Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Zkumavka

K čemu je dobrá ochrana

Hájit kriticky ohrožené druhy za každou cenu, to je jako chránit posledního starého Zulu přežívajícího v antropologického zahradě, když žije už jen několik jeho potomků, které navíc počal s Papuánkou. Tak ilustruje situaci mnoha ohrožených zvířat na příkladu člověka Stanislav Komárek v článku Urážka Stvořitele v aktuálním vydání Respektu. Nemá tedy cenu snažit se urputně zachránit sibiřského tygra bez jeho pěti set kilometrů čtverečních tajgy a nutit ho k asistované reprodukci. Kromě toho jsme v ochraně kriticky ohrožených druhů rasisticky vybíraví – všímáme si ohrožení velkých šelem a jiných velkých obratlovců, kolem kterých se nabalilo nejvíce mýtů, příběhů a jiných kulturních konotací. Vyhynutí vzácného druhu mouchy, ploštěnky nebo nějakého protivného parazita je nám ale lhostejné a stěží ho zaznamenáme.

A co je taky vůbec na vymírání druhů podivného? Už Darwin přece tvrdil, že každý druh je výsledkem náhodného procesu přírodního výběru a jakmile vyčerpá své evoluční možnosti, nezbývá mu než způsobně vyhynout. Měli bychom tedy hledat rozumnou míru ochrany druhů a ne se za každou cenu snažit zachránit třeba pandu velkou, když se její evoluční čas nachýlil, píše Stanislav Komárek.

Téměř ve všem lze s s biologem a filosofem Přírodověděcké fakulty UK souhlasit. Až na jednu podstatnou věc, kterou ve své úvaze opomíjí - o ztrátu přirozených biotopů a vyhubení nebo kritický stav většiny velkých obratlovců se v posledních staletích (především od století devatenáctého) postaral člověk. Od průmyslové revoluce se pak ukazuje, že „vláda“ Homo sapiens nad přírodou může vést nejen k sebezničení lidské civilizace, ale také přírodní rovnováhy a tím i veškerého života.

Je proto podivné na prvním místě ironicky kritizovat nesmyslnou zarputilost ochrany některých druhů. Připomíná to pohoršování se nad tím, že v domě přece nejsou potřeba dvě koupelny a splachovací záchod ve chvíli, kdy je třeba rekonstruovat základy domu a na hlavu nám padá střecha. Prizma pohledu by tedy mělo být opačné – největší problém v ochraně druhů dnes nespočívá v nesmyslně urputné snaze záchranu posledních jedinců kriticky ohrožených druhů, ale v mizení a fragmentaci jejich přirozených biotopů a v důsledcích pytláctví a moderního rybolovu. Jinými slovy: jedna koupelna by asi stačila, ale neměli bychom hlavně něco udělat s tou střechou?

Stanislav Komárek má sice také pravdu, že bez orla skalního by se zdejší příroda klidně obešla, protože na Slovensku a jinde jich žije dost. Řešením ale není nechat ho na českém území způsobně vyhynout, ale chránit jeho přirozený biotop a chránit ho před pytláky – ti třeba v srpnu 2006 postřelili samici orla skalního vypuštěnou v Beskydech ještě dříve, než stačila zahnízdit. A další samici někdo otrávil o rok později - pošla v křečích udušením na otravu karbofuranem. A podobné je to s rysem ostrovidem na Šumavě, kde pytláci a myslivci zastřelili v posledních pěti letech už desítky těchto zvířat.

Pokud bychom uchránili jejich biotop i zvířata samotná, nejspíš by tak v české přírodě docela dobře prospívala a způsoby jejich ochrany by se už nejevily tolik paradoxní a bizarní, jak Stanislav Komárek popisuje. Na jeho otázku, proč bychom měli usilovat o udržení „všech druhů, které tu (řekněme od roku 1900) byly, i když se změnil způsob obhospodařování krajiny“ tak lze odpovědět: A proč ne? Co když totiž ten současný způsob obhospodařování krajiny není nejlepší a udržitelný do budoucna? Pokud máme možnosti, jak alespoň částečně napravit největší chyby napáchané člověkem a vrátit se k původnějšímu stavu zdejšího ekosystému, který tu stabilně existoval po stovky let, pak bychom se o to měli pokusit a ne nad tím mávnout rukou a smířit se současným stavem.

Možná je taky škoda, že se člověk snaží zachránit tygra a už opomíjí záchranu vzácného druhu mouchy, ale dobré je už to, že si člověk potřeba ochrany nějakého druhu vůbec uvědomuje. Navíc příroda si ve většině případů poradí spíše s nahrazením ekologické funkce nějakého hmyzu nebo parazitického helminta než dravce nebo šelmy. A pokud se Stanislav Komárek ptá, jakou nenahraditelnou škodou by bylo třeba vyhynutí gepardů, odpověď je nasnadě – protože už jsme zjistili, že člověk je schopný narušit stabilitu přírodního ekosystému a tím ublížit nejen svému okolí, ale i sám sobě. A to i po ekonomické stránce, jak ukazuje ohrožení populací tresky – od roku 1852 se jejich počet v moři na mělčinách Nového Skotska propadla z původních 1,26 milionů tun na současných 50 tisíc tun, což je pokles o 96 procent. Kritická situace panuje prakticky v celém Atlantiku a týká se převážné většiny velkých druhů ryb. Mnohé druhy jsou ohroženy vyhynutím, mnohé už pomyslnou kritickou hranici překročily. Například stavy úhořů poklesly za posledních několik let o 95 procent.

Lidská civilizace se zkrátka nachází ve stavu, kdy musí přehodnotit svůj vztah k přírodě. Divočina dnes tvoří poslední procento rozlohy Evropské unie. Objevují se proto návrhy ponechat tři procenta České republiky co nejpřirozenějšímu vývoji. Oblastí, které umožňují obnovu divočiny, je tu celkem dost, jsou to třeba bývalé vojenské prostory. Jedním z největších srdcí divočiny Evropy pak zůstává Šumava (a Bavorský les) – měli bychom ji proto za každou cenu chránit, jinak jí ministr Drobil svými zásahy přivodí infarkt.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].