Naděje má jméno Marseille

Na tu noc Mohamed Abdelkarím hned tak nezapomene. Obyčejně nemá problém se spánkem, tehdy se však bezmocně převaloval na posteli a mozek ne a ne vypnout. Už když se vracel večer domů, byla na ulici nezvyklá tma. Barevné neony zdejších keba­báren, které svítí dlouho do noci, byly zhasnuté. Chvíli to připisoval počasí. Nad městem se ráno stáhly těžké mraky, pršelo a od přístavu foukal studený vítr. Jak ale scházel z horních částí města směrem ke své čtvrti, co chvíli kolem něj s hlasitým houkáním projela policejní hlídka. Došlo mu to: potemnělé arabské vývařovny nezpůsobil déšť. Místní se dnes radši stáhli.

Mohamed Abdelkarím, potomek komorských přistěhovalců, je mladý pětatřicetiletý imám. Když hlavní muftí nemůže, zastupuje ho v komorské modlitebně na severu města, kde i bydlí. Většinu času mu ale zaberou školy pro děti přistěhovalců, které tu založil.

Vstal z postele a projížděl internetové servery. O pachateli se toho sice ještě moc nevědělo, ale i z toho mála se Mohamedovi skládal jasný obraz: „Pouliční výtržnosti… přechovávání hašiše…. nezaměstnaný…. drobné krádeže… vězení, kde zřejmě došlo k jeho náboženské radikalizaci,“ četl si polohlasem.

Štíhlý vysoký černoch se odtáhl od počítače. Je to sice přes čtyři sta kilometrů odtud, nestalo se to přímo tady, ale fanatismus nezná hranic. Počátek temné spirály těchhle kluků dobře znal ze své práce. Chvíli přemýšlel, pak vzal do ruky kousek papíru a napsal si: „Ráno zavolat na CRIF.“

Kotel, který šlape

To, co Abdelkarímovi způsobilo neklidnou noc, byla vražda tří dětí a otce jednoho z nich v Toulouse. Čtyřiadvacetiletý francouzský muslim a člen teroristické sítě al-Káida Mohamed Merah vyprázdnil zásobník před tamní židovskou školou a předtím, než poprvé zmáčkl spoušť, prozradil na internetu cíl své mise: za každého muslima zabitého bezvěrci zaplatí smrtí jeden Žid.Byť Merah v pozdější přestřelce s policií zemřel, útok zalarmoval židovskou komunitu napříč celou Francií.

CRIF, kam Albdelkarím druhý den ráno zavolal, je rada židovské obce v Marseille. Telefon mu zvedla její tajemnice Edith Bismuthová. Neměla moc času. I marseilleští Židé se probudili do nervózního dne a před Edith ležel dlouhý seznam bezpečnostních doporučení z rabinátu, která měla rozeslat po komunitě. Zpočátku jí myšlenky odbíhaly k povinnostem, jak ale imám mluvil dál, uvědomila si, že je svědkem něčeho mimořádného. Ještě nikdy se takhle sami neozvali, blesklo Edith hlavou. Než zavěsila telefon, její tvář poprvé ten den prozářil úsměv.

Tohle se stalo na konci března. Teď jsme o šest týdnů dál a marseilleští Židé chystají pietu za ty, kteří odtud nastoupili do transportů do Osvětimi, Sobibóru, Majdanku. Dvůr před Velkou synagogou je otevřený do rušné ulice a nic nenasvědčuje tomu, že by se zdejší židovská komunita nějak chránila. Uvnitř dvora, kam může kdokoli vejít, už je několik desítek hlasitě rokujících členů obce a s kipami na hlavách se sem po chodníku podél hlavního bulváru proplétají další. Když se člověk podívá jejich směrem, otevře se jeho očím pohled na starou Marseille a její sluncem zalitý přístav.