Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

O životě v nonstopu a uklízení v sobě

Krátký seriózní komentář o smrti Ivana Martina Jirouse jsem nadiktoval Magdaleně Čechlovské z Hospodářských novin ve čtvrtek po telefonu.

Takže nyní pár letmých, lehčích a osobnějších vzpomínek. Ondřej Štindl sice v pátek do Lidových novin napsal, že historek s Magorem má každý v této zemi spoustu (protože jsme malé Česko), leč teď je asi správná chvíle dát jich pár na papír, protože pak se k tomu člověk v záplavě práce možná nedostane. Samozřejmě jsem si vědom, že Magor byl především básník (a předtím programový a mravní generační lídr) a nelze ho degradovat na katalog veselých, zpravidla opileckých historek. Tu souvislou duchovní a mravní analýzu však s radostí ponechám M. C. Putnovi a jiným.

V prosinci minulého roku jsem navštívil v New Yorku koncert na Magorovu počest, který se uskutečnil asi 22 let poté, co se v tomtéž městě odehrál ten první, který měl vyjádřit solidaritu Magorovi zrovna sedícímu ve vězení.

Skupina hudebníků kolem Elliotta Sharpa zahrála mimochodem úchvatně, rozvíjela motivy z některých skladeb Plastiků, ale činila tak úplně jinak, než by to kdy napadlo kohokoli, kdo tu hudbu skládal a původně dotvářel. Newyorští hudebníci hráli s obrovskou technickou bravurou, virtuozitou a invencí. Pozoruhodný posun. Jirous právě končil svoje americké čtecí turné, dostatečně se vyřádil, vyčinil Američanům pokrytectví a pruderii (především kvůli kouření a konzumaci alkoholu) a spokojeně a už zklidněně postával u baru.

V kapse od kalhot měl pár zmačkaných stodolarovek z honorářů a říká: „Můžu výjimečně pozvat na panáka já tebe?“. Dali jsme si tedy jakousi whisku. Ve snu by mě nenapadlo, že někdy bude Martin platit útratu. V účetním slova smyslu byl směr vždy opačný. Ale trval na tom.

Druhý den jsem s Magorem a Ivanem Bierhanzlem letěl stejnou přímou linkou z New Yorku do Prahy. Po startu mi Magor říkal: „Já nemám problémy s časovým posunem, protože – jak známo – trávím život v nonstopu. Ostatně – chystám se tam hned po přistání.“

Na své občasné literární cesty do ciziny vyrážel Jirous zásadně nalehko. Známá je historka, jak odletěl před dvěma lety do Moskvy jen s igelitovou taškou. Fronta na odbavení na ruzyňském letišti se mu zdála neúnosná, vyrazil tedy s Tomášem Schillou k letištnímu okénku bez fronty. „Vy jste business class?“ ptala se nedůvěřivě slečna za přepážkou. „Ne, my jsme show business class,“ odvětil Magor a byl pak hladce odbaven.

Měl jsem vždycky pocit, že mne má Magor rád, i když agresivně vystartoval na někoho přede mnou, za mnou a vedle mne. Z nějakého záhadného důvodu byl zrovna vůči mně vlídnost sama. Nikdy jsem moc nechápal, čím jsem si to zasloužil (pochopitelně jsem měl pocit, že jsem si toto privilegium nezasloužil), a vždycky jsem čekal, že ta agrese jednou přijde: nestalo se. Stále si myslím, že je to náhoda a že jsme to jen nestihli.

Snad to mohlo být tím, že na chodbě soudu v Jihlavě, kde začínal proces s Magorem kvůli petici Tak dost!, se mi podařilo při příjezdu antonu do dvora otevřít zarezlé okno, vystrčit hlavu a zakřičet „Ahoj, Magore!“, ještě než bachaři Magora strčili do dveří mimo dohled okna. Do soudní místnosti jsme nesměli. Magor pak z vězení psal koresponďák, že kvůli mně poznal, že tam vůbec jsme. Paradoxní je, že já jsem dost nešikovný a na jakoukoli technickou věc vyzraju vždy jako poslední, pokud vůbec. Možná jsem byl po dlouhé vazbě – tehdy byl tuším v Brně – první a poslední, koho na dlouhou dobu viděl.

Ona i ta Jirousova pověstná agrese v sobě měla vždy humor. V hudebním klubu na košířské Cibulce držel jednou Jirous přednášku o Brechtovi. Najednou vystartoval po nevinném kolegovi Zbyňkovi Petráčkovi: „Ty č…ku, jak to, že se nesměješ, tobě vadí, že byl Bertolt Brecht komunista?“ řval Jirous a rozzuřeně cloumal Zbyňkem kolem ohniště. „Nech mě, nech mě, nic mi nevadí,“ volal v sebeobraně Zbyněk. Na čtvrt hodiny se Magor zklidnil. Pak zase vystartoval: „Ty k…do, jak to, že ti nevadí, že Bertolt Brecht byl komunista?“ a jal se pronásledovat nebohého Zbyňka znovu. Pak si Magor přinesl jakési křeslo doprostřed ohniště a rozhodl se, že se upálí. Na poslední chvíli jsme básníka shodili z ohniště i s tím křeslem.

Kolega Zbyněk odpustí ještě jednu historku. Spolu jsme vyrazili před dvěma lety do Humpolce, kde dávali Jirousovi čestné občanství. Ráno ten den vyšel v Lidových novinách velký článek Zbyňka o Magorovi. Martin před humpoleckou radnicí vesele halasil: „Říkal jsem si, jaký jsi Zbyňku o mně napsal hezký článek. Pak jsem pochopil, že se chceš jen přiživit na mojí slávě.“

Magor skvěle vařil a nebylo náhodou, že dokázal vykouzlit vynikající jídlo z ničeho. Jednou jsme spolu na pár dní sdíleli byt a došly peníze. Magor jel kvůli něčemu do televize nebo tam snad na někoho čekal a během čekání nasbíral houby i v břízkách pár metrů od hlavního vchodu na Kavčí hory. Magorovy bosáky či knedlíky z Vysočiny byly vyhlášené.

Martin taky rád uklízel, avšak výhradně u přátel či na návštěvě. Většinu mejdanů zavíral: poté, co sám udělal obrovský bordel, umyl nádobí, zametl a vytřel. Říkával, že uklízením si uklízí sám v sobě. Tak tomu bylo vícekrát i u mne doma. Večer jsem se vrátil z práce a bylo uklizeno.

V okamžicích největší exhibicionistické rozjařenosti o sobě prohlašoval, že je introvert, což se lidem neznalým jeho poezie mohlo jevit jako holý nesmysl.

Byla ale – hlavně v uplynulém desetiletí – období, kdy Jirous nevycházel ze smíchovského bytu, nenapsal ani řádku a mlčel. Měl těžké a dlouhé deprese a logicky nestál o to, někoho vidět a být viděn. Občas jsem ho pozval na nějaký koncert, stavil se u něj doma a místo obvyklého povídání jsme spolu mlčky poseděli.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].