(Odložené) století ženy
Mělo to trvat jen pár let – rovnost mužů a žen naočkovaná nám za léta komunisty byla jen zdánlivá, ta pravá měla přijít s nástupem svobody. Kam jsme se tedy posunuli(y) za posledních dvacet let?
Švédky přece stačí
Chtělo by to systematickou studii, nicméně stačí se jen rozhlédnout okolo, aby bylo jasné, že ohlašované „století ženy“ do Česka ještě nedorazilo.
Tak třeba politika. Kandidátky pro podzimní sněmovní volby vypadají co se týče zastoupení žen ještě bídněji než v minulých letech. V jejich čele nestojí téměř žádné političky a pokud už straníci na přední místa některou pustili, pak to byly dámy stavící svoji kariéru na rasovém populismu (dvojka ODS na Ústecku a chomutovská primátorka Ivana Řápková) či poslankyně, jíž sice chybí schopnosti a vize, ale zato jí přebývá odpovědnost za mezinárodní znemožnění země (Olga Zubová na pátém místě pražské kandidátky ČSSD).
Obvyklá námitka zní, že v okolních zemích je to podobné, a že to prostě – jako jiné změny v komunismem zdecimovaných společnostech – déle trvá. Jenže tahle námitka se už celé roky bortí tváří tvář faktům. Chorvati, které házíme do jednoho mačistického balkánského pytle, si právě zvolili premiérku, na Slovensku měla politička reálné šance na zvolení hlavou státu, Litva nejdřív poslala dámu do Evropské komise a pak si ji Litevci zvolili prezidentkou. V Polsku se zase mluví o tom, že by favoritkou tamních prezidentských voleb mohla být napřesrok Jolanta Kwaśniewská, manželka exprezidenta.
V dokumentu ČT o českém předsednictví se zase ministr zahraniční Jan Kohout pokouší na palubě vládního speciálu na cestě po asijských zemích o vtip, když říká, že v české výpravě ženy vlastně nejsou potřeba, protože Švédi, kteří ve výpravě jako předsedničtí nástupci byli taky, jich „mají tolik“. Jenže je to právě naopak a navíc nepřesné. Právě proto, že Švédky mají v týmu tolik dam, by je Češi měli mít taky. A nepřesné je to proto, že ale jinak české předsednictví leželo na ženách zásadně. Přesné statistiky nemáme po ruce, ale schopnými a energickými absolventkami či studentkami prestižních škol se předsednický tým jen hemžil.
Otcovská dovolená, podpora firemních školek, snadnější možnost práce na částečný úvazek a další návrhy z Nečasově prorodiného balíčku jsou minimálně do příštího léta u ledu. Ve sněmovně prý balíček nemá šanci, neskáče z něj nadšením ani Fischerova vláda. Argumenty opět plavou na vodě – prý by to stálo moc peněz. Třeba týdenní otcovská dovolená by stát stála půl miliardy ročně. Pro srovnání – pár dní libereckého lyžařského šampionátu daňoví poplatníci zaplatili částkou více než čtyřnásobnou. A když jsme u otců, právě na nich je vidět, že se přetrvávající nerovnost netýká jen žen. U soudů jsou to právě (a stále) matky, které v drtivé většině případů dostávají děti do péče.
A ještě trochu střílení do vlastních řad. Navzdory citelnému zlepšení v přístupu médií k tématům i zažraným klišé, některá jsou zažraná hodně hluboko. Příklady z podsedního týdne. Rozhovor s šéfkuchařkou restaurace v karlovarském Puppu Vlaďkou Přibylovou v magazínu MFD z minulého čtvrtka začíná otázkou na to „kolik mužů u vás v kuchyni dalo výpověď, když jste se stala šéfkuchařkou“, v magazínu ONA Dnes se zase Veroniky Viewegové ptají, jestli po manželovi spisovateli „může chtít, aby doma něco udělal“. Co udělat rozhovor s nějakým Chorvatem o tom, zda nechce emigrovat, když teď v čele jeho vlády sedí ženská?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
