Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Dělníci kultury

Fair Play chce zpětně „zvítězit nad dějinami“

Dilemata postav jsou nepřenosná - a co se týče dopingu, dostali jsme se na úplně jinou úroveň

Fair Play
Fair Play • Autor: Falcon

Snímek Fair Play režisérky a scenáristky Andrey Sedláčkové je dílo, které má kvůli tématu zaručeno solidní pozornost médií, ale ne automaticky komerční úspěch. Státně řízený doping za minulého režimu až donedávna patřil mezi tabu v onom prapůvodním slova smyslu. Být první, kdo o něčem takovém točí, pak neznamená být úspěšný či vítaný, protože skutečná tabu nejsou přitažlivá a pouze vyvolávají mlčení či nezájem veřejnosti.

Lidé jsou ochotni si o tomto problému něco přečíst a pokývat hlavou „no, jak jinak, to jsme přece vlastně věděli, nebo si to aspoň mysleli“ - ale nechat to dál být. Tabu je tedy jakýmsi paradoxem: tušíme či vyloženě víme, ale nemluvíme o tom. Je to zdánlivě úplně samozřejmé, ale kdo to zveřejní, je krysa, nebo hlupák.


Pokud dnes tedy někdo bude nad povinně ordinovaným dopingem vyjadřovat pohoršení, působí spíš naivně a dokazuje hlavně to, že ho sport moc nezajímá. Výchozí pozice autorky filmu přitom byla právě taková - téma ji zaujalo spíše jako příklad morálního kompromisu nutného k přežití či budování kariéry za minulého režimu. Používá ho, aby mohla ilustrovat vlastní přesvědčení a doložit oprávněnost pocitu bezmoci, který zažívala a jenž jí v 80. letech donutil emigrovat. 

Na morální úrovni

Do příběhu se nedostává přes pochopení osobnosti typického průměrného sportovce, který je pochopitelně ochotný obětovat pro úspěch víceméně cokoli bez zbytečně zatěžujících úvah, jestli činí dobře. Sedláčková v rozhovorech popisuje, jak ji zajímá ji především vztah mezi dcerou a matkou, příběh nenaplněných a „odložených“ ambicí, projektování rodiče do dítěte, a dále vztah postav k režimu, který pociťují jako nátlakový a vlastně „cizí“, nepřirozený.

Proto si do scénáře vymyslela postavu mladé sprinterky, jejíž otec před lety emigroval a matka byla kvůli svým postojům za osmašedesátého roku zbavena možnosti být v tenisové reprezentaci. Nyní se tak živí jako uklízečka a po nocích na stroji přepisuje disidentské samizdaty. Dívka z takového prostředí pak v sobě musí nést pocity jasné křivdy a být i v mladém věku odolná vůči manipulaci. Proto doping odmítne a myslí si, že se může na vrcholné kvalifikační závody připravovat i bez něj. Boj, který svádí, se tedy neodehrává na fyzické, ale čistě morální úrovni.

Fair Play
Fair Play • Autor: Falcon

S Fair Play pak můžeme polemizovat na více úrovních a v duchu si vytvářet úplně jiné filmy, které mohly vzniknout. Jednak překvapuje, že se dílo snaží přese všechno zalíbit. A to nikoli jednoduše tím, že by například ukazovalo socialistickou architekturu a oblékání jako atraktivní, ale přinejmenším výběr hereček naznačuje, jako by podobné téma muselo být podáváno tak, abychom se na plátně mohli kochat hezkými lidmi.

Obě hlavní dospívající atletky ve filmu (tedy vlastně jediné dvě) jsou půvabné, mají dlouhé vlasy a svlékají se v situacích, které mohou působit vzrušivě. Na té, která bere doping více a poslušně, se žádné vedlejší efekty neprojevují (kromě toho, že jí praskne achilovka, u čehož ovšem laik nepochopí, že by mělo jít o důsledek dopování).

Na oné vzdornější pak vidíme pouze rychleji rostoucí chloupky. Nekoná se žádná klasická virilizace – prohlubování hlasu, ztráty vlasů, protahování obličeje do koňského výzoru, duření bradavek, akné, zvětšování klitorisu a podobně. Film se vlastně bojí být opravdu drsný. To, že se dívkám zastaví menstruace a neteče jim tudíž krev, je naopak možnost, jak něco neukázat.

Čistě z biochemického hlediska a daných reálií se tu dělá chyba i v tom, že po aplikaci injekčních steroidů, které jsou - jak známo - bezpečnější a při metabolizaci játra „obcházejí“, dostane atletka jakýsi jaterní kolaps, jenž by byl až tím posledním, co by dotyčnou mohlo potkat. Stejně tak ústřední zápletka, že matka začne dceři aplikovat steroid Stromba tajně namísto komplexu vitamínů řady B, by se nemohla stát: Stromba byla bezbarvá, zatímco vitamíny žluté a celý podvod by se provalil.

Vlastní svět

Tím se ale pohybujeme na úrovni, kdy hodnotu filmu určujeme pouze podle toho, zda odpovídá historickým a jiným ověřitelným faktům - jako by umělecká díla mohla být totálním otiskem reality. Tento přístup však selhává již v počátku, protože každé dílo si vytváří svůj vlastní svět s určitými pravidly a záměrně omezeným počtem prvků, které spolu musí interagovat, aby se děj hýbal s dostatečnou dynamikou.

Obstálo by tedy Fair Play jako dílo, které schválně není tak úplně referenčně přesné?

https://www.youtube.com/watch?v=qCGJvS4F8Ok

Když si čteme recenze, překvapí, jak většina pisatelů přijímá zobrazení minulosti jako celkově realistické. A to přesto, že tu jsou schválně mnohé dobové znaky potlačeny, že místa, kde se natáčelo, mnohdy ani nejsou v Česku, že se jistým způsobem pracuje s barevnou škálou, která je záměrně redukována, nebo že se poslušnější a konformnější atletka klidně před závodem veřejně pokřižuje, za což by jinak následoval vyhazov z reprezentace. V tomto ohledu se snímku daří působit přesvědčivě, i když se v mnohém odchyluje od známých faktů nebo některé reálie nejde spojit se zdejším prostředím.

Jiným případem je hrdinčino vzepření se, které bylo v té době zcela ojedinělé. Má pro ni fatální následky, u nichž v té době ani nemohla vědět, jak dlouho budou trvat. Máme tedy brát jako pravdivější dílo to, které se méně zabývá typičností a soustředí se na naprostou výjimku? Je onou pravdivostí síla gesta, odvaha „žít v pravdě“? Či jinak – bylo by originálnější sledovat spíše někoho, kdo je se systémem konformní a na jeho příkladu demonstrovat, jak těžké či téměř nemožné bylo vystoupit z předem dané úlohy?

Fair Play si dává záležet, aby v ději bylo drama, konflikt a silná pointa. Používá je ale hlavně v rámci vlastní reklamní kampaně – „pozor, ta doba byla zlá, ale bylo možné se vzbouřit“. Trochu méně přesvědčivě už dovede vylíčit konkrétní okolnosti a motivace, které by k takové velké pointě mohly vést.

Fair Play
Fair Play • Autor: Falcon

Kdo si přečte synopsi a vidí trailer, těžko ho může na filmu něco překvapit. Nepracuje se ani s něčím nečekaným, ani nejsme ubíjeni nějakou repetitivností, která by nás vystavila neúprosnému drilu a vymývání mozků, kdy nám velmi nepříjemnou cestou dojde, že sportovci jsou ochotni dobrovolně omezovat vlastní osobnost, pokud před sebou mají vidinu cíle.

Někteří publicisté už sice psali, že ve filmu se stále dokola opakují scény tréninků, nicméně v porovnání s mnoha jinými dnešními „procedurálními“ díly jde o slabý odvar.

Problém s Fair Play totiž je, že k silnému tématu nemá ani silné vyprávění, v němž by se utahovala smyčka napětí, ani silný stylistický koncept – nejlépe něco v duchu minimalismu, jakým proslul třeba rakouský režisér Ulrich Seidl. V prvním případě bychom s hrdinkou více soucítili, v druhém bychom více trpěli sledováním stereotypu.

Někde mezi

Nabízí se nám místo toho další dílo z řady českých filmů, které chtějí zpětně „zvítězit nad dějinami“. Nejhorším případem bude detektivka Ve stínu, kde policejní vyšetřovatel v 50. letech není v komunistické straně prostě proto, že se to režisérovi Davidu Ondříčkovi nelíbilo a představitel ústřední role Ivan Trojan nechtěl hrát komunistu. Mnohem ospravedlnitelnějším případem je Hořící keř, který vychází z reálného případu, kdy se advokátka Dagmar Burešová skutečné postavila proti poslanci Vilému Novému, který šířil o Janu Palachovi lži. Fair Play stojí někde mezi. Nejde o čirou fantazii a nesmysl, ale ani o rekonstrukci ojedinělého případu, jenž se stal.

Při posouzení, co nám podobná filmová ohlédnutí do minulosti můžou dát, je však namístě skepse. Většinou se totiž autoři zaklínají jistou nadčasovostí svých příběhů. Jak ale přenést dilemata postav té doby do dneška? Práce u policie dnes není ovlivněná stranickou příslušností, dokonce ani maření vyšetřování či vymýšlení umělých kauz nemívá primárně politickou motivaci („aby se udržela tvář režimu“), ale především ekonomické a korupční důvody, z nichž mizí jakékoli ideály. (Výrok poslance Nového, že „Pravda je to, co je dobré pro lid“ svědčí naopak o velké službě neosobním idejím.)

Fair Play
Fair Play • Autor: Respekt

I souzení se s politiky se dnes stalo běžnou záležitostí a celkově se ono apriorně chápané zlo a míra nebezpečí zmenšily. Mluvit dnes o čistě zinscenovaných politických procesech a vězních značí především ztrátu měřítek a neschopnost rozlišovat. Co se však týče dopingu, dostali jsme se naopak na úplně jinou úroveň.

Jestliže dříve se k dopingu dostávali vybraní sportovci s největším potenciálem, u nichž braní steroidů často jen umožňovalo snést velké tréninkové dávky a lépe se dostávat z případných zranění, a vše navíc bylo pod poměrně přísným lékařským dohledem, dnes čelíme naprostému chaosu. Anabolické steroidy je možné si objednávat přes internet, prakticky v libovolné posilovně se nacházejí dealeři, kteří nabízejí své zboží komukoli včetně těch, kdo nemají žádné vysoké cíle.

Dopují herci, pornoherci, starší pánové, kteří nikdy necvičili, ale pořídili si mladší milenku, náctiletí kluci, kteří cvičí sotva pár měsíců a chtějí v létě oslňovat vrstevníky na pláži, a samozřejmě i řada dívek a žen, z nichž se po užívání nestávají automaticky mužatky, ale postava se jim zpevní mnohem dřív, než by se dalo dosáhnout tzv. naturální cestou.

S podpisem a bez

Existují alarmující (americké) statistiky, že zhruba 80 % středoškoláků by si vzalo steroidy, kdyby k nim měli volný přístup a mohli se díky nim dostat do reprezentačních týmů či získat vysokoškolské stipendium. A cca 40 % by je klidně bralo i s vědomím vážných zdravotních následků, pokud by ji to přineslo splnění krátkodobého cíle.

K tomu všemu kvůli ilegálnímu statusu steroidů neexistuje systematický lékařský dohled nad uživateli ani jakákoli kontrola kvality produktů na černém trhu, což celou situaci ještě zhoršuje. Svůdnost užívání steroidů vystoupala vysoko i kvůli tomu, jak obrovský nátlak je vyvíjený masovými médii na fyzickou dokonalost, které prakticky nejde dostát. I mužům z obálek časopisů se graficky upravují svaly, podobně nerealisticky jako modelkám s nekonečně dlouhýma nohama a perfektně barevně sladěnou pletí.

Režisérka Andrea Sedláčková a herečka Anna Geislerová
"Kdybych si před lety nekoupila noviny, kde rozebírali téma dopingu v 80. letech, tak bych si ho nejspíš nikdy nenašla,“ říká o filmu Fair Play Andrea Sedláčková. • Autor: Jan Schejbal

Točit v takové chvíli hraný film o hezké atletce za minulého režimu, které kolabují játra po pár injekcích Stromby (alias Stanozolu), nepůsobí nijak výstražně, poučně nebo aktuálně. Jde nepochybně o splátku jistého dluhu, možná otevření širší debaty, i když strašně opožděně. Veřejné povědomí o steroidech je přitom na tak nízké úrovni, že nepřispívá k lepšímu osvětlení ani mnohem méně problematické minulosti.

Mimochodem, opravdu je tak hrozné, že „chudáci sportovci“ byli dříve k dopingu nuceni podpisem na nějakém programu? Dnes sportovní špička dopuje rovněž (a mnohem sofistikovaněji) a je k tomu také víceméně donucena okolnostmi, ale nemusí nic podepisovat. Kde je ten rozdíl, respektive, není horší ona tichá dohoda a naprostá samozřejmost, s jakou dnes sportovci přistupují k tomu, že k maximálním výkonům v určitých disciplínách dopovat musí? Není větší lež, sebezapření a pošlapání vlastní důstojnosti, když sportovci veřejně tvrdí, že berou neškodné doplňky stravy, případně si často lživě stěžují na to, že doping byl v těchto přípravcích a oni o ničem nevěděli?

Můžeme k tomu navíc přistoupit i z úplně jiného úhlu pohledu a ptát se, proč jsou steroidy a doping obecně přijímány společností tak negativně a démonicky. Jako bychom pořád žili v nekončícím stádiu tabu a nebyli si schopni přiznat, jak se věci mají, a nehrát si mnohdy na ctnostnější, než jsme.

Rozebíráním těchto problémů, které nesouvisí zcela přímo s uměleckou hodnotou filmů, bych chtěl jen naznačit, že největší slabinou současných českých filmů je neschopnost točit o současnosti a vystihnout, byť i na zjednodušeném modelu fiktivních příběhů její mnohoznačnost.

2014 03 12 11 54 28
2014 03 12 11 54 28 • Autor: Respekt
Spíše než jednoduché morální soudy a zobrazování boje dobra a zla nám chybí schopnost chápat ambivalenci a neodvratnost žít s vědomím časté nerozhodnutelnosti. Obrazy dnešní reality v českých filmech ale příliš mnoho bolavých věcí ukrývají a nahrazují je líbivými fetiši či kýčem. Nedivme se, že to pak pod povrchem tak nebezpečně bublá a občas nepěkně perverzně vyvře.

V aktuálním Respektu najdete profil režisérky Andrey Sedláčkové

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte