Naše zlatá stavbička
Každý, kdo se dnes chystá lamentovat nad poměry v českém stavebnictví, by si měl nejdřív připomenout příběh budování Národního divadla. Je plný všeho, co dobře známe: intrik, zákulisních her, protekce, šlendriánu, zpronevěr i překračování rozpočtu. V jedné věci se ale tahle slavná stavba od aktuálních akcí zásadně liší. Národní divadlo chtěl ve své době skoro každý. A dům na břehu Vltavy neztrácí svůj smysl ani po 145 letech od položení základních kamenů.
Zdar dílu tomuto! Kámen tento mluvil jménem milionů srdcí, mluv i nadále k milionům srdcí!“ Když Ferdinand Urbánek pronesl tato slova a poklepal kladívkem na kvádr stojící před ním pod baldachýnem, ze srdce mu spadl především jeho vlastní kámen. A vlastně i kámen řekněme celonárodní. Příprava stavby Národního divadla se už v té chvíli protahovala na 23 let, pořád se nic nedělo a ambiciózní projekt, jenž měl manifestačně doložit výjimečné schopnosti zlatých českých rukou a hlav, začínal přerůstat v pěknou blamáž.
Psal se 16. květen 1868 a moravský cukrovarník Urbánek byl coby předseda sboru určeného pro zřízení Národního divadla vyvolen, aby slavnostně poklepal na jeho základní kámen. Před 145 lety to byl úlevný pocit nejen pro něj, ale i pro desetitisíce lidí, kteří symbolický akt sledovali na vltavském nábřeží. Konečně se může začít stavět! Když Urbánek domluvil, dav se přesunul na Letnou, kde to do noci oslavoval. Nikdo nemohl tušit, že průběh stavby bude ještě konfliktnější než její příprava. Že tahle „zlatá kaplička“ se otevře až za dlouhých 13 let. A že za další dva roky se bude muset otevírat znovu.
Český výpar
K čemu je nám vlastně Národní divadlo? Na vnucující se otázku aktuálních dnů je řada komplikovaných odpovědí. V polovině 19. století byla ale odpověď velmi jednoduchá: aby měli Češi kde hrát. Jediným stálým místem pro české hry tehdy bylo dnešní Stavovské divadlo (postavené jako Národní divadlo pražských Němců) a v něm pro našince panovaly nedůstojné podmínky. Pro hostující český soubor bylo vyhrazeno jen pár představení měsíčně v odpoledních hodinách. Když Češi přesáhli vymezený dvouapůlhodinový limit, divadelní dozor jim hru nemilosrdně utnul spuštěním opony.
Spěchalo se i s vyháněním herců ze šaten. Výmluvné svědectví o tom zanechala přední diva naší rané činohry, herečka Eliška Pešková. Jak připomíná Pražský divadelní almanach vydaný k letošnímu 230. výročí Stavovského divadla, německé kolegyně „v naší přítomnosti dávaly zotvírati okna a dvéře, aby prý vyšel po nás ten český výpar! Nejednou jsem šla k řediteli stěžovat si na toto sprosté jednání. Nejhůře počínaly si dámy Freyová a Lechnerová. Strhovaly nám naše šaty z věšáků a házely je na zem, aby prý jejich šaty vedle našich nevisely.“
Přitom v polovině 19. století procházela česká činohra i opera renesancí: poloamatérské vlastenecké kusy postupně vystřídaly ctižádostivé hry Josefa Kajetána Tyla, Jana Nerudy či Vítězslava Hálka. Řešením rodícího se českého divadla bylo buď překonat jazykovou bariéru a nějak se s Němci domluvit (řada herců vystupujících v našich hrách ostatně měla jako rodnou řeč němčinu), a nebo si postavit divadlo s vlastními věšáky. S touto ideou přišli dramatik Tyl a právník František Ladislav Rieger v roce 1845. Zemský výbor jim nápad odklepl s tím, že ideální by bylo začít stavět na volné parcele v místě dnešního paláce Lažanských, sídle kavárny Slavie. Události revolučního roku 1848 projekt hned v zárodku zbrzdily, začaly se ale aspoň na něj vybírat peníze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
