Do boje s molochem jménem Veletržní palác
Co čekat od nového ředitele NG Jiřího Fajta
Jiří Fajt je konečně šéfem Národní galerie. Kdybychom měli rozebírat, proč konečně, seděli bychom tu dlouho, takže to vezměme hopem: už kdysi vyhrál výběrové řízení, pak se ale střídali ministři a ministryně, nálady a preference, takže všechno strašně dlouho trvalo, pořád se to odkládalo, nakonec byl sice Fajt jmenován, no ale od té doby uběhl už taky pomalu rok…
Každopádně teď tedy Jiří Fajt konečně dosedl na svou generální ředitelskou židli. Co od něj čekat? Upřímně řečeno, po takhle dlouho přerušovaném nástupu cokoli. Ukázal, že má trpělivost, nervy a odhodlání, ale teď jde o to, nakolik se během onoho předlouhého období Národní galerie propadla do provizoria. Bude mít Fajt a jeho podřízení energii konečně pohnout věcmi kupředu? Těžko říct. A budou na to mít peníze? Na to už je odpověď snazší: bohužel nebudou.
Fajt do galerie nastupuje ve chvíli, kdy příspěvkové organizace dostaly od ministerstva kultury varování, že se jejich už tak zaškrcené rozpočty budou muset příští rok nejspíš seškrtat o dalších deset procent. Pokud se tak stane, pak ani veškerý Fajtův zápal nic nezlepší. Koneckonců hned v den svého nástupu se nechal slyšet, že s nyní nastaveným rozpočtem peníze vystačí leda tak na provoz galerie; na vše ostatní včetně výstav bude muset shánět investice jinde, nejlépe v soukromém sektoru.
Už jeho předchůdce, ekonom Vladimír Rösel, přitom zjistil, že taková věc opravdu moc snadno nejde. Pokud se tedy nechcete spřáhnout s reklamním bossem a udělat výstavu jeho privátní sbírky, jak se tomu teď děje – právě s požehnáním Národní galerie – s Bohuslavem Reynkem ve Valdštejnské jízdárně. Jenže takové výstavy bychom od národní instituce žádat neměli. K čemu je daňovému poplatníkovi, že někdo zhodnotí svůj umělecký nákup výstavou v prestižním prostoru a ještě u toho vydělá balík na propagačních předmětech? A k čemu je to dobré pro reflexi historie domácího umění, když daleko lepší Reynkova výstava proběhla před pouhými dvěma lety? K ničemu.
Jiří Fajt pochopitelně není hlupák a tímto směrem se pouštět nebude. Konkrétní vizi hodlá představit až během prázdnin, platí to i pro okruh jeho spolupracovníků, které si přivede do galerie (a kteří se mimochodem budou muset vyrovnat s tím, že jejich platová úroveň bude zhruba na úrovni skladníka).
Leccos ale naznačují jeho slova o tom, že by se jeho instituce měla začít vážně zabývat myšlenkou, co si počít s molochem jménem Veletržní palác, do kterého sice chodí strašně málo lidí, ale na druhou stranu galerii odčerpává kvůli obrovským nákladům na svůj chod pohříchu nejvíc peněz z rozpočtu. Tuhle klíčovou debatu se před Fajtem zatím nikdo neodvážil otevřít. Což je známkou toho, že slova o rozpohybování galerie směrem k evropským standardům myslí skutečně vážně.
Jisté totiž je, že jestli se má Národní galerie změnit k lepšímu, neobejde se to bez radikálních změn a s nimi souvisejících bolestí. Budou se muset stěhovat sbírky, galerie se zmenší, Veletržní palác se - nejspíš dočasně, nebo úplně - zavře. Jen pak se bude moct opět sbírat, jen pak se budou moci dělat kvalitní výstavy. Tohle Fajt ví a působí dojmem, že je odhodlaný se do toho pustit.
Druhá možnost je, že by ministerstvo přesvědčil, aby mu rozpočet asi tak zdvojnásobilo. A to je ještě větší utopie než to, že budeme brzy o Národní galerii mluvit jako o kulturní instituci, která se díky Fajtovi stala chloubou země.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].