Fiskální devalvace (a kampaň paní Vitáskové)

Pro Český rozhlas jsem napsal tuto poznámku o auditu regulačního úřadu: 

V posledních dnech jsme v českých médiích svědky podivné mediální masáže. Najednou ožilo téma fotovoltaiky a slunečních elektráren, valí se na nás ze všech televizních zpráv, z rozhlasu, z titulních stran všech novin. Reportéři postávají s dramatickým výrazem u slunečních panelů.

Co se však stalo nového? To přece v této zemi všichni víme už více než dva roky, že boom slunečních elektráren je velký průšvih. Nového je to, že předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková uvedla na tiskové konferenci, že vnější audit, který si zadala, prokazuje, že úředníci jejího úřadu – samozřejmě pod vedením jejího předchůdce – špatně propočítali podporu sluneční energie, a způsobili tak prý škodu v řádech desítek miliard korun. Drobná potíž je v tom, že celý tento audit zůstává neveřejný, nikdo ho neviděl a od té doby mlčí i paní Vitásková. V takovém případě by bylo adekvátní, aby zdrženliví byli i novináři. Před tím, než si budou moci přečíst a prověřit, o jaká obvinění se jedná, mohli je sami a nezávisle prověřit. Leč nestalo se. 

Aniž máme k dispozici výsledky auditu, skepse nám velí si myslet, že se zde neobjeví nic převratného. To, co je opravdu podstatné, je, že vedení ERÚ smělo snižovat výkupní ceny fotovoltaické energie pouze o pět procent ročně, tak jak stanovil zákon, který schválili poslanci Parlamentu České republiky. Od roku 2008 a v průběhu roku 2009 bylo jasné, že dramaticky klesají ceny vstupů – tedy fotovoltaických panelů – a že se u nás šíří neblahý rozmach elektráren, do kterého investuje kdejaký kmotr, šíbr, lobbista a majitel kasina, slovníkem doby před rokem 1989 kdejaký vekslák, zelinář, pumpař a taxikář. Protože bylo zjevné, že ve jménu zisku jednotlivců a v důsledku vysokých cen energií hrozí likvidace konkurenceschopnosti českého průmyslu, žádal bývalý ředitel ERÚ Josef Fiřt opakovaně vládu a parlament, aby umožnily rychlejší snižování výkupní ceny; navrhoval o 25 procent ročně. 

Leč nestalo se. Zodpovědná za to tedy není jen Fischerova vláda, ale také poslanci z hospodářského výboru – za všechny můžeme jmenovat třeba Oldřicha Vojíře z ODS a Milana Urbana z ČSSD. Politici zůstali nečinní ještě v průběhu roku 2010, nakonec byla až na podzim roku 2010 schválena solární daň. Patrně bylo třeba vyčkat, až si lobbisté a sami politici a jejich nastrčené figurky stačí do solárů také zainvestovat a prodat své projekty včas firmě ČEZ. 

Co mohli provést úředníci regulačního úřadu? Možná se bude snažit audit doložit, že o pět procent šlo výkupní cenu snižovat třeba už od roku 2005, jenže tehdy ještě nikdo neměl o žádném slunečním boomu ani tušení. Možná půjde o to, jak přesně úředníci započítávali do vzorečku pokles výrobních cen panelů, logicky se ale nemůže jednat o vůbec nic řádového ani dramatického. Taktéž lze vyloučit, že by úředníci ERÚ mohli jít na ruku konkrétním investorům. Klíč k omezení dramatické podpory fotovoltaiky ležel prostě v politice a parlamentu. 

Současná kampaň se má asi pokusit sejmout odpovědnost za fotovoltaickou katastrofu z politiků a poslanců. Ředitelku ERÚ Alenu Vitáskovou nelze považovat za nestrannou úřednici. Před časem například prohlásila, že podpora bioplynových stanic povede k tomu, že to v České republice bude zapáchat. Takové emotivní výroky však úředníkům nepřísluší. Ministr průmyslu Kuba včera v televizi prohlásil, že občané by měli mít právo znát konečné vlastníky elektráren. Vida – najednou je ODS proti anonymním akciím. Normální lidé by ale, pane ministře, rádi znali koncové majitele všech, kteří se ucházejí o jakoukoli veřejnou zakázku či podporu, viz třeba případ Opencard a firma Haguess. 

Je to u nás zkrátka se vším „od zdi ke zdi“ a věci se vždy „řeší“ s křížkem po funuse, o to však bombastičtěji. Mluví se o tom, že Česká republika chce novým zákonem zcela eliminovat podporu obnovitelných zdrojů a vyvolat konflikt s Evropskou unií. Toho chce samozřejmě využít temelínská lobby, která si jistě umí najít cesty k financování i ovlivňování české politiky. Mějme se na pozoru a buďme my novináři před kampaněmi obezřetní. 

…

Agentura Bloomberg přišla s pozoruhodným portrétem hvězdné harvardské ekonomky indického původu Gity Gopinathové, která inspiruje francouzskou vládu, aby provedla tzv. fiskální devalvaci.

Gopinathové je teprve 41 let a doporučuje evropským vládám radikální daňové intervence. Ty mohou pomoci členům eurozóny, kteří nejsou pochopitelně schopni devalvovat pomocí kurzu. Fiskální devalvace může prý pomoci Francii překonat období extrémních rozpočtových škrtů.

Gopinathová studovala na Harvardu a na Chicagské univerzitě, PhD má ale z Princetonu, kde ji vedli slavný ekonom Kenneth Rogoff a Ben Bernanke, nyní šéf Fedu. Podle Rogoffa je Gopinathová velká hvězda a stále se jako vědkyně zlepšuje. „Její empirické práce o cenových rigiditách jsou jednoduše omračující a měly by dostat každého zpátky ke školní tabuli. Její teoretické práce o mezinárodním dluhu a státním dluhu definují nejvyšší laťku v oboru.“

Sama Gopinathová nachází slova chvály pro Bernankeho a šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho. Podle ní „se postavili čelem úkolu, aby včas a agresivně odpověděli na výzvy, kterým čelily národy i světová ekonomika“.

Ale zpátky k fiskální devalvaci. Jde prý o docela jednoduchou alternativu, která nevyžaduje, aby někdo opouštěl eurozónu a devalvoval. Tím, že se zvýší DPH a zároveň sníží mzdové odvody, vláda vlastně vytvoří stejné efekty vůči růstu HDP, zaměstnanosti a inflaci, jako vytvoří devalvace.

Vyšší DPH zvýší cenu dováženého zboží. Snížení odvodů z mezd pak vyrovná domácím firmám efekt způsobený zvýšením DPH. Protože se na export DPH nevztahuje, snížení daní dovolí výrobcům prodávat zboží levněji v zahraničí a tím se vlastně simuluje efekt oslabené měny.

Tato politika může pomoci i na fiskální frontě, protože může vést k vyššímu inkasu daně. Politika francouzského prezidenta Hollanda, který snížil daně pro firmy a plánuje zvýšit dvě sazby DPH, vychází právě ze studie ekonomky Gopinathové.

Gopinathová je kritizována, že její závěry odporují keynesiánské ekonomii. Ona sama však tvrdí, že něco podobného zvažoval právě Keynes již v roce 1931. Zlatý standard totiž neumožňoval devalvovat libru.

Pravidlům eurozóny prý návrhy Gopinathové neodporují. Podle ní udělalo vlastně Německo totéž už v roce 2007, kdy zvýšilo DPH z 16 na 19 procent a snížilo odvody sociálního pojištění.

Otázka pro diskusi s ekonomy na iHNed.cz zní: Co si o politice či metodě fiskální devalvace myslíte vy? A mimochodem – je to nějak zajímavé i pro Českou republiku?