Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Z nového čísla

Rok vdovy

Čtenářka Zuzana Pokorná popisuje, čím od března 2013 prochází po úmrtí partnera

Zuzana Pokorná • Autor: Milan Jaroš
Zuzana Pokorná • Autor: Milan Jaroš

Úmrtí partnera patří k nejtěžším událostem, jaké život přináší. A nejen kvůli pocitům bolesti a ztráty. Pozůstalé čeká i strastiplná pouť po úřadech a firmách, v níž se chvílemi zdá, že stát se smrtí vůbec nepočítá. Naše čtenářka Zuzana Pokorná jí prochází od března 2013 a ve svém unikátním deníkovém textu popisuje, jak v Česku vypadá život vdovy.

BŘEZEN 2013 Michal odjel na chalupu. Pár dnů volna chce věnovat práci na zahradě a opravám domu. Má zrovna narozeniny, chceme mu s dětmi alespoň telefonicky popřát. Nemůžeme se mu dovolat, je nedostupný. Ze začátku jsem v klidu, je tam špatný signál a navíc nacházím doma jeho nabíječku na mobil. Po pár dnech, když už se měl vrátit, zneklidním. Volám sousedům a prosím je, jestli by za ním nezašli. Teď se nemůžu dovolat ani jim. Asi za půl hodiny zvoní někdo dole u dveří. Je to jejich syn. Tuším, že se něco stalo. Michal zemřel. Sousedky ho našly už bez známek života. Musely rozbít okno, aby se dostaly dovnitř, neozýval se jim. Volají záchranku a pohřební službu.

Nic nevím, nechápu. Odjíždím na chalupu. Musím na policii vyzvednout jeho doklady a na záchrance zprávu o úmrtí. Šok působí jako anestezie, moc nevnímám realitu. Smutnou zprávu posílám do světa. Nikdo tomu nevěří, ani já ne. Ovdověla jsem příliš brzy, v necelých sedmačtyřiceti letech, proti řádu věcí. Čekám na výsledky pitvy a organizuji poslední rozloučení. Podvědomě přepínám na první signální a do života mi nečekaně vstupuje nějaká vyšší síla, asi intuice. Vydrží se mnou po celý rok jako nedocenitelný vnitřní rádce a stejně nenápadně, skoro přesně po roce zmizí.

Vrátím se z karu a nechtěně jsem doma jak v květinářství, hodně smutném květinářství. Nejradši bych všechny kytky hodila do popelnice. Pořád mám pocit, že se mi to zdá. Nevím, co dělat, vdovou jsem poprvé.

Volám na patologii v příslušné nemocnici a dozvídám se příčinu smrti. Akutní slinivkový záchvat. Chci pitevní zprávu, ale nedají mi ji. Může si ji vyžádat jen praktický lékař. Neznám ho. Prý mi ho řeknou na zdravotní pojišťovně. Týden sbírám sílu sáhnout na Michalovu peněženku a vyndat z ní kartičku pojišťovny, abych ji vrátila a také zjistila jméno lékaře. Nejsem schopná se na jeho věci ani podívat.

Slečna za přepážkou pojišťovny mi sděluje, že ani jako manželka nemám právo znát jméno jeho praktika. Prý ochrana osobních údajů. Nechápu. Nikam nechodil, byl zdravý, jen jsem ho předloni v padesáti nahnala na preventivní prohlídku. Kam šel, ale nevím, a pitevní zprávu nedostanu. Odkládám věc na neurčito, mám důležitější věci k řešení. Čekám na úmrtní list.

Celý deník najdete v rubrice Téma v novém Respektu 34/2014, který vychází v pondělí 18. srpna (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].