Iveta Bartošová vynesla na pódium svůj život

Zpráva o smrti Ivety Bartošové byla nevyřčená skrytá ve všech zprávách, které o ní média v posledních letech přinesla. Sousloví „život a dílo“ v jejím případě platí jen obtížně. Zpěvačka na přelomu osmdesátých a devadesátých let sbírala zlaté Slavíky, od té doby již nedokázala získat publikum pro svoji tvorbu, zato si jej - dnes s tragickým koncem - našla pro svůj život.

Z jejího osudu se stala veřejná podívaná, jakou doposud od roku 1990 nenabídla žádná jiná česká celebrita. Nepředvídatelný příběh, v němž jak na horské dráze přicházely okamžiky štěstí - pohádková svatba s Jiřím Pomejem na zámku Hluboká - s bizarními momenty na úplném dně. Bolestné bylo třeba, když se v roce 2010 znovu snažila nastartovat pěveckou kariéru s písní Heja, heja, nebo se ocitla v milostném trojúhelníku mezi Josefem Rychtářem a Zdeňkem Macurou, který kulminoval loňským zcela nepřehledným únosem do Itálie.

Jakoby Bartošová, která byla na slávu zvyklá od mládí, stále chtěla zůstávat ve světle reflektorů. Přitom už od rolí v muzikálech na konci devadesátých let žádný hit nepřišel. Místo písní proto na pódium postupně vynesla život. A ten jí nakonec zajistil mnohem větší publikum, než měly opětovné pokusy koncertovat. Těžko rozkrývat, kde leží hranice mezi spoluprací celebrity a mediální štvanicí. Faktem je, že osud nejsledovanější české ženy minimálně posledních pět let živil jak bulvární tisk, tak odlehčenější magazínové rubriky serioznějších médií.

Během manželství s hercem a producentem Pomejem ještě šlo o střežený obraz s aranžovanými fotkami, po jeho rozpadu šla u dezorientované Bartošové veškerá kontrola stranou. I proto mohl šéfredaktor serveru Extra.cz Pavel Novotný loni v rozhovoru pro SME prohlásit, že se bulvár živí její sebedestrukcí. S každou další zprávou o alkoholismu, nervovém zhroucení či antidepresivech přitom bylo jasné, že ona sama skutečně kráčí ke katastrofě.  Podobně jako se kdysi s napětím psávalo o drogových eskapádách Terezy Pergnerové - ovšem té se v hodině dvanácté podařilo z rozjeté závislosti vymanit.      

Popularita letitého příběhu Bartošové byla čtenářsky o to pozoruhodnější, že nabízela nejen pohled na někoho, „kdo se má hůř“, ale také zvláštní a smutný model ztracené a pasivní ženy. Ne takové, která sebe samu ničí, ne zlatokopky, ne sebevědomé ženy, která se postaví na vlastní nohy, ale ženy, která potřebuje být zachraňována. Vždy zmatená, vždy hledala oporu u nových a nových mužů, kteří ji logicky nedokázali zachránit ani v profesním, ani v osobním životě.

Smrt Ivety Bartošové tak není bleskem z čistého nebe, jakým byla před lety nečekaná sebevražda Karla Svobody. Přišla jako tušené finále životní tragedie, která se několik let odvíjela před zraky nás všech jako reality show.