Jak to dopadlo s výlety do romských osad?

Nedaleko Velké Lomnice leží na úpatí Tater sedmnáctisethlavá romská osada Nový Dvůr. V době naší návštěvy byla drtivá většina místních nezaměstnaná, velká část jich žila v dřevěných chatrčích, vodu museli nosit v kýblech z jednoho společného kohoutku a kanalizace ani svoz odpadků zde nefungovaly. Přístup bývalého dlouholetého vedení Velké Lomnice k osadě ilustrovalo například zrušení pochůzek sociálních pracovnic, které měly jako jediné šanci v osadě něco reálně zlepšit.

Začátkem tohoto roku vystřídalo ve Velké Lomnici zastupitelstvo a mimo jiné si začalo lámat hlavu právě s tím, jak zoufalé podmínky v osadě změnit. Novopečený starosta Peter Duda tehdy přišel s nápadem, jak zvýšit zaměstnanost v osadě, získat finance pro zdejší komunitní projekty a motivovat obyvatele osady k aktivitě – vozit do Nového Dvora turisty a bohaté návštěvníky zdejšího golf centra na exkurze. „Platili by za ně kolem 10 eur, většina by šla  přímo do osady,“ nechal se v dubnu slyšet Duda.

Romové měli pro turisty „tancovat nebo hrát na hudební nástroje a prodávat rukodělné výrobky,“ což by vyřešilo hlavní problém osady, a sice „že lidé nemají práci, a tím pádem ani příjem na zabezpečení nějaké kvality života. Cítí se nepotřební,“ mínil starosta. Problém ale byl, že než se radnice zeptala lidí z osady, co si o takovém záměru myslí, unikl Dudův nápad do slovenských médií, a ta ho prezentovala jako „hotovou věc“.

Dudův v té době ještě ne zcela promyšlený plán vyvolával emoce. Média hovořila o „romském safari“ i o tom, že jde o způsob, jak konečně upoutat pozornost na bídu v osadě a změnit ji. Dle slov starosty měly exkurze začít v létě. Nedávný telefonát do Velké Lomnice ale ukázal, že starosta se nakonec rozhodl od výletů zatím upustit. „Vyvolalo to velmi ostrou kritiku, v médiích i u části slovenské veřejnosti, takže to zatím realizovat nebudeme,“ zní jeho aktuální stanovisko.

A já dodávám: bohudík. Aby mohly být podobné exkurze přínosem pro obě strany, musí být celý koncept zatraceně dobře promyšlený. Právě před rokem jsem si vyzkoušela podobné „etnografické výlety“ v Laosu (viz fotografická příloha). Do vesnic je tam velmi těžké se dostat bez průvodce, takže kdo chce vidět i život zdejších menšin, např. Hmongů, nezbývá mu většinou, než si zaplatit výlet s průvodcem.

První výlet

Já jsem absolvovala dva. Ten první patří k jednomu z mých nejlepších asijských zážitků vůbec. Pár desítek kilometrů od městečka Luang Phabang jsem vloni ve skupince tří turistů a dvou průvodců vyrazila na třídenní trek do hor. Navštívili jsme mimo jiné i tři vesnice. Žádná krkolomná vystoupení si pro nás nikdo nepřipravoval, místní nás za trochu peněz nechali přespat u sebe doma a podělili se s námi o něco málo potravin, co sami vypěstovali. Viděli jsme, jak si udělali minielektrárnu z primitivní turbíny položené do proudu řeky, jak ručně pletli ze stébel trávy střechy, jak stříleli krysy na oběd.

Zacvrnkali jsme si s dětmi kuličky a zahráli fotbal a s místní omladinou proklábosili celý večer nad zkvašenou rýží s vodou alias Lao whiskey. Byť šlo o placený výlet, který bych bývala mnohem radši podnikla bez průvodce, byl nakonec vlastně super. Nakolik se to líbilo místním, neumím dost dobře posoudit, ale tvářili se spokojeně, zaručeně z toho měli něco málo peněz, průvodci nám pomáhali vyvarovat se nějakého faux pas a neměla jsem pocit, že by si kvůli nám nacvičovali nějaký program. Pokud by se tedy výlety ve Velké Lomnici vyvinuly podobným směrem, dovedu si představit, že by měly smysl.

Druhý výlet

Podle kusých vizí pro Nový Dvůr jsem ale nabyla dojmu, že by turisté poblíž Velké Lomnice dostali spíš zážitek, který se podobal mé další zkušenosti s „etnickými výlety“, o pár desítek kilometrů jižněji od Luang Phabangu. Několik dní před zmiňovaným trekem jsem totiž absolvovala exkurzi, která byla terorem pro místní i návštěvníky. Oproti předchozím slibům cestovní kanceláře jsme se ve vesnici zdrželi jen pár desítek minut. Průvodce nás dovezl autem až do vesnice, nasměroval nás na jediný vybetonovaný chodník vedoucí okolo opravených čelních stran budov.

Promenáda tvořila ve vesnici kruh, po jehož obvodu byly rozestavěny místní děti, které mechanicky opakovaly „Buy – 5 dollars“ a nabízely nejrůznější cetky. Když se člověk náhodou vzdálil od „betonku“ a zatoužil nahlédnout na dvorky za budovami, koukali na něj místní nevraživě a průvodce nás hned hnal zpět na turistické korzo. S nikým z vesnice jsme nemohli mluvit a měli jsme jasně přidělený přesný časový úsek, po němž nás hned vystřídala další skupina.

Jak by to dopadlo v Novém Dvoře, lze jen stěží přesně hádat. Podle toho, jak nepromyšleně celý plán působil, se ale obávám, že se schylovalo spíše ke druhému typu exkurzí. A proto je dobře, že mají zatím Novodvorští od autobusů plných turistů klid.