Francouzský reparát

Podle prezidenta Nicolase Sarkozyho se Francouzi schválením Lisabonské smlouvy ocitli opět „v srdci Evropy". Otázka zní, na jak dlouho.

Pařížské Národní shromáždění schválilo nástupkyní euroústavy ohromující většinou: 336 pro, 52 proti. Prezidentská strana Svaz pro lidové hnutí dokázala nalákat pro pozitivní hlasování jak centristy, tak velkou část socialistů. Kdo však sledoval parlamentní debatu před schválením smlouvy, není si úspěchem už tak jist.

I před schvalováním euroústavy v roce 2005 bylo prakticky stejné rozložení sil. Jen několik socialistů a radikálních levičáků rebelovalo. Tehdejší prezident Jacques Chirac si řekl, že je to dobrá příležitost povolit po dlouhé době obyčejným Francouzům participaci na moci. Jenž to byla chyba. 55 procent voličů řeklo ne a následovalo to, co nyní oficiálně pařížská vláda označuje eufemismem „období 2005 až 2007", tedy naprostá agónie dosluhujícího prezidenta Chiraka.

Jeho nástupce nyní ke své spokojenosti problém vyřešil. Francouzi ale spokojeni nejsou. Jejich hlasy vyjádřili v noční debatě především levicoví odpůrci smlouvy, kteří požadovali referendum. Komunista Jean-Pierre Brard vykřikoval: „To se bojíte demokracie? Neříká se snad Vox Populi, vox Dei?"

Dobře věděl, kam tím míří. Shodou okolností Sarkozy také sliboval, že změní ústavu tak, aby měl parlament a lidé větší pravomoci. Jedním z návrhů bylo právě povinné referendum k rozšiřování či zásadní proměně Evropské unie. Při vzpomínce na tragický neúspěch Chiraka se ale Sarkozy z tohoto závazku rychle vylhal a chytře smlouvu „prohnal" pouze parlamentem.

Námitky tím ale v Národním shromáždění neskončily. Otázkou je i to, zda Lisabonskou smlouvu schvaluje Sarkozyho tábor doopravdy upřímně. Socialista Jean-Marc Ayrault se výsměšně ptal, jak může federalistickou smlouvu parlamentu předkládat premiér François Fillon, který ještě nedávno brojil proti nadnárodní Evropě, hlasoval proti Maastrichtské smlouvě a společné

měnové unii.

Je určitě dobře, že Francie smlouvu přijala. Jen se člověk při pohledu na noční debatu francouzských poslanců nemůže ubránit dojmu, že Sarkozyho strach z referenda bude jednou tvrdě vykoupen. Nemálo politologů má za to, že se v roce 2005 ani tak nehlasovalo o euroústavě, ale o mnoha předchozích věcech, ke kterým Elysejský palác obyčejné Francouze nepřizval. Především šlo o nepopulární rozšiřování o deset nových členských zemí v roce 2004. Nashromážděný odpor k Unii pak vyhřezl při ojedinělém referendu.

Podle výsledku hlasování v Národním shromáždění se to nezdá, ale podle jednotlivých projevů o prezidentské bázni před lidovým hlasováním je více než pravděpodobné, že takovéto „zpětné hlasování" se bude ve Francii opakovat v některém z budoucích referend.

Děkuji za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz