Ales Urbanczik
Ales Urbanczik • Autor: Milan Jaroš

Nejlepšími terapeuty se často se stávají lidé, kterým terapie pomohla. To je i případ Aleše Urbanczika, českého emigranta a původním povoláním herce. Trpěl vážnými zdravotními problémy a s pomocí metody nazývané rolfing nebo rolfterapie uzdravil nejen své koleno. Dnes jezdí ze Švýcarska do Prahy učit a má řadu žáků. Věnuje se také józe a zenové meditaci.

Studoval jste matematiku, živil se jako herec, ale nakonec skončil jako terapeut, který pracuje s tělem. Jak se to stalo?
Oba moji rodiče byli lékaři a v osmašedesátém roce jsem s nimi zůstal v Anglii. Jeli jsme původně na dovolenou, zpáteční letenku jsme měli na jednadvacátého srpna odpoledne. Ráno jsme viděli ve zprávách, co se v Československu děje. Během dvou tří hodin se rodiče rozhodli, že zůstaneme. Za týden jsem už chodil do anglické školy.


Nebylo pro desetiletého kluka obtížné změnit ze dne na den život?
Ani ne. Děti často snášejí věci lépe než rodiče. V Anglii jsme žili dva roky a pak se přestěhovali do Švýcarska. Když jsem dostudoval gympl, zajímala mě spousta věcí, ale neměl jsem jeden jasný směr. Rodiče na mě šíleně tlačili, abych studoval něco, co bude odpovídat jejich představám. Hlavně maminka trvala na tom, že musím mít dobrou univerzitu. Nešli do emigrace kvůli nim samotným, šli kvůli dětem, kvůli naší budoucnosti. Z toho pramenil ten tlak. Takže jsem šel studovat matematiku, která mi na gymplu šla. Po čtyřech letech jsem ale cítil, že mě to nebaví. Neuměl jsem si představit, že sedím celý život v kanceláři a dělám pro nějakou pojišťovnu. Tehdy už jsem hrál v Basileji v malém profesionálním divadle, které obsazovalo do menších rolí amatéry. Herecká škola v Curychu, která je ve Švýcarsku jediná, má věkový strop, kterému jsem se blížil. Takže jsem cítil, že mám poslední šanci se rozhodnout. Ze dne na den jsem odešel z univerzity na herectví.

Rodiče museli zuřit.
Samozřejmě nebyli vůbec nadšeni. Oni se obětovali pro nás a my s bratrem jsme pro ně byli nevděčné děti, které nedělají věci podle jejich představ. Vznikla strašná tenze a prožíval jsem velký vnitřní konflikt. Neustále jsem měl špatné svědomí, cítil nevyřčené výčitky. A herectví pro mě bylo zároveň náročné. Do té doby mi ve škole šlo všechno samo, teď jsem poprvé dělal věci, které jsem neuměl. Musel jsem trénovat jako profesionální sportovec a byla to docela dřina. Dostal jsem se do složité situace a začal trpět depresemi. Zhoršovalo se to a brzy jsem byl psychicky tak na dně, že nechybělo moc, abych spáchal sebevraždu.

Kvůli rodičům?
Kvůli tomu konfliktu. Zahodil jsem čtyři roky na univerzitě pro něco velice nejistého a neměl žádnou podporu. Do toho mě chronicky bolelo koleno. V sedmnácti jsem měl těžký úraz nohy při fotbale, faulovali mě a zůstal jsem ležet na hřišti. Koleno se vůbec nehýbalo. Okamžitě jsem šel na operaci, odstranili mi celý vnější meniskus. Při každém pohybu na jevišti mě pak koleno úporně bolelo. Asi pět let jsem zkoušel všechno možné, ale nikdo nevěděl, co s tím dělat. Kombinace fyzického strádání a depresí způsobila, že jsem byl na dně. A právě tehdy mi někdo navrhl vyzkoušet rolfing.

Co je rolfterapie? Jak působí? Je naše psychikadeterminovaná tím, jak máme uspořádané tělo? Co s námi z pohledu rolfterapie dělá práce u počítače? Čtěte v novém Respektu 30/2015, který vychází v pondělí 20. července (k dispozici je i pro čtečky Amazon KindleiPad/iPhone, tablety Android a v audioverzi). 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1548

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte