Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Bush ani Obama by neletěli tryskáčem soukromé firmy jako Zeman

Kritika státních vyznamenání: Lze vybudovat stát skrze personifikaci?

Za Winstona Churchilla převzal Řád bílého lva jeho vnuk Nicolas Soames (vpravo). • Autor: ČTK
Za Winstona Churchilla převzal Řád bílého lva jeho vnuk Nicolas Soames (vpravo). • Autor: ČTK

Ukrajinské volby mají výsledky, které by jistě s radostí akceptoval leckdo z tradičních i tzv. zavedených demokracií v západní Evropě: jedná se o jasné vítězství mainstreamových, proevropských, prozápadních a de facto reformních stran. Když chce někdo do klubu, je to holt jiná disciplína než na rozmazleném Západě. Revoluční entuziasmus ve smyslu „máme jako národ navíc“ zjevně ještě nevyprchal.

Ukrajinci už svrhli despotickou kleptokracii dvakrát. Poprvé během Oranžové revoluce v roce 2004, podruhé loni v únoru, kdy byl odstaven od moci Viktor Janukovyč. Editorial agentury Bloomberg se zamýšlí nad tím, co musí Ukrajina dělat, aby pokus zavést demokracii stojící na pravidlech tentokrát vyšel.

Bude to těžké. Zaprvé musí Ukrajina decentralizovat moc, a to rozhodně ne tak, jak si přeje Moskva – tedy nadělováním autonomie v zahraniční a bezpečnostní politice. V daňové politice a ve zvyšování pravomocí pro regiony ale prostor je.

Zadruhé se musí nová vládní většina vyhnout rozbrojům, které zničily plody Oranžové revoluce. A zatřetí musí Ukrajina reformovat ekonomiku: odstraňovat dotace, omezovat moc oligarchů, kteří mají ve zvyku kupovat si parlament. Zásadní je reforma soudnictví, které korupci spíše posiluje, místo aby se ji pokoušelo vymýtit.

Zde je otázka pro debatu s ekonomy v tomto týdnu. Tohle všechno výše zmíněné však nestačí bez masivní asistence Západu. Sedmnáct milionů dolarů od Mezinárodního měnového fondu bylo slíbeno před tím, než válka zruinovala ukrajinskou ekonomiku. Může Západ pomoci Ukrajině platit za ruskou ropu, o čemž se nyní jedná? A na jak dlouho?

Je vůbec realistické počítat s pomocí EU, která sama svým členským státům na Jihu není schopna nabídnout žádnou solidaritu, jež by stála za řeč? Dokáže se EU, která čelí vysoké nezaměstnanosti, otevřít ukrajinskému zboží a hlavně ukrajinským zemědělským produktům? Je masivní pomoc Západu vůbec možná? A lze očekávat, že to bez ní časem může dopadnout jinak než zase špatně?

V době vlády George W. Bushe se stala velkým tématem pro americké politology a komentátory privatizace bezpečnostní a zahraniční politiky americké vlády. Politoložka Allison Stangerová o tom například napsala celou knihu. Mluvilo se o bezpečnostní firmě Blackwater v Iráku, o stavebním konglomerátu Halliburton apod.

Privatizace zahraniční politiky však bohužel probíhá se stejnou silou leckde jinde na světě, třeba v České republice. Ani George W. Bush, ani Barack Obama by si ani ve snu nedovolili létat na či ze státní návštěvy tryskáčem soukromé firmy jako Miloš Zeman.

Jaký prospěch pro českou ekonomiku a zaměstnanost v Česku mají obchodní zájmy nizozemské skupiny PPF v Číně? Proč se má zástupce nizozemské skupiny zúčasnit státní večeře? Bude snad Petr Kellner peníze vydělané v Číně investovat v České republice?

Privatizace zahraniční politiky je věc jedna, budování státu věc druhá. Ke včerejšímu vyznamenávání na Hradě: Slušní a rozumní lidé se dělí na dva druhy. Ti první chtějí budovat stát a k vyznamenáním se staví jako k vyznamenání státu, nikoli nějakého konkrétního prezidenta. Řeknou si – v rámci budování státu je třeba považovat za skvělé, že byl vyznamenán Nicholas Winton; Filip Renč, Lucie Bílá, to je pára, která bude zapomenuta. Koneckonců – reportáž z pražského vyznamenání sira Wintona přinesly dnes i CNN a BBC.

Druhá část lidí se domnívá, že v rámci budování státu je třeba tohoto prezidenta bojkotovat a ignorovat. Nejen proto, že se chová jako ruský a čínský agent. Nejen proto, že se chová jako hulvát. Ale především proto, že kromě hrdinů vyznamenává své patolízaly a služebníčky, což je jednání zavrženíhodné, proto, že nezve na Hrad lidi, kteří měli odvahu se mu postavit či kritizovat jeho chování a jednání, což je zase konání zbabělé a pomstychtivé.

Já osobně hotový názor nemám ani mít zatím nechci. Inklinuji logicky i emotivně k tomu druhému, zároveň ale „slyším“, když někdo říká, že takhle (skrze personifikaci) ten stát nikdy nevybudujeme. Kritizovat tedy ano, bojkotovat nikoli?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].