Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Redakce 25 let Respektu

Ivan Lamper: Nebýt toho taxikáře, Respekt by nevznikl

Rozhovor se zakladatelem Respektu Ivanem Lamperem o roce 1989 a vzniku Respektu

Ivan Lamper
Ivan Lamper • Autor: Milan Jaroš

Od půlky 80. let jsi s několika dalšími lidmi vydával ilegální kulturní časopis Revolver Revue. V posledním roce komunismu jste pak začali opět bez povolení úřadů vydávat politický měsíčník Sport. Proč se to vlastně jmenovalo Sport?

Název Sport byl prostě nesený tím luxusním vědomím, že naše publikum budou názoroví spřízněnci. Československý sport byl v té době nejpopulárnější československý deník, všichni si kupovali „sport“. Takže nám to přišlo jako taková provokace, taková sranda, mít časopis, kde nebude ani řádka o sportu a bude se jmenovat Sport. Navíc anglicky to slovo „sport“ má asi třicet významů a z nich některé se až překvapivě blízko vztahují k podzemnímu zakázanému časopisu.

Reklama
Reklama
Reklama

Kdy k tomu rozhodnutí stát se podzemním novinářem došlo?

Nevím, jestli to byl srpen 1988 nebo třeba až Palachův týden, co se u nás spustilo vědomí, že je potřeba doplnit jakoby kulturní magazín nějakým pokusem o novinařinu.

Kdo se na vydávání Sportu podílel?

Dílem to byli lidi z Revolver Revue – já, Zbyněk Petráček, částečně Jáchym Topol – a dílem lidi z podzemních Lidovek, takoví neuspokojení Lidovkami, jako Honza Ruml. Nad tím pak byl Zbyněk Hejda. Toho jsme si vyvolili jako šéfa kvůli tomu, že byl skvělý, klidný člověk s vysokou mírou neformální autority, který nebyl ani z jednoho tohoto tábora a dodával redakci punc serióznosti.

V čem to neuspokojení samizdatovými Lidovkami spočívalo?

Na to bych se musel zeptat, ale myslím si, že se jim zdály protknuté takovým tím smířlivým duchem reformního komunismu nebo duchem lidí, kteří byli komunisti a vyhýbali se nějakým radikálnějším pohledům.

Co to tehdy znamenalo „radikálnějším pohledům“?

Třeba jsme tenkrát s Rumlem na nějakém setkání lidí z disentu prohlásili, že jsme antikomunisti. A to způsobilo takový nesouhlas, takový rozruch – už tehdy panoval pocit, že se to neříká, protože to jednak provokuje komunisty a zadruhé je to moc radikální. Jako kdyby samotný antikomunismus nebyl zcela jasné přihlášení se ke svobodě.

Na Sportu bylo zřejmé, že šlo mnohem víc o novinářské než úvahové texty, jak bylo zvykem v Lidových novinách. Šlo o předem deklarovaný, promyšlený cíl?

Asi to byl cíl, i když nevím, jestli jsme ho úplně verbalizovali. Už tehdy jsme ale byli obdivovatelé americké žurnalistiky, byť jsme ji znali hodně vzdáleně. Chtěli jsme tak ale pracovat – být v terénu, ptát se lidí, psát o nich, prostě dělat úplně normální novináře.

Dařilo se vám to?

Nejvíc vzpomínám na to, jak za námi přišli horníci z tachovských uranových dolů, kteří si zřejmě přečetli adresu v tiráži Sportu. Říkali, že už na všechno kašlou, že se prostě přestali bát a chtějí mluvit o tom, jaké jsou u nich na dole strašný podmínky. My jsme tam jeli. Do Tachova samozřejmě, ne do uranových dolů, tam jsme nemohli. Byli jsme u nich doma a oni s námi mluvili pod jmény, což byl pro mě novinářský převrat.

Samozřejmě že jsme ani náznakem nešli na úřady, které za to všechno nesly vinu, na bezpečnost práce, za vedením, nikam. Prostě jsme publikovali svědectví, ovšem podepřené celými jmény, což z toho dělalo věrohodnou záležitost. A tohle, myslím, tenkrát byla nejvyšší žurnalistika.

Bylo to v té době riskantní vydávat ilegální protikomunistický časopis? Měli jste strach?

To je vlastně nejtěžší část popisu tehdejší skutečnosti. Protože rozumově vzato, zpětně se dá říct, že nám nehrozilo nic víc než rok až tři roky kriminálu. Jenže tehdy jsme si museli připustit hrozbu, na které komunismus od počátku stál – tedy že ten režim může všechno. Josef Römer ze Zlína dostal dvacet let za návštěvu americké ambasády. Tomáš Petřivý z Bratislavy neudělal vůbec nic, ale tradovalo se, že po něm šli estébáci a pak záhadně zahynul. Podobných smrtí nebylo mnoho, ale ony stačí 3–4, aby to v tobě žilo. Máničce z Brna, Ladislavu Ševecovi, přišili úplně vymyšlený únos letadla a dostal patnáct let nebo kolik.

Člověk nepřemýšlel o tom, kolik let vězení mu hrozilo, tyhle události mu ale visely v zádech. Nešlo si říct jako teď – když zpronevěřím milion, tak si tři roky odsedím, a potom budu mít prachy. Tehdy nebylo moc jasné, co tě čeká, jen bylo jasné, že ten systém může všechno. Nakonec se nám ale nic nestalo.

Z čeho se vydávání Sportu platilo? Zaplatil se alespoň zčásti z prodeje?

Už si to přesně nepamatuju, nevzpomenu si ani, kolik Sport vůbec stál. Tehdy jsi ale musel být opatrný v tom, že peníze od lidí by potom u soudu znamenaly přitěžující okolnost kvůli nedovolenému podnikání. Měli jsme nějaké dary ze Západu, moc jsme toho ale nepotřebovali. My pracovali zadarmo, platili jsme psaní textů, tiskaře, papír, barvy, cyklostyl.

Kde se Sport tiskl?

Vždy na více místech, na cyklostylech u různých lidí. Sport měl relativně vysoký náklad, myslím, že 1500–2000 kusů, což byl tehdy český rekord. Redakční schůze byly u Hejdy.

Od revoluce k Respektu

Během revoluce jste poměrně rychle přesedlali na Informační servis. Jak k tomu došlo?

Každý měl tehdy potřebu něco dělat. Někteří šli do nějakých center a shromaždovali se kolem přirozených vůdců jako Havel. A my jsme se shromaždovali kolem sebe, jak jsme byli léta zvyklí. No a přišlo nám, že to nejlepší, co dělat umíme, jsou noviny.

Noviny, televize a rádio tehdy ještě vůbec neinformovaly, tak jsme to začali dělat my. Měli jsme přitom výhodu předchozích zkušeností. Dokázali jsme novinářskou práci organizovat, pracovat s otázkami, alespoň trochu formulovat a psát, takže jsme vlastně během jednoho dvou dnů postavili poměrně širokou redakci. Když pak Občanské fórum opustilo pražskou galerii U Řečických, tak jsme ji plně zaplnili třiceti lidmi. To letmé povědomí, co to je žurnalistika, nám dalo podobnou výhodu, jako měli třeba lidi z podniků zahraničního obchodu, kteří i se svými špatnými školami a svými kontakty měli aspoň trochu ponětí o tom, co je to byznys, a díky tomu pak uspěli.

Kolik kusů Informačního servisu jste tiskli?

Byly to desítky tisíc, přesně fakt nevím.

„Takovýhle sráče by svět opravdu pohledal. Bolševik ještě není od válu a oni prostě zavírají krám a jdou domů, jako by bylo vyhráno.“

Tweetni to

Pamětníci vzpomínají, že v jednu chvíli ještě před vznikem Respektu jste málem skončili. Je to pravda?

To je úplně zásadní historka. Na konci revoluce po generální stávce jsme řešili, co s Informačním servisem dál, a Ruml to navrhl zastavit, rozpustit lidi a pak postavit časopis znova a profesionálně. A taky to rozpuštění vyhlásil a my skutečně 20. prosince večer redakci zavřeli a oficiálně rozpustili. Tu noc mě a moji přítelkyni vezl domů z práce jeden náš známý taxikář, takový celkem charismatik, Václav se jmenoval. Řekl jsem mu, pro co jsme se rozhodli. Po příjezdu do Holešovic pršelo tak, že se nedalo vystoupit. Tak jsme seděli dál a Václav z předního sedadla vyluzoval takové nesouhlasné vlny. Já jsem si ho jako obvykle nevšímal, protože jsem byl unavený, ale on to dělal tak silně, že jsem mu říkal – Václave, co se děje? A dodneška si pamatuju, jak říká: „Takovýhle sráče by svět opravdu pohledal. Bolševik ještě není od válu a oni prostě zavírají krám a jdou domů, jako by bylo vyhráno.“

Pak se rozpoutala řeč a mě najednou došlo, že má naprostou pravdu, že rušení těch novin je naprosto fatální chyba, kterou se už nikdy nepodaří napravit. Tak jsem z domu rychle telefonoval do redakce v galerii U Řečických a největší štěstí bylo, že tam popíjela Petruška Šustrová s nějakýma lidma. Řekl jsem jí, ať sundá ze vchodu nápis, že Informační servis zítra končí. Ať to prostě sundá a že jedeme dál.

Obtelefonoval jsem všechny dostupné lidi a druhý den jsme normálně pokračovali a myslím, že to ten časopis zachránilo, že by nikdy Respekt nevznikl. Ruml šel do politiky a my – jaké profíky bychom kde sebrali? To byl úplný nesmysl. Respekt se pak vyvinul z lidí, jako je Jarda Spurný, Honza Brabec a dalších, kteří nikdy nikam nepsali, ani do Informačního servisu ne. Jarda s Honzou tam dělali jakousi ochranku redakce. Pak se ale z těchto lidí staly pilíře těch novin.

Jak se stal z Informačního servisu Respekt?

Na deník jsme neměli dost chuti a energii shánět peníze. Rozhodli jsme se prorazit s týdeníkem, který se dal ještě dlouho ukočírovat vlastními silami.

Hlavní otázka ale zněla, jak normální týdeník postavit. Nikdo z nás nevěděl, kolik třeba máme mít lidí. Stali jsme se hříčkou různých zvěstí. Třeba jsem psal text o pohřebácích a chlapi, co mě vozili, mluvili o vydávání časopisu tak suverénně, že se pro mě v tu chvíli stali znalci vydavatelské politiky. Jeden z nich tvrdil, že je to kravina, že takový časopis nemůže nikdy v Česku uspět, nikdy. Že to ví, protože byl v Německu, a že časopis, jako chceme dělat my, jsou maximálně dva placení lidé a další tam jen posílají příspěvky. Víc se nemůže uživit. Nás bylo tenkrát patnáct a já propadl zoufalství, že to děláme špatně, protože mi to právě objevený „odborník“ řekl.

Naštěstí jsme ale brzo zjistili, že to, co on myslel, je nějaký pornomagazín, který takhle fungoval – dva lidi v redakci a zbytek příspěvky z venku. Prostě jsme vůbec nevěděli, co a jak.

Proč jste se nezkusili poradit s někým na Západě? Nebo jít na německou ambasádu, ať vám dohodnou schůzku v Der Spiegel nebo Die Zeit?

Něco takového nás vůbec nenapadlo, absolutně ne. Byl březen 90 a my jsme byli klasičtí postkomunisti, které prostě nikdo nenaučil ptát se. Zaprvé jsme měli zafixované, že to smrdí kriminálem – chodit na ambasádu, zadruhé nás tyhle věci vůbec nenapadly.

Jarda Spurný s Honzou Brabcem tam dělali jakousi ochranku redakce. Pak se ale z těchto lidí staly pilíře těch novin.

Tweetni to

Z čeho jste tedy vycházeli?

Hodně nám odkryla americká učebnice žurnalistiky, kterou nám přivezla naše dánská kamarádka. Časopis jsme pak intuitivně stavěli dál – jako informační, zpravodajský, investigativní médium, které musí mít široký záběr od politiky po kulturu. Taky mi až po chvíli bylo jasné, že pokud chceš po lidech výkon, tak je musíš platit. Díky zkušenosti ze Sportu jsme od začátku věděli, že musíme redigovat. Hodně nás naučil Tomáš Pěkný, disident, který k nám přišel se zkušeností z oficiálního časopisu – z legendárního Studenta, kde byl koncem šedesátých let, než ho zakázali. Učil nás, jak redigovat, jak funguje redakce, jak dělat porady atd.

Byla výhoda, že nikdo z lidí tehdy v Respektu nevystudoval žurnalistiku a nepřišel s návyky normalizačního novináře?

To se nedá říct, šlo o samozřejmou věc. Naše obrovská výhoda byla, že jsme na rozdíl od jiných novin měli toho Tomáše Pěknýho, to znamená důvěryhodného člověka starší generace, což bylo tenkrát hrozně nedostatkové zboží. V novinařině nebyli takoví lidi vůbec.

Respekt měl úplně jiné ambice než revoluční Informační servis. Jak se daly tyhle ambice vzhledem k vašim minimálním zkušenostem a značně omezeným novinářským dovednostem naplňovat?

Měli jsme velkou výhodu, že jsme zráli s českou společností. Když se podíváš na první ročníky Respektu, novinářsky vzato je to skutečně ostuda. Jenže tou „ostudou“ byla celá česká společnost, která byla úplně chaotická. My jsme ale měli čas se tu práci učit. A že jsme se učili dobře, ukazuje počet lidí, kteří se stali špičkovými novináři téhle země, přitom k nám přicházeli z popelářských vozů nebo jako zemědělští inženýři.

Světlo světa

Jak vypadala česká žurnalistika začátku devadesátých let ve srovnání s nynější? V čem byl hlavní rozdíl?

Tenkrát to nebyla moc žurnalistika, šlo spíš o ideologii. Učili jsme se základům řemesla. Byla to spíš žurnalistika bojující než informující.

V jakém smyslu bojující?

Utkvěl mi jeden příklad. V roce 1990 jsme se dostali k případu, kdy komunisti prodávali prošlé kakaové boby z Ghany, protože byly levnější. Mně to dal nějaký estébák, a protože to bylo proti bývalému režimu, tak jsem to celé nekomplikovaně otiskl včetně jmen viníků. Neviděl jsem v tom vůbec žádný problém.

A naše dánská kamarádka z toho byla úplně šokovaná. Ptala se, proč tam nejsou vyfocení ti lidé, když otravovali společnost, a pak hlavně proč v tom článku tihle viníci nemluví? Proč se jich nikdo na nic neptá? Proč nejsou s tím případem konfrontováni? A já jsem tenkrát říkal – co blbneš, vždyť to jsou komunisti. Proč se ptát? Nic neřeknou.

Tenkrát si prostě žurnalistika vyřizovala účty se starou mocí a společenskými stereotypy, které po ní zůstávaly. Nevěděli jsme, jak se zachází s novou mocí. Byli to naši kamarádi, kteří by přece neudělali nic špatného. Jejich názory jsme vlastně jen dost nekomplikovaně tlumočili. Převrat nastal, když Boris Lazar u nás otiskl komentář o vnitru, kde Honzu Rumla ometl za neschopné řízení. A to bylo po legraci.

Jak po legraci?

Konec přátelství. Po zhruba tři čtvrtě roce svobody se pevné vazby začaly štěpit a to bylo klíčové. Žurnalistika se tak začala měnit ve chvíli, kdy si přestala vyřizovat účty se starou mocí a začala objevovat své úkoly vůči moci nové. A znamenalo to mnohdy bolestné rozchody, protože to bylo vykládáno jako osobní útok. Byla to ale taky doba, kdy jiné noviny nešly v podstatě číst. Jejich newspeak byl takový, že my jsme proti nim asi vypadali jako úplný světlo světa.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte