Německá kancléřka Angela Merkelová se snažila o víkendu vyvrátit spekulace o tom, že Francie a Německo chystají nějakou pomoc Řecku. Poměrně důrazně v televizi pravila, že jediná pomoc, která se pro Řecko chystá, je trvání na tom, aby si Řecko splnilo domácí úkol, t.j. přistoupilo k dalšímu zvyšování daní a snižování výdajů a to tak, aby samo vyhrálo důvěru investorů.
Podle mého soudu obě vlády – řecká i německá, hrají určitou dvojí hru. Řecká vláda směrem k domácímu publiku svádí napjatou situaci na spekulanty. Mluvčí řecké vlády George Petalotis pravil během víkendové návštěvy Německa, že jeho země trpí spekulativními útoky a díky nim jsou úroky, které Řecko musí platit třikrát vyšší než úroky, které musí platit německá vláda. Ve skutečnosti řecká vláda razantní rozpočtové škrty připravuje.
Podobně je tomu podle všeho v Německu. Veřejné mínění se proti pomoci Řecku radikalizuje a vláda musí pomoc Řecku odmítat. Na druhou stranu je velice obtížné si představit, že pod německou vládou nepracuje „alternativní“ tým, který hledá varianty jak „pomoci“, aby to bylo slučitelné s Lisabonskou smlouvou. Těžko si představit, že francouzská a německá „ekonomická a bankovní“ diplomacie nejednají, i když se tak zatím děje v skrytu a tiše a možná to nepovede k „úspěchu“.
Pakt stability a růstu sice pomoc Německu zakazuje, potíž je v tom, že v eurozóně neexistují ani varianty a pravidla pro „ne-pomoc“ (jak by asi řekl Václav Klaus). Vylučovat z eurozóny ani Evropské unie se nesmí, pokud někdo bude chtít odejít z eurozóny, musel by odejít i z Evropské unie a pravidla pro státní bankrot v rámci Evropské unie také žádná nejsou.
…
V Německu se přitom množí signály o tom, že tamější ústavní soud bude vykládat zákaz finanční pomoci obsažený v Lisabonské smlouvě tím nejširším, tedy „nejaktivističtějším“ způsobem. To znamená, že Ústavní soud může německé vládě zakázat bilaterální pomoc Řecku, nákup řeckých dluhopisů a dokonce i státní garance na nákup řeckých dluhopisů soukromými subjekty.
Pokud chce být německý Ústavní soud skutečně takto rigidní, můžeme mu poradit, že by měl zakázat také případnou pomoc Řecku ze strany Mezinárodního měnového fondu. Německo je totiž – jak jinak – největším přispěvovatelem MMF v Evropské unii.
A když řeckou situaci nějak uspokojivě nevyřeší sama Evropská unie, přijde ke slovu MMF. A pak je možné či dokonce velmi pravděpodobné, že se na washingtonskou instituci obrátí i Portugalsko, Španělsko, Irsko a časem i Itálie. A v rámci toho vzkážou Američané a Japonci, aby Evropa výrazně zvýšila své příspěvky do fondu.
A netřeba zdůrazňovat, že až se začne tohle dít, měnová unie jako smyslupný a důvěryhodný projekt de facto končí.
…
I v Česku se čas od času mluví o vyváženosti moci soudní, legislativní a exekutivní, případně o nadvládě soudů apod.
Možná není od věci zamyslet se, jak by se k celé věci stavěl americký Nejvyšší soud - tedy instituce, která je pramatkou ústavního soudnictví. Americký Nejvyšší soud by možná mohl mluvit do existence nějakých nových federálních daní, těžko si ale představit, že by se pletl do věcí jako je bilaterální finanční pomoc nebo státní garance. Něco takového by zmrzačilo vyvážení systému a znamenalo by to skutečně nadvládu moci soudní a omezení akceschopnosti vlády.
…
Faktem ale je, že Američané takové pitomosti jako Evropané ve federálních ústavních pravidlech nemají. Pokud si Evropané dali do Lisabonské smlouvy zákaz pomoci (a de facto zákaz problémů), nemohou se divit, že na něm někdo trvá. Bez změny pravidel to prostě nepůjde.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
