Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Dělníci kultury Reportáž

Do berlínského doupěte techna a sexu smí jen vyvolení

Nezáleží na tom, zda jste královna nebo farmář: odmítnut může být každý, kdo nezapadá do étosu klubu Berghain

Sven Marquardt
Fotografie místního "vrátného" Svena Marquardta byla použita i pro label, který klub Berghain založil • Autor: Archiv autora

Obrovský parket je přeplněný k prasknutí. Na vyvýšených krychlových bednách se osahávají dva svalnatí muži v lesklých černých „lederhosen“ a pod nimi s kamennou tváří tančí vyhublé dívky v upnutých tmavých outfitech. V nasládlém vzduchu je cítit pot a tráva. Atmosféra by se dala přirovnat k místu, kde se mísí peklo s nebem a tanec reprezentuje náboženství ďábla. Ve staré elektrárně panuje tma, ale někde tam venku je nedělní odpoledne.

V průmyslové budově s osmnáctimetrovým stropem tančí každý víkend ten nejrozmanitější dav lidí. Přední DJové, kteří jim k tomu hrají, formulovali novou definici techna. Berlínský Berghain je považován za jeden z nejlepších techno klubů na světě. Psal o něm Rolling Stone, DJ Mag i New York Times. O jeho dekadenci, hédonismu i uzavřenosti, s níž si nekompromisně střeží tajemství proslulých několikadenních parties plných tance, drog a nezávazného sexu.

Reklama
Reklama

Přes svou výlučnost se však i tento věhlasný klub ocitl před problémy, kterým již nějakou dobu čelí celý Berlín. Na jedné straně je tu gentrifikace, kdy bohatší lidé nakupují nemovitosti v dosud méně lukrativních lokalitách, na druhé mediální zájem o tamní hudební scénu a s ním spojená záplava turistů dychtivých po autentickém nočním životě. Berghain stojí před otázkou: Co to pro undergroundový klub znamená, když se do něj chce dostat celý svět?

Ideální hřiště

Původ temných, zpocených klubů s fetišistickým nádechem se datuje ještě do osmdesátých let a časů izolovaného Západního Berlína, kdy módu z SM salónu vyznával Blixa Bargeld z Einstürzende Neubauten. Právě ve zdejších sex-shopech se rodila image Depeche Mode v černé kůži. Berlín tehdy zaznamenal vzestup punkové kultury i techno-party a první bombastické Love Parade. Ovšem kořeny dekadence, frivolnosti a neskrývané sexuality se tu dají stopovat až do dob kabaretů Výmarské republiky.

Berlín
Berlín • Autor: Archiv autorky

Po roce 1990 pak nově sjednocené město překypující na východě volným prostorem poskytlo ideální hřiště pro nelegální party v prázdných budovách a továrnách. Velkou část opuštěných domů obsadili squatteři, aby oslavovali „uměleckou svobodu“.

„Ta ponurá atmosféra spolu se špínou a šedými budovami mě rozhodně inspirovaly k tomu, kým dneska jsem,“ vysvětluje Sascha Ring ze skupiny Moderat. Zaprášené ulice, betonové budovy a squatový přístup se nejen jemu vryly pod kůži a daly vzniknout klubům jako Tresor nebo právě Berghain, kde hrají DJové Ben Klock, Monoloc, Boris, Marcel Dettman nebo Krashke.

Příběh Berghainu začal před 20 lety, kdy Norbert Thormann a Michael Teufele uspořádali první fetišistickou Snax sex párty, která se odehrávala v různých částech Berlína. Na konci devadesátých let jim pak „jistý kontakt“ z německé státní železnice Deutsche Bahn pomohl najít bývalé nákladové prostory, ze kterých se stal klub Ostgut, předchůdce Berghainu. DJ Daniel Wang vzpomíná na svou první Snax sex party konanou v Ostgutu. „Byla tam místnost s obrovskými mušlemi. Lidé pod ně mohli strčit hlavu a čekat, až je někdo pomočí,“ popisuje jednu ze zdejších atrakcí.

Zpočátku nikdo nevěděl, kdo Ostgut vlastní. Thormann a Teufele provozovali lab.oratory, nejextrémnější gay sex klub v Berlíně, který dodnes funguje v levé části Berghainu a je vyhrazen pouze homosexuálům. Po vstupu jsou svlečeni do naha nebo do černého latexového spodního pádla s řetězy; kondomy jsou většinou rychle rozebrány. Myšlenka otevřít i taneční klub přišla až s nabídkou pronájmu větších prostor. Na rozdíl od jiných však provozovatelům Ostgutu nešlo o zisk; jen zřídka pracovali se sponzory a Thormann a Teufele nikdy neposkytli interview.

Ostgut se s Berlínem rozloučil v roce 2003 - třicetihodinovou párty. Snad nikdo nepočítal s tím, že se najde místo, které by ho nahradilo. Už rok poté se však v bývalé průmyslové budově otevřel Berghain, kde lze – podobně jako v Ostgutu - najít vysoké stropy a intimní atmosféru PanoramaBaru. Jméno je složeno ze dvou městských částí Berlína: jižní část budovy leží v Kreuzbergu, v dříve Západním Berlíně, severní část zasahuje do Friedrichshainu, dříve východního Berlína. Doslovný význam slova Berghain je horský háj. Každopádně je to háj, do kterého se člověk jen málokdy dostane.

Náboženský zážitek

Berghain je totiž proslulý pro přísnou „door policy“. Dostat se dovnitř mnoho lidí popsalo jako „náboženský zážitek“ či zasvěcení. Na internetu kolují články, jak se sem dostat: „Nesmíte být opilí nebo zdrogovaní, nemluvte anglicky, odpovídejte německy, nebavte se, nechoďte ve velkých skupinkách, oblékněte se minimalisticky, nejlépe do černé nebo šedé, nezírejte na vyhazovače a hlavně se tvařte, že vám je úplně jedno, jestli vás pustí dovnitř.“

Loni se dokonce objevila aplikace Jak se dostat do Berghainu, která lidem radí, jak vypadat a kdy vyrazit, aby zvýšili své šance. Tobias Rapp, berlínský techno expert a autor knihy Lost and Sound, k tomu dodává: „Nezáleží na tom, zda jste královna nebo farmář, odmítnut může být úplně každý, kdo nezapadá do étosu Berghainu a jeho subkulturní scény.“

Sven Marquardt
Z fotografií Svena Marquardta • Autor: Archiv autora

Nedílnou součástí přísné „door policy“ je také legenda Berghainu, Sven Marquardt. Třiapadesátiletý fotograf a hlavní vrátný s dlouhými šedými vlasy, potetovanou tváří, piercingem a ostny ve rtech je považován za jeden z největších fenoménů Berlína. Jako mladý punk-rocker žijící v socialistickém východním Berlíně měl zakázáno objevit se na Alexanderplatzu nebo v jakékoli z centrálních čtvrtí Mitte tvářících se jako výkladní skříně socialismu.

Než započal kariéru jako Kerberos berlínského nočního života, vystavoval melancholické černobílé portréty svých přátel ve východoněmeckých galeriích a módních časopisech. Nedlouho po pádu Berlínské zdi však svůj aparát odložil; během dne prodával boty a po nocích tančil v undergroundových klubech. Dnes ve své fotografické kariéře Marquardt otevírá druhou kapitolu. Za posledních pět let publikoval dvě knihy a opět vstoupil do povědomí výstavou fotografií konanou právě v Berghainu. „Myslím, že to byl dobrý úvodní výstřel, že se výstava konala právě v klubu, který skutečně ztělesňuje můj život,“ říká.

Banální diskotéka

Je pravda, že od samého počátku všechny berlínské kluby hojně navštěvovali turisté. Lidé cestovali do Berlína, aby okusili noční život, již před deseti lety; nicméně v posledních letech se proměnil nejen počet turistů, ale i jejich typ. Na jedné straně tak noci v Berlíně nikdy nebyly tak živé jako dnes a zároveň se jedná o nezanedbatelnou finanční injekci.

Na druhé straně ale kvůli zvýšenému počtu turistů hrozí destabilizace alternativní scény, která se v klubech vyvíjela. Luis Manuel Garcia, etnomuzikolog z berlínského Institutu Maxe Plancka pro lidský vývoj, dodává: „Důležitou součástí toho, co dělá klub jako Berghain tak výjimečný, jsou stammgäste - stálí hosté, kteří poskytují určitý stupeň subkulturní stability. Pokud najdou své oblíbené kluby plné lidí, které neznají, přestanou do nich chodit. Klub pak ztratí svou atmosféru a stane se další banální diskotékou.“

Sven Marquardt
Z fotografií Svena Marquardta • Autor: Archiv autora

V nedávno gentrifikovaných čtvrtích, jako je Neuköln nebo Kreuzberg, nelze přehlédnout „anti-turistické“ graffiti, které zdobí mnoho zdí starých domů - „Eat the tourists“ (Sežerte turisty), „Fuck tourists“ (Do prdele s turisty), nebo „Berlin doesn't love you“ (Berlín vás nemiluje). Hněv mezi obyvateli pramení především ze zvyšování cen. Například v Neukölnu vzrostly nájmy mezi lety 2007 a 2010 o 23 procent - a ačkoli turisté nesou jen malou část viny, mnoho lidí spojuje zvýšení právě s nárůstem zahraničních návštěvníků.

Mnoha cizincům se může tato nenávist jevit přinejmenším podivná. Kdyby města jako New York nebo Londýn získala nálepku nejlepšího „hotspotu“ na světě, místní by si zřejmě libovali. Berlín však nemá stejnou náturu; nechce přijmout všechny následky toho, co znamená být „hlavním městem cool“.

Podle berlínské senátorky Cornelie Yzer letos poroste ekonomika metropole ve srovnání s loňskem až trojnásobným tempem. Převážnou část navýšeného zisku má tvořit cestovní ruch – a v něm hraje techno důležitou roli. V roce 2011 noční život přinesl městu více než deset miliard eur. Starosta Berlína Klaus Wowereit - který se mimochodem veřejně přiznal ke své homosexualitě a byl týdeníkem Der Spiegel označen za „party animal“ - se pravidelně setkává s vlastníky Berghainu. Již před čtyřmi lety jim vedení města nabídlo 1,2 milionu eur, aby mohl klub rozšířit kulturní nabídku. Berghain odmítl.

Dunivé rytmy techna v něm pulsují dál; pravděpodobně až do pondělního rána, kdy se turisté odeberou do letadel a místní se navrátí do svých bytů. Venku panuje chladná noc, před vchodem postává pár nervózních nováčků. Pouze někteří z nich se stanou „vyvolenými“, kteří vystoupají po schodech a pohltí je hlučná temnota.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte