Kam půjde Evropa (a my s ní)

Volby přinesly několik trendů. Nejvýraznějším a nejpřekvapivějším je porážka levice, včetně té krajní. „Smutná“ a „hořká“, jak říkají sami její představitelé, v mnoha zemích největší za desítky let, jak připomínají novináři. Socialisté dostali na frak zvláště ve Francii, kde je málem předstihli zelení a porazil vládnoucí Sarkozyho tým, v Británii, kde skončili až třetí za konzervativci a euroskeptickou UKIP, či v Německu, byť tam nebyla prohra tak drtivá. Sociální demokraté neuspěli dokonce ani v takovém Španělsku, kde se nezaměstnanost šplhá ke dvaceti procentům.

Byť se všude píše o úspěchu extremismu, zas tak horké to není, ten z levého okraje politického spektra pohořel výrazně. Italští komunisté ztratili všech sedm křesel, které dosud v europarlamentu měli, čeští komunisté dvě ze šesti, neuspěly ani strany, kterým se předvídalo, že je jízda na „antikapitalistické“ vlně do parlamentu vynese. Tmavorudá frakce ztratí pětinu hlasů.

To je velké překvapení – všeobecně se totiž mělo za to, že v časech krize levice posílí. Buď tedy Evropané důsledky krize nepociťují nebo nemají pocit, že socialisté nabízejí ty správné recepty. Námitka, že výsledek voleb kvůli nízké volební účasti přesně neodráží nálady ve společnosti, se dá lehce vyvrátit – frustrace a strach z budoucnosti je nejspolehlivějším pákou, která voliče obvykle k urnám pohání. Ani vyhrocená kampaň socialistů, která byla po Evropě podobně konfrontační jako v Česku, nehnala Evropany nějak masivně volit. Politoložka Julia De Clerck-Sachsse z bruselského think-tanku CEPS vysvětluje krach sociálních demokratů jejich neschopností lidem vysvětlit krizi a tím, že se příliš orientovali na útoky na vládní strany (tam kde jsou v opozici) či kapitalismu jako takového (tam, kde vládnou).

Kdo naopak uspěl, jsou pravostředové strany a ještě výrazněji zelení. Když začneme od konce – zelení slavili historický úspěch kupříkladu ve Francii, celkově zelená frakce v EP posílila ze všech politických skupin nejvýrazněji. Komentátor Financial Times Gideon Rachman to na BBC interpretoval tak, že změny klimatu a kvalita života jsou pro Evropany stále důležitější.

Co se týče posílení pravostředové frakce - znamená to tedy, že se Evropa překlápí doprava? Směrem k méně regulacím, větší liberalizaci, omezení zemědělských dotací či přísnější imigrační politice?

Tahle otázka není jen řečnická. Parlament má během následujících pěti let rozhodovat třeba o tom, zda by měla na finanční instituce dohlížet EU či zda by to měly dál dělat členské státy, jak upravit pravidla pro „zlaté padáky“ v bankovnictví, poslanci budou mluvit o nových pravidel pro stavby budov, aby byly co nejméně energeticky náročné nebo o značkování výrobků podle toho, kolik spotřebují energie.

Evropský parlament má v plánu další kroky na ochranu spotřebitelů. Zda by měly restaurace povinně zveřejňovat u jídel informace o tucích a cukrech nebo alergenních látkách obsažených v jídle. Ve zdravotnictví se hovoří o způsobu, jak zaručit občanům stejnou kvalitu péče kdekoliv v EU, v pracovním právu o tom, že by bylo dobré lidem umožnit, aby se stěhovali za prací po Evropě, aniž by ale přišli o práva z penzijního připojištění.

Navzdory výše popsaným jasným trendům těžko říci, kam půjde Evropa - pravice sice posílila, ale vstupuje do parlamentu s kampaní a tématy, v nichž spíš kroužila kolem středu. Sarkozy uspěl díky slibům miliardových injekcí do automobilek, Merkelová podobně, nakonec i česká ODS slibovala, že v době krize není zdravé lidem sahat na dávky. Jak moc doprava se tedy Evropa posune, ukáže teprve čas.