Cameron jako Gorbačov. Nebo Jelcin?

Anatole Kaletsky píše na Reuters, že výsledek skotského referenda může – na místo uklidnění situace – uvrhnout Británii na dlouhá léta dopředu do politického, institucionálního a ekonomického chaosu. V podepsaném slibu zveřejněném již před referendem zaručil David Cameron (spolu s lídry Labouristické strany i Liberálně demokratické strany) brzké přijetí legislativy, jež Skotům umožní plnou kontrolu nad daní z příjmu, zdravotnictvím a sociální politikou, tedy kromě stupně autonomie, kterou si Skotsko užívá už nyní.

Cameron a spol. se též zaručili posílat ročně do Skotska 1700 liber na hlavu, přestože příjem na obyvatele je ve Skotsku a v Anglii v zásadě stejný. Tím byla otevřena Pandořina skřínka, která bude destabilizovat britskou politiku; přitom největším aktivem Británie pro investory a byznysmeny byla až dosud skutečnost, že se jedná o právní stát a stabilní a politicky předvídatelnou zemi.

Potíž je také v tom, že na špici agendy se dostala logicky otázka anglické vlády či anglického parlamentu (což byl tentokrát slib pouze konzervativců), který by měl stejnou autonomii jako Skotsko. Autor píše: „Kdyby Anglie dosáhla stejné autonomie jako Skotsko ohledně daně z příjmu, zdravotnictví a sociálního státu, zůstal by pak britský parlament de facto bez pravomocí. Pokud naopak tyto pravomoci nad Anglií britskému parlamentu zůstanou, nebude mít slíbený posun pravomocí (devolution) směrem k Anglii vlastně žádný význam."

Kdyby byly vytvořeny anglické instituce s pravomocemi identickými s těmi, které byly přislíbeny Skotsku, bude efekt pro Británii podobný jako to, co učinil Boris Jelcin Sovětskému svazu. Když Jelcin rozhodl o svrchovanosti Ruska ve věcech, jako jsou daně a sociální výdaje, zůstala Gorbačovovi prázdná schránka a SSSR přestalo o osmnáct měsíců později existovat.

Dominance Anglie ve Spojeném království je ještě větší, než byla ta ruská v Sovětském svazu. Tato nerovnováha pochopitelně vylučuje jakoukoli symetrii mezi Skotskem a Anglií ve stylu například německé federální struktury.

Vernon Bogdanor – jeden z nejvýznamnějších britských ústavních učenců – tvrdí v textu pro The Guardian, že anglické hlasy pro anglické zákony jsou čirou absurditou. Nadcházející „ústavní absurdita“ představuje nyní větší riziko pro přežití Británie, než kdy představovalo skotské referendum. Ústava je podle Bogdanora pro život, ne „dárek k Vánocům“. Pokud chce Británie opravdu měnit své ústavní uspořádání, musí tak činit po letech debaty, kterou možná bude muset stvrdit referendum.

Když však Cameron bude muset vycouvat ze slibu „anglické hlasy pro anglické zákony“, dají mu to členové strany spočítat. Buď proto, že učinil explozivní a nebezpečný slib, nebo proto, že nedodržel, co slíbil.

Jedno pozitivum na celé patálii ale najít lze. Konečně se i v Británii začne do hloubky diskutovat o tom, co to je federalismus, co to je centralismus, co je decentralizace, co jsou asymetrie a „checks and balances“ v rámci federalismu apod.

V Auditu často zdůrazňujeme, že největší slabinou EU a eurozóny je institucionální a ústavní „nedovařenost“ celého integrační projektu a slabá občanská znalost a povědomí o elementárních otázkách státoprávního uspořádání.

Tím, že se britští voliči začnou živě zajímat o principy vlastní konstituce, možná je napadne, že stejně tak je třeba začít přemýšlet o principech evropské integrace, která se také musí potýkat s otázkami identity i nejrůznějších rovnováh.