0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Audit Jana Macháčka8. 11. 20115 minut

Eurokrize a politické nástrahy

Pozornost světa a Evropy především se od Řecka rychle přesunuje k Itálii. Financování italského dluhu je nejdražší za patnáct let, rizikové prémie a úroky vylétly strmě vzhůru.

Italský dluh (120 procent HDP) dramaticky neroste, je již dlouho pořád stejný, ale na neúnosnou míru se prodražuje jeho financování. Polovinu italského dluhu drží sice domácí subjekty, především banky, ale dnes se při rychlém pádu důvěry všichni obávají, co by se stalo, kdyby italští vkladatelé začali přesouvat peníze do bezpečí. Potíž je v tom, že se to může stát velmi rychle a zabránit tomu nelze.

Co je bezprostřední příčinou zhoršení situace? Je to do značné míry nezodpovědnost a ledabylost skupiny G 20. Světoví lídři jen tak ledabyle nadhodili, že by se Itálie mohla přihlásit do monitoringu Mezinárodního měnového fondu, tedy do jakési čekárny pro žadatele o pomoc. Přitom Itálie nezačala s MMF ještě ani jednat, MMF bez přípravy neví, co a kolik bude Itálie potřebovat, a hlavně nemá v tuto chvíli ani zdroje, aby mohl Itálii pomáhat. Premiér Silvio Berlusconi navíc úvahy o asistenci MMF své zemi odmítl. Tohle se má dělat jinak: konkrétní vláda i MMF se nejprve na spolupráci připraví, a pak se to přesvědčivě oznámí, aby nikdo nemusel váhat a spekulovat, aby investoři nezůstali dlouho v nejistotě.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Druhá příčina dramatu tkví v politice. Pokud někdo hledal důkaz vysoké intelektuální úrovně summitu G 20, pak mu ho dodal právě italský premiér, který prohlásil, že v Itálii žádná krize není, protože „restaurace jsou plné“ (tak tahle se tam ti hoši a děvčata v rámci velmi dramatické situace mezi sebou baví).

Politika rovněž nenabízí žádná dobrá řešení. Je sice dobré, že Berlusconi bude vystřídán, pokud to však bude znamenat brzké předčasné volby, žádnou stabilitu a jistotu to nepřinese. Právě naopak: z hlediska zklidnění na trzích jsou volby to poslední, co Itálie potřebuje. Kdo kdy slyšel o zemi, kde vláda podává dobré výkony v rámci předvolební kampaně?

Totéž bohužel platí pro Řecko. To sice získá na pár měsíců vládu ekonomů a technokratů („vládu jednoty“), ale volby byly ohlášeny už na únor, což jsou pouhé tři měsíce. Copak lze mít zároveň volební kampaň a jakousi širší, stabilnější a přesvědčivou podporu pro záchranný plán, kterou po Řecku žádají Německo a Francie jako podmínku uvolnění dalších peněz? Který chytrák tohle vymyslel? Proč nebude technokratická vláda vládnout půl roku nebo rok? Člověk musí mít hodně fantazie, aby si dokázal představit, že tohle dopadne dobře.

V politické rovině je obrácenou stranou mince eurokrize Německo. Výkřiky o německém referendu o pomoci Řecku, s nimiž

přicházejí němečtí novináři, jsou asi stejně zodpovědné jako nápad na referendum, s nímž přišel řecký premiér Papandreu.

O tom, že rovněž v Německu atmosféra houstne, svědčí debata o francouzském návrhu na to, jak navýšit prostředky v MMF o šedesát miliard eur skrze tzv. special drawing rights čili SDR. Za touto zdánlivě technickou procedurou se podle komentátora deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Holgera Steltznera skrývá snaha „vyrabovat německé zlaté rezervy“, které „naši občané střádali po desetiletí“. Kdokoli se kdy pokusil sáhnout na německé zlaté rezervy, „skončil s rozbitým nosem“.

Na mainstreamový německý deník je to pozoruhodná rétorika. Přitom zlaté rezervy Bundesbanky nikdo rabovat nechce a v celém sporu jde tak jako tak o pouhých 60 miliard eur, které by mohl získat záchranný val EFSF. Aby záchranný val mohl pomoci třeba Itálii (o to se teď hraje), potřeboval by asi stokrát tolik.

Kromě politiky tu máme i pochybnosti o ekonomickém dopadu navrhovaných řešení. Ekonom Gavyn Davies píše ve sloupku pro Financial Times, že nebyl žádný důvod očekávat, že ze summitu G 20 něco vzejde. Není přece žádný důvod pro to, aby si takhle neobyčejně bohatý region nechal pomáhat od chudších států jen proto, že si sám pomoci nechce.

Davies též říká, že není pravda, že Evropa nemá plán, jak situaci řešit. Má plán nadiktovaný Německem: postižené státy na jihu mají dát do pořádku veřejné finance: zvyšovat daně, škrtat, privatizovat, zpružnit pracovní trh.

Potíž je v tom, že v první fázi to znamená hospodářský propad. U škrtů je to asi jasné, ale i ono zpružnění pracovního trhu povede nejprve k poklesu HDP, protože firmy se budou zbavovat přebytečných pracovníků. Podobné reformy je totiž ideální zavádět, když ekonomika začíná růst. Představme si, že Itálie spustí reformy, a v prvních letech to způsobí další kontrakci HDP. Jak na to zareagují slavné trhy?

Podle Daviese bude Německo muset akceptovat prorůstová opatření i za cenu poněkud vyšší inflace.

Ekonom Jeffrey Sachs píše, že přestože se summit G 20 jmenoval „Nový svět–nové ideje“, všechno to bylo o starém světě a starém handrkování. Svět zíral s úžasem na vnitroevropské hašteření.

Shodnout se na tom, jak sdílet ztráty, je vždy těžké, ale prakticky nemožné ve spolku sedmnácti států, silných bank, překrývajících se evropských orgánů, rozčileného veřejného mínění a desítek politických stran.

Sachs nicméně stále vidí možnost, jak situaci zachránit. Státy BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) mohou pomoci rychle a flexibilně navýšit prostředky MMF a zkusit zachránit Itálii. Do hry však musí rychle vstoupit Evropská centrální banka a převzít roli věřitele poslední instance.

Klíč k řešení evropské krize drží politika. Řečeno slovy klasika – zdroje tady pořád jsou. Kdo jiný by měl zdroji disponovat než nejbohatší kontinent světa? Pokud se ale pozornost médií soustředí jen na Řecko a Itálii, je to chyba. Sledovat německou politickou debatu je důležitější.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].