Český lev si vystačil s obecnostmi, sebedojímáním a patosem

Letitý rekord nejpřeceňovanějšího českého filmu všech dob, snímku Je třeba zabít Sekala, byl letos překonán Hořícím keřem. Zisk celkem jedenácti sošek Českých lvů ze čtrnácti nominací odsunul ostatní účastníky do role statistů a z přímého přenosu udělal zacyklenou smyčku „dva lidé scházejí ze schodů a řeknou slova Hořící keř“.

Zhruba s touto základní skepsí by se dal popsat 21. ročník udílení Cen české filmové a televizní akademie, jenž se však od předchozích let výrazně lišil. Poprvé totiž přímý přenos nerežíroval zakladatel cen Petr Vachler, který si z ceremoniálu udělal soukromý byznys a besídku záměrně i nezáměrně trapného humoru pro zasvěcené spiklence new age slasti.

Po delších sporech se akademici rozhodli Vachlera odsunout mimo hru a přetvořit slavnostní večer do noblesnější podoby. Času bylo málo, a tak se nelze divit, že vsadili na absolutní jistoty. Do moderátorské pozice byl povolán Marek Eben, udílení se konalo v Rudolfinu, kde panoval přísný dress code - a k tomu hrála Česká filharmonie melodie ze slavných českých filmů.

Svět umělců

Vlastně nelze nic namítat. Pouze bychom mohli vzít za slovo člena prezidia ČFTA Jana Svěráka, který při přípravách do tisku řekl: „Víc prostoru dostanou při předávání herci, herečky a nominované filmy na úkor estrádní zábavy a sponzorských vzkazů.“

Splnil se však pouze bod s estrádní zábavou; ta zmizela a nenahradila ji žádná jiná. Sponzorům se jinak děkovalo minimálně minutu v kuse a člověk si opět uvědomil, že žijeme v Česku, kde se tyto děkovačky – na rozdíl od zbytku světa – považují za slušnost. Herci při přebírání cen svého prostoru nevyužívali a omezovali se většinou na prosté „díky“ - což sice není chyba organizátorů, ale jakási stísněnost z onoho vznešeného prostoru byla patrná.

Především ale opět a znovu – a při psaní toho si pisatel připadá už pět let jako při házení hrachu na zeď – platilo, že se žádný z diváků přenosu nemohl dozvědět vůbec nic o nominovaných filmech. Kdo předem nenakoukal kompletní českou produkci, neměl šanci se orientovat.

Nač byly všechny řeči Marka Ebena o „velkých příbězích“, když během celého večera nezazní, o čem dotyčné filmy jsou; natožpak, čím jsou výjimečné. Jak získat jakýkoli přehled, zájem nebo lásku k české kinematografii, když nám o ní nejoficiálnější a nejmasověji šířený pořad není ochotný nic sdělit, a dokonce se při úvodním sestřihu kompletní celoroční produkce ani neobtěžuje k jednotlivým dílům zobrazit jejich názvy?

Nejsem si jistý, že si pořadatelé uvědomují, že to působí strašlivě přezíravě, ne-li solipsisticky, a podává to jasnou zprávu o světě umělců jako dokonale zapouzdřeném alternativním vesmíru, který neumí, nechce a nepotřebuje s okolím nijak komunikovat.

Jistě, očištěním se od vachlerovských reliktů, případně odstraněním populistické kategorie „nejnavštěvovanější film roku“ může přenos vyvolávat hlavní dojem, že byl důstojný - a to zřejmě samo o sobě stačí. Jenomže když si připočteme hroznou obecnost, s níž Marek Eben popisoval „všechny báječné ženy a muže od filmu“, zbývá vlastně jen patos a sebedojímání.

Skandální vítězství

Vítězný snímek Hořící keř k tomu nahrává. Nevypráví jen příběh Jana Palacha, respektive jeho rodiny po upálení, ale je i nositelem příběhu vlastního vzniku – projekt mladých nadšenců odmítnutý Českou televizí dostane důvěru v HBO, získá oscarovou zahraniční režisérku a stane se průlomem v několika oblastech zdejšího kulturního průmyslu. I když o dílu jako celku můžeme z jistých hledisek pochybovat nebo vést spory, výsostnou řemeslnou kvalitu a jistou uměleckou hodnotu mu neupřeme.

Do jeho poselství o odvaze se pak dá projektovat cokoli: nevzdávat bitvu o směřování ÚSTR i kyjevský Majdan. Když v přenosu padla slova o tom, že příliš brzo zapomínáme, dá se na tak generalizovaný povzdech namítnout: „A na co přesně zapomínáme?“ Opravdu dnes bojujeme stejné bitvy jako Palach nebo jeho rodina?

Bohužel, aura Hořícího keře byla tak silná, že film získával i ceny v kategoriích, kde mohly být oceněny jiné snímky (např. na střihu a kameře výrazně postavená Rozkoš). Panující patos, že „filmy mohou měnit svět“ svými náměty, se přenesl i na ocenění dokumentu Šmejdi.

Tuto cenu lze pokládat prakticky za skandální – jako ukázku naprosté neschopnosti pochopit, že umění není dáno tím, že mění chování lidí nebo zákony, ale tím, jak hluboce na nás působí, jak je překvapivé, originální, komplexní, významově bohaté a nutí nás s ním spolupracovat svou představivostí i rozumem.

Odteď každá propagační kampaň (třeba proti domácímu násilí či za Rekonstrukci státu), každé home video, každá skrytá kamera a každá reportáž může být brána jako umělecký dokument, nikoli užitné dílo. Základní ignorance nebo absence rozlišování působí varovně – filmoví akademici paradoxně dokazují, že neumějí přemýšlet o filmech esteticky. Autorce Šmejdů Sylvě Dymákové patří sice za její polopatické, ošklivě natočené naučné video pro důchodce mediální zájem, nikoli však filmové ceny.

Celá galerie

Fotogalerie: iHNed.cz - Lukáš Bíba