodit do divadla. Když vám ho zavřou, tak už to nejde. Proto jsem moc rád, že vznikl ten spolek; máme představu, že se nejen zachrání Činoherák, ale že vznikne z bývalého kina i nový veřejný sál. Osobně věřím, že to bude zlomové.

Jak se podle vás kauza Činoherák podepsala na fungování místního kulturního života? Zdá se, jako kdyby mezi městem a kreativní komunitou zuřil dlouhodobý konflikt.
Konflikt tu je a nemám z něho radost. Cítím, jak se ve společnosti otevírá prostor nepochopení. Kdybych se na to měl podívat s odstupem, pak společnosti trvá, než dozraje k jistým změnám. Podle mne je to těch 25 let, kdy význam kultury ve společnosti jako celku klesal - a nyní se to snad láme. Těch 25 let je de facto období jedné generace.

Domnívám se, že momentálně žijeme v období normalizace. Není to samozřejmě totéž jako v 70. letech - ale když se díváte kolem, vládne v kultuře i v architektuře minimum odvahy. Převažuje nuda, normálnost. Dnes u zástupců většinové společnosti panuje přesvědčení, že je s uměním otravujete; že jim berete jejich normální život. Tohle je v Ústí velmi znát, a proto došlo k mnoha nepochopením. Výsledkem však je, že se tohle všechno minimálně pojmenuje. Což není málo. Nás to v rámci města navíc spojuje a chceme dokázat, že kultura, je podstatná.