Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Anketa

Na mušce: rok 2014

Bilanční anketa mezi členy redakce týdeníku Respekt

Porada Respektu
Porada Respektu • Autor: Karel Cudlín

Členům redakce jsme položili tři otázky:

  1. Jaká politicko-společenská událost vás nejvíce zaujala v roce 2014?
  2. Jaká kulturní událost vás v roce 2014 nejvíce oslovila?
  3. Jaký článek Respektu z roku 2014 vám utkvěl v hlavě?

Petr Třešňák
Petr Třešňák • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer
svehla-novy_300.jpg
svehla-novy_300.jpg • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer
kundra 300
kundra 300 • Autor: Respekt
Ivan Lamper
Ivan Lamper • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer
Petr TřešňákMarek ŠvehlaOndřej KundraIvan Lamper
Silvie Lauder
Silvie Lauder • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer
Jaroslav Spurný, redaktor Respektu
Jaroslav Spurný, redaktor Respektu • Autor: Archiv
 
klimova
klimova • Autor: Respekt
machacek 300
machacek 300 • Autor: Respekt
 
Silvie LauderJaroslav SpurnýJana KlímováJan Macháček
brolik
brolik • Autor: Archiv
capova 300
capova 300 • Autor: Respekt
lindner tomas
lindner tomas • Autor: Respekt
kavanova
kavanova • Autor: Respekt
Tomáš BrolíkHana ČápováTomáš LindnerLucie Kavanová
uhlir
uhlir • Autor: Respekt
kroulik300
kroulik300 • Autor: Respekt
turek
turek • Autor: Respekt
 
Fila ctverec
Fila ctverec • Autor: Respekt
Martin UhlířPavel KroulíkPavel TurekKamil Fila
 
Milan Jaroš (kresba - karikatura)
Milan Jaroš (kresba – karikatura) • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer
Jan H. Vitvar
Jan H. Vitvar • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

ischia
ischia • Autor: Respekt

 
zlatkovsky
zlatkovsky • Autor: Respekt
Milan JarošJan H. VitvarMichal IschiaMichal Zlatkovský

 

Petr Třešňák, zástupce šéfredaktora

  1. Situace na Ukrajině a agresivní politika Ruska. Po dlouhých letech mám pocit, že globální vývoj se skutečně může vydat velmi nemilým směrem. Na druhou stranu mě mile překvapila svornost Západu; čekal jsem to horší. Co mi osobně udělalo radost, je rozsudek Nejvyššího správního soudu ohledně nároku rodin dětí s autismem na sociální službu. To téma se mě týká, ale myslím, že událost má širší význam - jako důležitý precedens.
  2. Film Chlapectví - dlouho jsem neviděl nic tak obyčejného a zároveň silného a geniálního. 
  3. Je jich hodně, naposledy text Milana Šimečky o Václavu Havlovi, podle mě vejde do čítanek. Ale nejdůležitější byla podle mě série reportáží Tomáše Brolíka z Ukrajiny. Jsem hrdý na to, že jsme díky Tomášovi a fotografům, kteří jezdili s ním, tyhle zlomové události zaznamenali tak dobře.

zpět na rozcestník

Marek Švehla, zástupce šéfredaktora

  1. Nevím, co nejvíc, budu spíš lovit z paměti z toho, co se mi v ní usadilo:  Proměna pohledu na obnovitelné zdroje elektřiny u velkých energetických firem v čele s ČEZ.  Velmi přesvědčivé oslavy 25 od revoluce, které nepotvrdily řeči o tom, jak je 17. listopad už jen běžným svátkem.  Drtivé vítězství občanských aktivistů v komunálních volbách na Praze 7, dřívější baště ODS.  
  2. Seriál True Detective, výstava Davida Bowieho v Berlíně. 

zpět na rozcestník

Ondřej Kundra, vedoucí rubriky Fokus

  1. Odhalení busty Václava Havla v americkém Kongresu. Jde teprve o čtvrtého cizince, který se dočkal téhle pocty, a ukazuje to, že hodnoty, které Havel ztělesňoval - boj za svobodu a lidská práva, život v pravdě, odvaha - jsou univerzální a nedělitelné. Díky odhalení Havlovy busty ve Washingtonu mají navíc šanci přetrvat, i kdybychom na ně tady zapomněli - o což se snaží současná vláda.
  2. Díky malé dceři jsem se skoro nikam nedostal. Rozplakala mě každopádně dobrodužná kniha Vango a nadchlo mě, když jsem ve Washingtonu našel dopisy Václava Havla z roku 1968, v nichž podrobně vysvětloval, proč nemůže odejít do emigrace.
  3. Vyloženě jeden článek nemám, Respekt je kolektivní duch a čas od času se každému povede něco výjimečného. Nicméně namátkou: Když bankrot, tak s mafií - Jana Klímová popsala do té doby moc neuchopený fenomén konkursních mafií a složitou věc dokázala podat velmi čtivě. Díky, hodní - Ivana Svobodová vylíčila pád a zvednutí se ze země neznámého muže, a to tak dojemně a citlivě, že jedno oko nezůstalo suché. Jaroslav Spurný: letos mě hodně bavily Jardovy články kolem výročí 17. listopadu: přesné, zajímavé, objevné. Kromě skvělého investigativce je Jarda i výborný vypravěč naší moderní historie. Tomáš Brolík: vlastně všechny jeho reportáže z Ukrajiny. Nejen že si dovede rychle zabalit kartáček, ručník a vyjet do nebezpečna, ale ještě odtamtud vozí strhující příběhy. Divoké dny v Basileji: reportáž Lucie Kavanové z švýcarského karnevalu člověka doslova roztančila. Máma má byznys - Silvie Lauder kromě politiky vytrvale píše o emancipaci žen; a díky za to. Temný případ z pasťáku - jiný pohled Hanky Čápové na život tzv. nezvladatelných a nevychovatelných kluků, které systém odepsal. V pravém rohu nebe - strhující Téma Petra Třešňáka o tématu, o němž se moc nepíše, o umírání dětí. Jiný Václav Havel - důkaz, že Milan Šimečka by měl o Havlovi napsat knihu. Konečně tu, na kterou tu všichni čekáme. Drony za vaším oknem - Jirka Sobota má v technologických, inovačních a přemýšlivých tématech vždy náskok před ostatními a tady to opět dokázal. Marek Švehla: v podstatě všechny hlavní Markovy komentáře o Česku. Čti korán, bratře - Téma Tomáše Lindnera o džihádistech; to, co české noviny neřeší, u Tomáše člověk vždy nalezne. Konec strachu - esej Erika Taberyho o zemi, která se učí žít svobodně. Podobně jako u Milana důkaz, že Erik by měl psát eseje víc. V objetí nepřítele - Téma Honzy Vitvara o skupině Ztohoven, kde jsem konečně pochopil, o co jim jde. Chtěli jsme být největší burani - o Kabátech, kapele, na niž se bojím jen pomyslet, ale Pavel Turek o ní vyšvihl parádní Téma. Kamil Fila: v podstatě všechny filmové recenze, protože člověk nikdy nenechají chladným. Největší výkon ale pro mě asi předvedli jako obvykle editoři Ivan Lamper, Martin Kontra a Pavel Kroulík, že to všechno poskládali dohromady tak, aby to dávalo hlavu a patu.

zpět na rozcestník

Ivan Lamper, editor

  1. Že české úřady nepřijaly na léčení 14 syrských děti. Že se Sobotkova vláda po dohodě s centrální bankou rozhodla neoznámit ani v roce 2015 termín, kdy v budoucnu hodlá Česko přijmout euro. Že „zezelenal“ ČEZ a ústy svého generálního ředitele oznámil, že energetická budoucnost Česka leží v obnovitelných zdrojích. A že prezident Zeman dostal tak hbitě tolik červených karet za svoje lety v tryskáčích „nejbohatších Čechů“ a za neskrývanou službu zájmům Putinova Ruska. 
  2. Pokračující proměna Brna v elegantní a přátelskou obec.

zpět na rozcestník


Silvie Lauder, redaktorka

  1. Rok 2014 byl rokem vcelku zásadních změn s dlouhodobými dopady. V mezinárodním kontextu se na půdorysu ukrajinské krize rozhodovalo o tom, kam chceme patřit, a kam se chceme orientovat. Zda na Západ, jehož struktur jsme v rámci NATO a Evropské unie součástí, nebo na Východ, kam se ohlíží stále více politických elit v čele s prezidentem. V domácím kontextu vede nástup nové vlády, která zatím spíše rušila rozhodnutí svých pravicových předchůdkyň, i když už přišla s několika zajímavými nápady. Třeba plánem vyrovnat důchody mužů a žen. Hned v závěsu následují komunální volby, během nichž se jednak potvrdila dominance hnutí ANO a také se vyměnilo vedení v drtivé většině měst včetně tří největších. Začal také největší přesun majetku od devadesátých let – církevní restituce.
  2. Dva velké hudební zážitky nabídl „partnerský“ sál Economie, Forum Karlín. Jednak koncert Nine Inch Nails, kde Trent Reznor dokázal, že i v bezmála padesáti dělá pořád stejně intenzivní a hypnotickou hudbu jako zamlada, a pak večer se Stevem Reichem, který zase potvrdil, že opravdu velké hvězdy bývají velmi normální a příjemné. Anglosaské televize pokračovaly v chrlení skvělých seriálů – mezi nimi vynikla třetí řada britského Sherlocka, americký True Detective či House of Cards. Z knih One Day od Davida Nichollse a všechny tři knížky od Gillian Flynn.
  3. Historické texty k výročí první světové války nebo o nálezu kolekce umění ukradeného nacisty (ten mě taky hodně bavilo psát), série reportáží Tomáše Brolíka z Ukrajiny či témata, která by v Respektu málokdo čekal – o fotbale,domácích mazlíčcíchromantické lásce.

zpět na rozcestník

Jaroslav Spurný, redaktor

  1. Jmenování Dana Ťoka ministrem dopravy. Nikoli proto, že by bylo jmenování zhruba desátého ministra dopravy za posledních pět let událostí samo o sobě. Ale poznání, jak je česká společnost ochotná věřit, že odborníci v top politice všechno zvládnou. Zjednodušeně řečeno: lidé si myslí, že vláda je sbor rezortních odborníků, který se schází, aby si o něčem popovídal. Stavebník ministerstvo dopravy, lékař ministerstvo zdravotnictví, právník ministerstvo spravedlnosti, voják ministerstvo obrany. Neboli tedy poznání, jak málo lidé chápou dění a rozhodování v politice. Uvědomění, že vláda určuje třeba bezpečnostní, energetické nebo zahraničně politické vize, které překračují jakékoli rezortní myšlení a vyžaduje široký společenský rozhled a otevřenost, je české populaci stále dost vzdáleno.
  2. Kultura mě letos míjela, ale stihl jsem Beethovenovu devátou v Rudolfinu. Poprvé v životě jsem ji slyšel naplno v živém podání a je to radost. 
  3. Pár článků evropského či světového formátu bych v Respektu roku 2014 našel. Ale třeba vysoká laťka, kterou si Respekt držel v mnoha podzimních číslech, v nichž vycházely hodně dobré články, je nad jmenování konkrétních autorských výkonů.

zpět na rozcestník

Jana Klímová, redaktorka

  1. Vyhlášení evropských sankcí vůči Rusku, které naše politická elita začala okamžitě podkopávat jako nefunkční. Vývoj ukázal, jak jsou mimo.
  2. Fackovačka v Ústí nad Labem kvůli Činohernímu klubu.
  3. Bylo jich víc. Články Milana Šimečky, obzvláště nedávný Havel, jak ho znal oproti jeho ztvárnění v Českém století, pak esej Erika Taberyho k 25 letům demokracie a dopisy Medy Mládkové Havlovi od Ondřeje Kundry.

zpět na rozcestník

Jan Macháček, komentátor

  1. Ukrajinský Majdan a obsazení Krymu.
  2. Listopadový koncert České filharmonie v Národní katedrále ve Washingtonu DC.
  3. Rozhovor Milana Šimečky s Ivanem Krastevem.

zpět na rozcestník

Tomáš Brolík, redaktor

  1. Asi to není nejdůležitější, ale přece jen: slyšel jsem našeho premiéra mluvit anglicky. Vůbec nešlo o výslovnost, sám vítám přiměřeně špatnou výslovnost, protože pak lépe rozumím. Ale z frázování bylo zřejmé, že neví, co říká. Náš premiér zjevně nemluví žádnou cizí řečí. Ministr vnitra Chovanec také ne, takže nejezdí na jednání s evropskými kolegy, protože tam cítí diskomfort. Unikají mu jednání, které významem překračují vše, na co ve své dosavadní kariéře sáhl. Připočtěme k tomu, to že nejvýznamnější politická síla, Babišovo ANO, je pořád ještě - a bůh ví, bude-li tomu kdy jinak - založené na negativitě a odmítání. Zatrpklost (žádná „reflexe”) dovnitř, lhostejnost (žádná „mírumilovnost a vyváženost”) navenek. Hezké symboly zvláštního roku stagnace, kterým ten letošní byl. Ještě že se kromě toho stala spousta báječných věcí!
  2. Z filmů Ida Pawla Pawlikowského. Z knih Book of Strange Things od Michela Fabera, i když si nejsem jistý, jestli jsem ji úplně pochopil. Z hudby album Atlas kapely Real Estate. Ale spíš dvě dvoutisícikilometrové cesty autem s kolegou Milanem Jarošem, kde jsem po sedmaosmdesátém poslechu živé nahrávky Neila Younga (přehrávač byl Milanův) konečně pochopil, co je to pořádná muzika.
  3. Dobře napsaných, zajímavých a objevných článků a skvělých fotografií byla letos v Respektu spousta. Text, který bych sem mohl napsat, bych našel ob číslo. Od každého z kolegů. Co se týče mojí práce, pochopitelně mě nejvíc bavily – dá-li se to tak říct - cesty na Ukrajinu.

zpět na rozcestník

Hana Čápová, redaktorka

  1. Dění kolem Ukrajiny a fakt, že někteří čeští politici ruskou agresi bagatelizují.
  2. Seriál České století. A oslovil mě nemile - těšila jsem se, že díky němu znovu zažiji historii, kterou jsem zažila. Ale scénky ze seriálu mi zní hodně „falešně“.
  3. Text Petra Třešňáka o umírání dětí V pravém rohu nebe. Je dobře mluvit i o takhle těžkých zážitcích, navíc Česko se má na tomto poli ještě co snažit, aby se rodinám dostalo pomoci. Obdivuji citlivost a nadhled, s nimiž Petr téma uchopil.

zpět na rozcestník

Tomáš Linder, redaktor

  1. Nemůžu napsat nic originálního, protože jsme letos byli svědky dvou zásadních globálních událostí, jejichž důsledky nás budou ještě dlouho stíhat: ruského rozpínání na Ukrajině a úspěšného tažení extremistů z Islámského státu, které je prozatímním vrcholem rozvratu arabského světa. Evropa je obklopena konflikty a nebezpečnými oblastmi, kterým nevládne žádná centrální, státní autorita. Snaha porozumět tomuto vývoji by měla zastínit všechny domácí kauzy. Naši politici se ale bohužel chovají spíše jako provinční úředníci - a většina českých médií působí jako lokální zprávy, jejichž vedení zahraničnímu zpravodajství velký význam nepřikládá. 
  2. Z koncertů moji oblíbení The National a funkový frajer Charles Bradley. Z filmů Zmizelá, Ona a Chlapectví. Z knih Kongo: Eine Geschichte od Davida van Reybroucka. Z výstav Bowie v Berlíně. Z cest sauna a odlehlé jezero ve Finsku, které během našeho týdenního březnového pobytu nejprve rozmrzalo a praskalo, poté za mohutného dunění opět zamrzalo, pak jej ve vánici pokryly závěje sněhu, a nakonec nám jasná obloha a perné slunce na tu finskou krásu nabídly jasný pohled. 
  3. Těžko vybírat, ale dobrá, pokusím se – silné, s velkou empatií psané sociální reportáže Petra Třešňáka (zvláště Děti úplňku) a série rozhovorů se znalci Ukrajiny od Milana Šimečky, která snad ani v žádném zahraničním týdeníku nemá obdoby (Snyder,Krastev,šéfredaktor Kyiv Post,Duleba,Rupnik,Chodorkovskij).

zpět na rozcestník

Lucie Kavanová, redaktorka

  1. Ve světě samozřejmě válka na Ukrajině a tažení (proti) ISIS, ale také třeba vzpoura redakce SME za udržení vlastní nezávislosti a vznik jejich Projektu N. Z  domácích potom vstup nebývalého počtu občanských aktivistů do politiky – a oslava 17. listopadu. Atmosféra v pražských ulicích a množství lidí mě nabily na několik dní. 
  2. Má první návštěva bazilejské Fasnacht. Noční město se ještě za tmy zaplnilo desetitisícovým davem,  a když přesně ve čtyři ráno odbil zvon zdejšího kostela, zhasla v celé Bazileji světla a do klikatých středověkých uliček vyrazil nekonečný průvod pištců v maskách a se svítícími lucernami. Nezapomenutelná atmosféra -  veselá, slavnostní, morbidní i smutná zároveň.
    Mezi knihami jsem letos propadla detektivkám Gillian Flynnové, díky její schopnosti šponovat čtenáře na hranici příjemnosti, vnést do příběhu víc vrstev - a to vše fantastickým citem pro jazyk. A potom postřehy z cest Jana Trachty během jeho práce pro Lékaře bez hranic vydané pod názvem Tichý dech.
  3. Je jich řada; nejvíc mě rozechvěl osobně laděný text Petra Třešňáka Děti úplňku doplněný fantastickými fotkami Milana Jaroše. Mezi mými potom výlet do pervitinového podsvětí, mezi mnichy prvního buddhistického kláštera v Česku, za komunitou, která oživila sudetoněmeckou obec Neratov nebo mezi lidi, kteří žijí z minimální mzdy

zpět na rozcestník

Martin Uhlíř, vedoucí rubriky Civilizace

  1. Anexe Krymu a vpád Ruska na Ukrajinu.
  2. Hra Irvina Welsche Ucpanej systém v Dejvickém divadle. Skvělý jazyk, výborné postavy. Legrace, ze které mrazí.
  3. Článek Petra Třešňáka o autistických dětech.

zpět na rozcestník

Pavel Kroulík, webeditor

  1. Potvrzení, že konec dějin ještě nenastal. Z lokálního pohledu mě potěšily některé kulturní i společenské aktivity; přijde mi, že pohyby zezdola sílí.  
  2. Asi nejintenzivnějším živým momentem byl koncert Jacka Whitea. Asi nikdo nedostal, co čekal - a bylo to skvělé. Kdo by řekl, že milovník vinylu a blues udělá z rockového koncertu konceptuální záležitost. Jako kdyby v Led Zeppelin hráli Piccasso, Malevič, Kandinskij  a Pollock. Nebyl to zdaleka jediný kulturní zážitek, ale určitě byl nejpřekvapivější.
  3. S vědomím, že podobný výběr vždy bude vůči někomu nespravedlivý, jmenuju texty Petra Třešňáka a Milana Šimečky (včetně jeho eseje o selhání intelektuálů před 25 lety, kterou jsme otiskli na našem webu). 

zpět na rozcestník

Pavel Turek, kulturní redaktor

 

  1. Bez váhání anabáze ústeckého Činoheráku. Když minulé vedení města vyhnalo divadlo z domácí scény, semkla se kolem něj široká kulturně-aktivistická komunita. Vzniklo zcela nové kulturní centrum v bývalém kině Hraničář.  A nespokojenost se nakonec promítla i do výsledku voleb, které proměnily radnici. Po roce plném nejistoty se tak blíží happy end a Činoherák bude vracet zpět, do původní budovy na Střekově.
  2. Výstava fotografií Barbary Probst v pražském Rudolfinu - především kvůli závrati ze simultánního vidění a možnosti spatřit skutečnost naráz z mnoha úhlů pohledu.  
  3. To nebude překvapení. Děti úplňku od Petra Třešňáka. 

zpět na rozcestník

 

Kamil Fila, kulturní redaktor

  1. Událost beru jako něco, co má jednorázový charakter, a nejde o ubíjející, oboustranně zmatečný proces - jako je třeba celoroční chaos na Ukrajině či vzestup Islámského státu. Taky se nedovedu moc vcítit do toho, jak své problémy prožívají výrazně jiné kultury než ta, v níž žiju, nebo k níž se domnívám mít blíž. Událostí roku je pro mě nakonec třeba kauza se „sexistickou košilí“. Ukazují se na ní dokonale paradoxy pokročilé západní civilizace - jedná se o typický „first world problem“. Matt Taylor, jeden z vědců, který přistál s dálkově řízeným modulem na letící kometě, poskytnul rozhovor do televize v košili, na níž byly namalované nahé ženy.
    Jeden z největších úspěchů moderní vědy byl téměř překryt tím, že se na Taylora snesly výtky za nevhodné či vyloženě urážlivé oblékání. Jako člověk, který miluje vědu, a zároveň je feminista, čelím víceúrovňovému dilematu. Pokud je někdo v jisté oblasti génius, má být omluvitelné, že je totální nerd a myslí si, že je cool nosit v práci košili, která dělá z žen pouhé objekty? Co přesně tím demonstruje? Že je šovinistické prase, úplný ignorant nebo vyznavač meta-humoru „je srandovní nosit nevkusné věci“? A byly reakce na něj adekvátní, nebylo mu náhodou zbytečně ublíženo? Nakonec ale myslím, že bylo fajn, že se Taylor upřímně omluvil - mj. i proto, že v týmu, kde pracoval, byla řada žen. Poučení: Žijeme v době, kdy záleží nejen na velkých činech, ale i drobných gestech a znacích. A zároveň jsme se dozvěděli, jak málo požadavků na ohleduplnost stačí, aby se mnoho mužů rozběsnilo, že jim někdo tzv. bere svobodu.
  2. Když nebudu počítat jednotlivé filmy, knihy, desky nebo výstavy, tak za velký zlom v českém prostředí považuju nástup akce Be2Can, která do jednoho týdne koncentrovala nejlepší filmy z festivalů v Berlíně, Benátkách a Cannes. Zatímco doposud tyto filmy uváděly hlavně Karlovy Vary, letos jim Be2Can vzalo vítr z plachet, neboť pořadatel má lepší finanční prostředky a kontakty. Pokud Vary přijdou i další rok o podstatnou část svého programu, znamená to, že budou muset změnit výrazněji koncepci?
  3. Líbí se mi, že byl zachován sloupek Karolíny Vránkové „Co se nosí“,  poslední místo v Respektu, kde je dovoleno uvolněně žertovat. Jinak je celé čtení spíš depka; co si budeme povídat. Každopádně k nejhlubšímu zamyšlení mě donutil text Milana Šimečky Intelektuálové nepřevzali odpovědnost, tak musel někdo jiný otištěný na webu Respektu. Zatím jsem nikdy nečetl tak upřímnou zpověď, co stojí za současnou hlubokou krizí, kterou prožívá česká společnost 25 let po změně režimu.

zpět na rozcestník

Milan Jaroš, fotograf

  1. Válka na Ukrajině. Přesně před rokem jsme s kolegou Tomášem Brolíkem během reportáže v Kyjevě přemýšleli, jak to všechno dopadne. To, co se odehrálo během uplynulého roku na Ukrajině, dokládá, že dějiny mají evidentně větší představivost než naprostá většina z nás.
  2. Byl jsem nadšený z návštěvy benátského bienále architektury; konkrétně mě zaujaly národní pavilony Ruska, Koreje, Izraele, Rakouska a také náš pavilon s názvem Slovacchiaceco.
  3. V hlavě mi utkvěla mimo jiné věta „Z večírku je lepší vytratit se dřív, než občerstvení začne osychat“ z textu Pavla Turka o severském krimi seriálu Zločin - a spolu s ní zjištění, že tenhle seriál je definitivně u konce.

zpět na rozcestník

Jan H. Vitvar, vedoucí rubriky Kultura

  1. Ruská agrese, symbolizovaná pro mě setkáním s krymským Tatarem, studentem kyjevské filmové školy, který teď se svým snímkem soutěžil ve francouzském Poitiers. Má před diplomkou a řeší, jestli má ignorovat spíš ruský, nebo ukrajinský povolávák. A nebo jestli udělat, co jsem mu radil, totiž pokračovat ve studiích ve Varšavě a požádat tam o azyl. Aneb dost tvrdá verze přemítání v duchu „když je dnes člověku dvacet…“
  2. Jako skoro každý rok si nejdřív řeknu, že se toho letos v kultuře vlastně zas tak moc výjimečného nestalo. A pak se mi začnou z paměti vynořovat události: Váchal a Nikl v GHMP, Kupka v Západočeské galerii, gotika tamtéž, Někdy v sukni v Moravské galerii, Brázda v 1. patře, Lehocká v Hunt Kastner, Dix v Drážďanech, Jarcovjáková u Sudka, Franta s Böhmem v Proluce, Bartoníček v Kutné Hoře, Loskot v Oslu, Koudelka v DOXu, Padrtová v Olomouci, Chalánková v Domě umění, Kintera v Basileji, Kovanda v Pražském domě fotografie, Koons a Duchamp v Paříži, z kauz ústecké Činoherní studio, marketingem ubitý Reynek, dokumentaristi versus ČEZ a Budvar, nový šéf Národní galerie, Sedláček u Zemana, Klinika na Žižkově, Ztohoven a jejich Paralelní polis, z knih Brdečkova monografie, Harrisonova biografie, Maherovo Pole, Amisův Lionel Aspo, Reinerův Básník; k tomu všemu připočtěme Vráťu ve Sladkáči, a pak že se toho letos moc kulturního nedělo.
  3. Jednoznačně Děti úplňku Petra Třešňáka.

zpět na rozcestník

Michal Ischia, digitální média

  1. Z domácího dění si budu dlouho pamatovat oslavy 17. listopadu a zejména pak vzdor lidí, kteří vyjádřili nesouhlas s politikou a reprezentací prezidenta Miloše Zemana. Napsal jsem tehdy na web Respektu komentář, jehož vřelé přijetí čtenáři mě toho dne dojalo snad ještě silněji. V anketě loňského roku jsem psal, že se mi „jako nejvýznamnější událost roku 2013 jeví hromadný návrat mediálních společností z rukou zahraničních vlastníků do vlastnictví českých podnikatelů, a v jednom případě dokonce i vysoce postavených politiků.“ Příběhem letošního roku je pro mě odvaha slovenských kolegů z deníku SME, kteří odmítli pracovat pro svého nového vlastníka, společnost Penta. Velká část redakce následovala Matúše Kostolného, Tomáše Bellu a další členy vedení deníku do nového Projektu N, který podle posledních informací našel důvěryhodného investora a v příštím roce začne vycházet.
  2. Rok 2014 se zřejmě stal na dlouhou dobu rokem, kdy naposledy přišel Hollywood s novým filmem z Tolkienovy Středozemě. A domnívám se, že mnoho fanoušků je za to rádo stejně jako já. Po přelomovém a oceňovaném Pánu prstenů se trilogie Hobit stala zklamáním a obětí vlastního úspěchu. Bohužel obdobným směrem, odklonem od předlohy a jejího ducha, kráčí i Hra o trůny.
    Loni jsem vyjádřil naději, že hudební streamovací služby bude do Česka následovat filmový průmysl. Nestalo se tak, ale rok 2015 by to konečně mohl změnit. Stanice HBO už oznámila plán otevřít svou službu HBO GO široké veřejnosti jako samostatný produkt. Mělo by se tak stát u příležitosti premiéry nové řady Hry o trůny. To je rozhodně dobrá zpráva, snad nemine Česko.
    Hudebním objevem je pro mě John Grant - a stále mě nepřestává překvapovat, kam dospěla kladenská kapela Zrní. S Kladnem se pojí i moje první (nezapomenutelná) návštěva koncertu Jarka Nohavici.
  3. Letos pro mě asi žádný jiný článek nepřekoná pohled do životů dětí s těžkým autismem a jejich rodičů, přičemž jedním z nich je i autor textu a náš kolega Petr Třešňák, takže Děti úplňku.
    Silně na mě zapůsobily (foto)reportáže z Ukrajiny, kam se Tomáš Brolík opakovaně vracel. Nečekaný byl objev Ondřeje Kundry - korespondence Václava Havla s Medou Mládkovou. Překvapením pro mě byl portrét kapely Kabát od Pavla Turka.

zpět na rozcestník

Michal Zlatkovský, digitální média

  1. Informační válka, která na českém internetu probíhá v souvislosti s děním okolo Ukrajiny. Dříve víceméně neškodní konspirační teoretici a vyznavači alternativního čehokoliv se za pomoci Ruskem placených diskutérů a autorů nadšeně pustili do adorace Putina a jeho propagandy a opovrhování vším západním. Prokremelský proud tak dost výrazně pronikl do českého mainstreamu. Metody informační války jsou fascinující a svým způsobem musí být dost zábavné se na ní podílet. Z pohledu potenciální oběti je ale poměrně děsivá.
    A nejbizarnější domácí společenskou událostí byla jednoznačně nesmrt Jana Rejžka.
  2. Je toho víc: srpnový koncert indierockových Neutral Milk Hotel v pražské MeetFactory, stand-up Billa Baileyho v květnu v divadle Hybernia, karlovarský festival s precizně obyčejným filmem Chlapectví a tříhodinovou detektivkou bez konce Malej Quinquin, cyklus České století s následnými zpěněnými reakcemi pamětníků a reprízování nejlepšího brněnského seriálu na světě o českém Bondovi, detektivu Martinu Tomsovi.
  3. V Respektu jsem asi letos nečetl nic silnějšího než právem oceněné Děti úplňku. Nadšený bývám z textů Milana Šimečky (snad nejvíc z jeho eseje k výročí listopadu 1989, kterou jsme převzali na web ze slovenského Projektu N) a rád mám rázný styl našeho webového externisty Jiřího Leschtiny. A nejvíc mě bavilo na Respekt dost nečekané Téma Pavla Turka o skupině Kabát, jehož postupný vznik jsme probírali na spoustě redakčních obědů.

zpět na rozcestník

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte