0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Audit Jana Macháčka24. 5. 20115 minut

Proč (ne)potřebuje MMF Evropana

Vypadá to jako nečekané drama. V souvislosti s pikantním či spíše drastickým skandálem šéfa Mezinárodního měnového fondu Strausse-Kahna zvaného DSK (dále jen DSK) zuří nyní bitva o to, kdo se stane šéfem klíčové washingtonské instituce.

Faktem ovšem je, že politický pád DSK s tím souvisí jen málo. Stejná bitva by vypukla nejpozději za dva měsíce, kdy se všeobecně čekalo, že DSK oznámí svou kandidaturu na francouzského prezidenta.

Reklama

A karty by byly za dva měsíce rozdány stejně jako dnes a podobně by to vypadalo před půl rokem nebo naopak za rok. Sice se počítalo s tím (a navrhoval to i sám politický nebožtík DSK), že příští kandidát na šéfa MMF bude pocházet odjinud než z Evropy či USA (Američané tradičně drží křeslo šéfa Světové banky), ale to byl scénář z doby před finanční krizí a hlavně scénář z doby před vypuknutím „krize eura“, která se naplno rozjela v Řecku před zhruba rokem a půl.
DSK byl většinou považován za dobrého, schopného a odvážného ředitele MMF. Funkce se ujal v roce 2007 a klíčovou instituci úspěšně vedl vodami akutní finanční a bankovní krize. Těžiště práce MMF se postupně přesouvalo do Evropy. MMF zasahoval v Pobaltí, Maďarsku, Rumunsku a na Ukrajině.

A v poslední době začal dokonce působit ve „vyspělé“ eurozóně: v Řecku, Portugalsku a Irsku. Fond ale peníze nerozdává, nechá si vždy a včas vše vrátit i s úroky, takže lze říci, že ho nyní Evropa také hezky živí.

Přestože Evropská unie a především eurozóna působí v poslední době jako včelí úl bez královny nebo spíše mraveniště rozšťourané klacíkem, mnozí zasvěcení pozorovatelé jako například komentátoři Financial Times Martin WolfWolfgang Münchau tvrdí, že bez DSK by to bylo ještě mnohem horší. Na všech krizových jednáních byl prý dobře připraven, pokoušel se tmelit rozhádaný spolek a nabízel vizi. Dokonce prý dokázal o lecčem přesvědčit i Angelu Merkelovou či tlačit na větší čitelnost německého postoje.

Jsou však i jiné názory. Tak například ekonom Desmond Lachman tvrdí v témže listě, že případ Argentiny (1999–2000) i Litvy (2008–2009) měl MMF varovat před důsledky politiky drastických škrtů v kombinaci s pevným kurzem.

Tato politika v Řecku, Portugalsku a Irsku nefunguje, protože negeneruje hospodářský růst, vzniká jen začarovaný kruh.
Martin Hutchinson se zase domnívá, že v roce 2007, kdy DSK washingtonskou instituci přebíral, její úvěrové programy de facto atrofovaly. Instituci paradoxně zachránila finanční krize, kdy se půjčky od MMF zdesetinásobily. V tuto chvíli fond rozpůjčoval 104 miliardy dolarů a bude půjčovat ještě mnohem více. Podle Hutchinsona fond – jakkoli si všechno nechá zaplatit – podporuje jen morální hazard a nezdar jako v případě Řecka. Navíc: tím, že si MMF nechá všechno vrátit, poškozuje pozici juniorních věřitelů postižených států, na které při pravděpodobné „reprofilaci“ dluhů tolik nezbude.
Evropské elity ve své většině tlačí na to, že šéfkou MMF by se měla stát francouzská ministryně financí Christine Lagardeová. MMF prý potřebuje ještě jedno funkční období evropského šéfa, právě kvůli svému angažmá v Evropě. Šéf odjinud by prý mohl mít k Evropě daleko chladnější vztah.

Přitom je ale paradoxní, že existuje celá řada velmi kvalitních kandidátů, kteří nepřicházejí z EU.

Bývalý turecký ministr financí Kemal Dervis, o kterém se nejvíce mluvilo, je sice charismatický, uznávaný a kompetentní ekonom, který má zkušenosti z mezinárodních institucí i ze skupiny G 20, ale nechal se slyšet, že o post zájem nemá. Není Evropa jako Evropa. Polsko například navrhuje Leszka Balcerowicze. Jenže Polsko není v eurozóně, takže se to Francouzům a Němcům samozřejmě nelíbí.

Výjimečně mám názor úplně jiný než mí oblíbenci z deníku Financial Times. Myslím si, že Evropa potřebuje šéfa MMF vně eurozóny. Protože právě člověk, který stojí mimo eurozónu, dokáže patrně tento spolek lépe motivovat k tomu, aby se nad sebou sám zamyslel.

Evropa je snad dost bohatá, vyspělá a vzdělaná na to, aby si dokázala primárně pomoci a poradit sama.

Jádro problémů eura netkví primárně v dluzích (ty jsou větší v Japonsku i USA), ale v nedostatečné institucionalizaci měnové zóny. Je to dosud jen spolek s ručením omezeným, stále ještě experiment, jakýsi systém zafixovaných kurzů se společným oběživem (nadsázka), nikoli plnohodnotná měnová zóna se společným dluhopisem a ministerstvem financí.

Vzájemná solidarita je velmi omezená, ale přitom je oficiálně odmítána restrukturalizace dluhu, tak se volá na pomoc fond.

Eurozóna možná potřebuje především pohled zvenčí, možná pohled na rozmazlený, ukňouraný a rozhádaný spolek z Mexika, Turecka či Asie vůbec neškodí. Snad by eurozóně nejvíce pomohlo, kdybychom ji hodili do vody, ať se naučí sama rychle plavat, ať prokáže svoji životaschopnost, ať mobilizuje svoje dostatečné zdroje a pomůže si sama. Ať si Evropa vybere takové politiky, kteří představí další vizi eura.

Není tu MMF primárně od toho, aby pomáhal zemím daleko chudším, než jsou ty evropské?


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].