Těžký návrat
Železné mříže zaklapnou a do chladného rána vychází vysoký štíhlý muž s vlasy na ramena. Žena čekající na pustém prostranství mezi haldami jednoho ze zrušených příbramských dolů ho srdečně obejme: „Čau, brácho.“ Její přítel mezitím odšpuntuje šampaňské a s výskotem kropí dvojici gejzírem sektu. Za chvíli je ale zase ticho, nikomu není moc do smíchu. „Co byste chtěli, je to popatnáctý,“ odtuší Martin Vecko. „Žádná sláva.“ Právě ho čeká další pokus v jedné z nejtěžších životních disciplín, jaké tato společnost zná. Návrat z kriminálu.
„Ohňostroj“, jak se mezi recidivisty říká bouřlivému vítání svobody, tohle mlhavé zimní dopoledne rozhodně nepřipomíná. Martin Vecko sedí v jedné ze žižkovských hospod a zamyšleně pozoruje cvrkot na náměstí za oknem. Dá si pár piv a během prvního dne na svobodě navštíví matku a přítelkyni, která na něj těch osmnáct měsíců počkala, jak se telefonem ujistil už v autě cestou z příbramské věznice. Po víkendu zajde na úřad za sociálním kurátorem zjistit, co pro něj může udělat. A pak na úřad práce.
Tohle kolečko už dávno zná, tentokrát do něj ale vstupuje s obzvlášť silným předsevzetím „znovu to nezvorat“. Pobyt ve vězení, z něhož dnes ráno vyšel, byl totiž mimořádně nepříjemný. „Takovou koncentraci blbosti jsem ještě nezažil,“ říká znechuceně šlachovitý muž, kterému v pražském drogovém podsvětí nikdo neřekne jinak než Čok. „Kolem mě byly jenom úplný gumy. Dej mi cigáro, dej mi vajgla, co máš k snídani, to byla veškerá konverzace. Hrůza. Už se tam nechci vrátit.“
Celou reportáž Petra Třešňáka si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 31. 1. 2011.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
