Novináři prchají z Bruselu

Počet novinářů akreditovaných u Evropské komise se za posledních pět let snížil skoro na polovinu. Z 1300 novinářů akreditovaných v Bruselu ještě v roce 2005 zůstalo v roce 2010 pouhých 752. Po opětovném nástupu José Manuela Barrosa do funkce předsedy Evropské komise odešlo z Bruselu 200 novinářů.

Čím si to vysvětlit? Jedna věc je technologie. Internet umožňuje rychlé šíření a instantní vstřebávání zpráv. Není tak důležité být pořád na místě. Podstatným důvodem je také to, že média, především ta komerční, procházejí nejen cyklickou, ale také strukturální krizí: peníze odcházejí z tištěných médií, ale do tzv. nových médií jaksi ještě neráčily přijít. První na čem se šetří, jsou zahraniční zpravodajové, resp. jediný zahraniční zpravodaj.

Lze to vidět na příkladu českých médií: zpravodaje v Bruselu loni zrušily Hospodářské noviny, Lidové noviny i MfDnes (dlužno podotknout, že zpravodajka posledně jmenovaného deníku do Belgie často dojíždí). Týdeníky plnohodnotné zpravodaje v Bruselu nikdy neměly. Kontakt udržují veřejnoprávní média. Česká televize má v Bruselu dvě novinářky (brzy bude mít jen jednu), Český rozhlas jednoho novináře a ČTK dva novináře.

Ruku v ruce s finanční krizí jde i o krizi obsahovou a hodnotovou. Když to zjednodušíme, klesá zájem o svět a stoupá zájem o to, co který domácí politický furiant řekl o druhém strýcovi den předtím v televizi.

Je tu ale ještě jeden důvod, který si mohl ověřit autor Auditu osobně v Bruselu minulý týden. Prostředí centrálních orgánů unie je stále více tzv. storyless, tedy bez příběhů a beze zpráv.

Absolvoval jsem minulý týden v Bruselu dvě tiskové konference, které se týkaly především řecké dluhové krize: Eurogroup (ministři financí eurozóny a věcně příslušní komisaři) a Ecofinu (ministři financí unie a věcně příslušní komisaři). Na první zaznělo půl zprávy: „pomoc Řecku nebude mít formu záruk na úvěry“ (J.C. Juncker), na druhé tiskovce nezaznělo během hodiny vůbec nic použitelného pro napsání zprávy.

Opravdové, výživné a citovatelné názory si politici – od řeckého premiéra, přes německou kancléřku a ministra financí po třeba holandského správce státní pokladny – nechávají pro domácí publikum, což se také ukázalo minulý týden.

Lepší doklad toho, že Evropa nesměřuje k žádnému superstátu, ale je bohužel rozebírána zájmy států národních, asi neexistuje. Mluví se tam, kde je to důležité. Kde to důležité není, se mlčí nebo jen mlží. Dojde-li čas od času k zemětřesení, Brusel prostě není jeho epicentrem.