Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Topolánek, Bém a média, důchody a správná velikost bank

Jan Macháček • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer
Jan Macháček • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Předseda ODS Mirek Topolánekprohlásil, že pnutí mezi ním a předsedou pražské ODS Pavlem Bémem vyvolávají a vymýšlejí média. Tak to holt na světě chodí, to ví každé malé dítě. Když je něčí vztah bez problémů, těžko se z toho stane novinová zpráva.

Dá se to ale rozvést. Bez médií by lidé totiž nevěděli ani že existuje Topolánek, ani že existuje nějaká ODS. A nemá to nic společného s poněkud dekadentními postmoderními médii. Platilo by to i v době, kdy byl „médiem“ obecní bubeníček, případně ponocný, který dělal bubeníčka na půl úvazku.

Včera jsem se tu zmiňoval, že kromě zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu, se v Česku žádná důchodová reforma konat nikdy nebude. 

Z tohoto soudku je možná zajímavé upozornit na to, že nový „policy paper“ Světové banky (Pensions in Crises) chválí Maďary (ti založili druhý, resp. fondový pilíř penzijní reformy již v roce 1998) za skutečnost, že tamější vláda finančně motivuje lidi nad padesát let, aby se vrátili zpátky do průběžného systému.

Studie Světové banky navíc doporučuje, aby se fondy pojišťovaly proti ztrátám.

Takže – nejen, že penzijní reformu založenou na povinném fondovém pilíři nebudou prosazovat naši politici, ale podle všeho na ni nějakou dobu nebudou tlačit ani nadnárodní instituce.

Píší se dnes o tom celé knihy a studie, ale svět se dnes shoduje na tom, že banky musí být přísněji a jinak regulovány. Návrhy a přístupy se pochopitelně liší. Možná není na škodu rozdělit rýsující se přístupy zhruba na čtyři skupiny.

První se týká danění odměn a regulací bonusů. Jde v podstatě o jednoduchý návrh, můžeme ho pracovně nazvat jako vycházející vstříc lidové či voličské poptávce, pokud nechceme rovnou mluvit o populismu.

Jednorázové danění bonusů (pro jeden fiskální rok) rozhodně nijak neřeší žádný systémový problém a nemůže nijak omezovat tendenci bankéřů více riskovat. Na jedné straně si vlády a státy mohou tímto krokem fiskálně přilepšit (a to poměrně výrazně), na straně druhé vycházejí vlády vstříc politické poptávce. Lidé chtějí bankéře alespoň nějak „potrestat“ a chtějí zpátky peníze, které za jejich ztráty zaplatili.

Ani trvalá regulace (či omezování) bonusů není žádné systémové řešení. Není totiž jasné, proč by měl bankéř s menším platem riskovat méně než bankéř lépe nebo královsky odměňovaný.

Pak je tu návrh na obnovení zákona z roku 1933, tzv. Glass-Steagall Act, který odděloval investiční a komerční bankovnictví. Tento zákon zrušil v roce 1999 prezident Bill Clinton, jenže Amerika tehdy reagovala na to, že Evropa universální bankovnictví má, navíc se zákon de facto obcházel již od poloviny 90. let. Evropa se nechce univerzálního bankovnictví vzdát ani dnes, takže je dost nepravděpodobné, že by se USA vrátily k této regulaci samy.

Pak je tu skupina lidí, která říká, že stačí pořádně dodržovat stávající regulaci, která dodržována nebyla a posílit ji ve dvou oblastech: zvýšit kapitálovou vybavenost bank a převést obchody s finančními deriváty na jeden transparentní trh, resp. do jednoho vypořádavacího centra. Lidé, kteří tohle říkají, ale jakoby zamlčují odpověď na otázku, proč vlastně nebyla stávající regulace dodržována nebo proč byla systematicky porušována.

A nakonec jsou tu lidé jako Simon Johnson (bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu a profesor MIT), kteří hovoří poměrně jasně. Johnson to naposledy to popsal v článku pro dnešní Financial Times.

Banky mají být rozhodnutím státu zmenšeny a rozděleny, protože jinak se nezmění to, že budou inklinovat k bezstarostnému chování při vědomí toho, že za ně všechny ztráty zaplatí daňový poplatník: a to přímými náklady (daně, inflace), jako vkladatel (nízké úroky) a jako nezaměstnaný. Po zkušenosti se záchranným plánem z roku 2008 budou banky bezhlavě riskovat ještě víc než předtím. Pokud je podle Johnsona nějaká banka velká tak, že může vydírat hrozbou svého pádu, jde to proti samotným principům tržní ekonomiky.

Johnson navrhuje zavést limity na velikost bankovních institucí a velké banky přinutit ke zmenšení a rozdělení, aby nebyly tzv. too big to fail (už se používá zkratka TBTF). Vzniknou banky Goldman Sachs I., Goldman Sachs II. a GS III?

Jak zabránit tomu, aby banky přirozeně nechtěly (jako každý jiný podnik v tržní ekonomice) růst, spojovat se (fúzovat) a zvětšovat se?

V Americe se tohle už vícekrát dělo. V telekomunikacích a železnicích. Zkušenost z nuceného dělení telekomů je ale smíšená. Mohly tu být krátkodobé spotřebitelské výhody, dnes jsou ale telekomy větší než byly dřív. Johnsonova slabina je, že kvůli jednomu tržnímu principu vytlouká ostatní principy.

Celkově platí, že nikdo (ani žádný návrh) není dokonalý. Tak to s lidmi a návrhy bývá.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].