Nemocní hrou

Když se František (20) ohlíží za posledními dvěma roky svého života, trápí ho sžíravý pocit, že je výjimečně nenormální člověk. Moc se mu nedařilo. Po prvním ročníku ho vyhodili z vysoké školy, rozešel se s partnerkou, přestal se vídat s přáteli a i svoje rodiče navštěvoval velmi zřídka. To však není ten hlavní důvod, proč si mladý muž o sobě myslí, že je vyšinutý.

Všechny životní neúspěchy ho totiž postihly proto, že většinu času v posledních dvou letech strávil u svého notebooku. A hrál počítačové hry. Ve fantazijních virtuálních světech buď jako vládce rytířů a kouzelných bytostí porážel síly zla, nebo znovu budoval civilizaci v postapokalyptickém světě budoucnosti rozvráceném jadernou válkou. Na živobytí si v reálném světě vydělával nenáročnou prací jako noční vrátný, což mu stačilo na skromný podnájem a minerálky, pomazánky a rohlíky, kterými se krmil při vysedávání u počítače. Sílu, jakou ho pohlcovaly virtuální světy, si přitom nikdy předtím nedovedl představit.

Jako vlastní smrt
Když jeho virtuální postava třeba těsně před koncem celé hry zahynula, prostě musel začít hrát celý několikahodinový příběh znovu. „Cítil jsem se, jako bych umřel já sám,“ vysvětluje František, proč neměl pokoj, dokud nedotáhl všechny úkoly do úspěšného konce. Že může být člověk závislý na automatech, drogách nebo alkoholu, věděl odmalička. Dosud mu přitom nejde do hlavy, proč on sám se stal závislým na „dětinské zábavě“, za jakou počítačové hry považoval. „Když si to uvědomuju, hrozně se stydím. Asi jsem úplně nenormální,“ říká mladý muž, jehož jméno jsme na jeho žádost změnili, protože o svém problému zatím neřekl ani svým rodičům.

Františkovým obavám z vlastní „vyšinutosti“ lze rozumět. O závislosti na počítačových hrách se sice mluví v podstatě od jejich vzniku, pořád je to však nový fenomén, se kterým si ani odborníci nevědí moc rady. Pro sociology a psychology je otázka už jen to, jak závislost na počítačích vůbec definovat a jakými metodami zjišťovat, jestli člověk závislý je, nebo není. Průzkumy od Spojených států až po Norsko uvádějí, že s problémem, v odborné hantýrce někdy nazývaným „excesivní hraní počítačových her“, se potýká dvě až deset procent populace. Někdy se však objeví i závratných čtyřicet procent, když se výzkumníci ptají na subjektivní názor hráčů, jestli se cítí být na hraní závislí.

A stejně jako třeba u alkoholiků, které ještě v polovině minulého století většina společnosti považovala buď za „morálně vadné“ nebo přímo za kriminálníky, se i dnes na vášnivé hráče pohlíží spíš jako na exoty než jako na lidi, kterým je potřeba pomoci. Platí to zvlášť o Česku, kde raketový nástup počítačů a internetu neprovázely debaty jako na Západě o tom, jaká nebezpečí mohou ve virtuálním světě na lidi číhat. Ze srovnání evropské agentury Eurobarometr například vyplývá, že čeští rodiče věnují brouzdání svých ratolestí virtuálním světem internetu minimální pozornost (třetí nejmenší ze všech zemí Evropské unie – za námi jsou Estonsko a Litva; nejpozornější v Evropě jsou Irové). Přitom je to právě elektronická síť, kde se dnes „dětinská“ hráčská zábava nejčastěji mění v závislost.

Boje, tance, svatby
Skupina pětadvaceti bojovníků si dává sraz přesně v sedm hodin večer. Jsou mezi nimi Angličané, Nizozemci, Švédové a také jeden Čech, Roman Cihlář (22). Aby se setkal s mezinárodní partou svých přátel, nemusí nikam cestovat. Stačí mu notebook, sluchátka, mikrofon a rychlé připojení u sebe doma v Kladně. „Dneska se, sakra, snažte, sledují nás novináři,“ zdraví slangovou angličtinou ostatní kolegy připojené do sítě.

Celý článek najdete v Respektu 16/2010.