Chceme být Singapurem a Silicon Valley. Londýn opět hrozí tvrdým brexitem, aby mohl dotovat své firmy

Na brexit jsme rádi zapomněli, Britové nikoliv. Spojené království se dokonce roku potřebuje dohodnout s Evropskou unií, jak přesně budou vypadat vzájemné vztahy, až letos na konci roku skončí přechodné období. Rozhovory se však nevyvíjí úplně skvěle, a tak je brexit zpět. Londýn tento týden předložil Bruselu ultimátum, podle kterého musí jednání skončit do poloviny října. Pokud ne, odejde Británie od jednacího stolu a smíří se s tzv. tvrdým brexitem, tedy rozchodem bez dohody. Ano, už je to tu zase.

Podle premiéra Borise Johnsona by to byl ostatně pro jeho zemi „dobrý výsledek“. Nátlak je navíc vyšperkován novou britskou legislativou, která částečně ignoruje již uzavřenou rozvodovou dohodu mezi Británií a EU v otázce Severního Irska, dokonce do té míry, že ministr pro Severní Irsko to označil „konkrétní a omezené porušení mezinárodního práva“. Londýnská ofenzíva přišla těsně před zahájením dalšího kola vyjednávání. Co se tedy skrývá za zachmuřenými tvářemi vyjednavačů?

Rozhovory uvízly na dvou základních bodech. První z nich, rybolov, je tradičním předmětem sporu a experti se v podstatě shodují, že je řešitelný, pokud bude dobrá vůle. Kvóty si obě strany nakonec nějak rozdělí - kvůli makrelám se s největší pravděpodobností práskat dveřmi nebude. Podstatou sporu je druhý bod, právo Britů dotovat vlastní firmy nebo celé segmenty ekonomiky. Pravidla společného evropského trhu vládní intervence silně omezují, paradoxně s velkým přispěním předchozích britských vlád, hlavně tedy těch vedených Margaret Thatcher.

Víru v neviditelnou ruku trhu nicméně dávno ztratili i britští konzervativci: žádají, aby mohli dotovat, co uznají za vhodné, a halí celý spor do vlajky národní hrdosti - neodcházeli přeci z EU proto, aby si s ekonomikou nemohli dělat, co znají za vhodné. Britové žádají režim podobný tomu, který si EU dohodla s Kanadou, tedy bez podstatných cel a bez omezení vnitřních kanadských dotací. Evropa namítá, že Kanada je nesrovnatelně menším obchodním partnerem a že je daleko, takže nemůže sloužit jako zadní vrátka na evropský trh. All right, odpovídá Londýn: Budeme tedy obchodovat se cly a kvótami a bez zvláštní vzájemné dohody.

Blafuje britská vláda? Může to tak být, ekonomický tisk se v podstatě shoduje, že tvrdý brexit je pro Británii přinejmenším cvičením v masochismu. „Jako menší partner čelící většímu trhu je Británie tím, kdo v případě absence dohody bude tratit více. Zkušenost navíc říká, že EU, tedy největší trh na světě, nereaguje dobře na výhružky ze strany těch, se kterými vyjednává,“ kroutí hlavou The Economist. „Poslední oficiální odhady uvádějí, že Británie přijde v nadcházejících 15 letech o 4,9 procenta příjmů, pokud se s EU rozejde pouze na základě jednoduché obchodní dohody. Pokud dojde na tvrdý brexit, bude pak ztráta za stejné období činit 7,7 procenta ve srovnání se situací, kdy by Británie zůstala členem EU,“ dodávají Financial Times. K tomu dodejme, že pro tvrdý brexit je v posledním průzkumu YouGov pouze čtvrtina Britů, 50 procent je naopak proti a zbylá čtvrtina neví.

Na věc ale existuje ještě jiný pohled, podle kterého Johnson a jeho lidé uvažují strategicky, tedy dlouhodobě - a vlastně jim ani nic jiného nezbývá. Britské představy o tom, že se stanou štikou v rybníce světového obchodu, se zatím příliš nenaplňují. Atmosféře nyní dominuje zavádění cel a obchodních bariér ze strany USA i Číny. Japonsko nabídlo Britům v podstatě úplně stejnou dohodu, jakou měli v rámci členství v EU, a odchodem tedy Britové nezískali vůbec nic.

Londýn si původně představoval, že se stane jakýmsi Singapurem u evropských břehů, který ekonomiku postaví na nízkých daních a slabé regulaci. Teď však potřebuje splácet dluhy způsobené koronavirovou epidemií a také dotovat strádající oblasti Anglie, s jejichž pomocí Johnson drtivě zvítězil ve volbách. Klíčem k vládnímu uvažování je zjevně představa, že Británie by mohla s pomocí státních intervencí masově podpořit technologický sektor a časem vybudovat jakýsi britský ekvivalent Silicon Valley. Stávající pravidla evropského trhu ovšem tak masivní vládní dotace neumožňují.

Dobře informovaný týdeník The Spectator, jehož šéfredaktorem kdysi býval právě Boris Johnson, tvrdí, že touto úvahou je posedlý hlavní Johnsonův poradce Dominic Cummings a zřejmě i sám premiér. „Země, jež se v minulosti zpozdily s industrializací, byly později šikanovány zeměmi, které průmyslovou revoluci zachytily včas. Totéž se stane zemím, které si v nejbližších dvaceti letech nebudou schopny vybudovat technologické firmy s hodnotou bilionů dolarů,“ cituje komentátor The Spectator Robert Peston právě Cummingse. Jinými slovy, Britové vědí, že v minulosti vděčili za své postavení včasnému zachycení trendů a teď chtějí naskočit do rozjetého vlaku dříve, než bude pozdě.

Zda je reálné, aby s pomocí státní podpory vznikly za kanálem La Manche britské Apply nebo Googly, je sporné. Britové nicméně po odchodu z EU hledají nový ekonomický model a zjevně to pro ně není jednoduché. Johnson možná blafuje, možná napíná politické svaly před domácím publikem - a celkem jistě hledá způsob, jak to vymyslet, aby se odchod z EU nakonec přeci jen nějak vyplatil.